Kázání
Matouš 18, 6–9
(6) Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.
(7) Běda světu, že svádí k hříchu! Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou.
(8) Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně.
(9) Jestliže tě tvé oko svádí k hříchu, vyrvi je a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do ohnivého pekla.
Když Ježíš používá takto silná slova, jistě to není náhodou. Výzvy k topení lidí pomocí mlýnského kamene na krku, k uřezávání končetin, případně strašení peklem patří k výbavě spíš nějakých apokalyptických kazatelů. To není úplně Ježíšův styl.
Našli se samozřejmě křesťané, kteří vzali tyto Ježíšovy výzvy doslova. Velký starověký teolog Órigenés se prý kvůli nebeskému království sám vykastroval, ovšem později toho litoval. Ne všichni zašli až tak daleko, ale různé podoby sebetrýznění v dějinách církve až tak výjimečné nebyly. Také v jiných náboženstvích najdeme přesvědčení, že cesta k dokonalosti vede skrze askezi, tedy sebeomezování či odmítání tělesných požitků.
Ježíšovi ovšem šlo o něco úplně jiného. Neučí své žáky, jak umrtvovat své tělo a pozvedat se k duchovním výšinám. Asketická snaha vystoupat co nejvýš k Bohu byla Ježíšovi naprosto cizí. Spíš vždy znovu ukazoval, že od Boha jsme se vzdálili všichni, ať už se nám daří plnit Boží přikázání více či méně, ať se postíme či se dobře najíme, ať jsme farizeové nebo celníci. Všichni jsme stejně odkázaní na Boží odpuštění. Žádný žebřík, po kterém bychom se mohli vlastními silami dostat do nebe, neexistuje. Naopak Bůh sestupuje k nám na zem, do naší bídy.
Středem Ježíšovy pozornosti není zbožný člověk toužící po dokonalosti, ale jeho bližní. Moje víra se proto nemá projevovat tak, že v zahledění do sebe sleduji své náboženské pokroky. Do sebe mám být naopak zahleděný co nejméně. O to víc si mám všímat toho, kdo je kolem mě a potřebuje moji pomoc. Nemám se vyčerpávat bojem se svými neřestmi a pěstováním svých ctností, ale zavčas projevit lásku a milosrdenství.
Největší starost má Ježíš o ty maličké. Není úplně jasné, koho má na mysli. V předchozím oddíle říká, že kdo ho chce následovat, má být jako dítě, jinak nevejde do království nebeského. Z toho by mohlo vyplývat, že těmi dětmi, tedy maličkými, jsou nakonec všichni, kdo věří v Ježíše. V takovém případě by Ježíšovo slovo pro nás bylo především ujištěním, že Bůh o nás pečuje a potrestá ty, kdo by nás chtěli pokoušet.
Vzápětí ale Ježíš svou řeč obrací. Není to jen zlý a nebezpečný svět, který nás strhává k hříchu. Těmi původci pokušení, těmi, kdo druhé svádějí na špatnou cestu, můžeme být také my, věřící. Kdokoli z nás. To je zásadní a nepříjemná změna perspektivy. Dokud je zkažené jen naše okolí, pak my jsme přirozeně ti dobří. Ale ono je to jinak. Nestačí jen se proti svodům světa dostatečně chránit, případně se od něj rovnou úplně izolovat. Tuto strategii církev často prosazovala a stále na ni narážíme, ale je to naivní sebeklam. Pokušení sídlí v každém z nás. A nejen to: já sám, zdánlivě dobrý křesťan, se mohu stát zdrojem pokušení pro druhé. Mohu se stát nebezpečným zejména pro ty maličké.
Co to vlastně konkrétně znamená? Kdo jsou tedy ti maličcí, které mohu ohrozit? Jsou malí nejspíš v tom smyslu, že je jejich víra zatím v počátcích, nezakořeněná, a proto velmi křehká. A také závislá na tom, v jakém prostředí se ocitne, co dobrého či nedobrého do sebe nasaje. I ode mne, na to si právě musím dávat pozor.
To největší nebezpečí spočívá zřejmě v tom, že se kvůli mně tito lidé Bohu zase vzdálí. Že kvůli mně ztratí důvěru v církev, případně že v ní ani nestačí zapustit kořeny. Že je z církve úmyslně či neúmyslně vyštípám.
Může se například stát, že maličkým budu klást na cestě ke Kristu překážky. Třeba tím, že jim budu předepisovat různé podmínky, které musejí splnit, aby je Bůh vůbec měl rád. To je žel oblíbená křesťanská disciplína: přidávat k Boží lásce všelijaká lidská ale, která tuto lásku zatemní a zpochybní. Anebo můj život bude v natolik zjevném rozporu s tím, co vyznávám, že tento malý ve víře získá dojem, že jsme jen banda pokrytců. Anebo se budu prostě chovat povýšeně, budu se tvářit jako ten pravověrný a roduvěrný a na nově příchozí se budu dívat s podezřením. Je mnoho způsobů, jak lidi hledající či plně nezakotvené ve víře odradit od církve. V krajním případě mohu někomu znechutit i Boha samotného, třeba do konce života. Každý z nás máme v tomto smyslu velikou odpovědnost.
Svede-li někdo k hříchu jednoho z nepatrných, říká Ježíš, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny. Nemusíme to hned vnímat jako strašení pekelnými tresty, možná je to spíš ironická poznámka: pro takového člověka by bylo lepší, kdyby zmizel někde hodně daleko a svým jednáním nedělal z církve toxické prostředí.
Můžeme toto varování vyjádřit také pozitivně: dbej na to, jakou atmosféru v církvi spolubuduješ, jak ji obohacuješ a také jaký obraz o ní vytváříš. Opravdu se snažíš o to, aby evangelium o Boží lásce v Kristu znělo pro druhé přesvědčivě a jasně? Je ti jasné, že i ty můžeš být pro někoho příkopem, do kterého na cestě k Bohu spadne?
Jak je to ale s tím usekáváním rukou a vydlabáváním očí? Právě z úst Ježíšových toto slovo zní opravdu děsivě – když uvážíme, že kolik nemocných nohou a rukou Ježíš uzdravil a kolika slepým vrátil zrak! Je těžko představitelné, že Ježíš něco takového vážně vyžadoval. Pak by přece celá jeho církev byla tvořena výhradně lidmi bez nohou a rukou, bez očí, jazyků a dalších orgánů. Vždyť každý z nás podléháme pokušení a každý z nás nějakým způsobem strháváme ke špatnostem také ostatní. Celý svět je vlastně utkán z takového vzájemného předávání zla, podobně jako se šíří infekce.
A navíc: žádná amputace tento problém nevyřeší. Jsme zlem prolezlí skrz naskrz, a tak ho nelze odstranit žádným chirurgickým řezem. Není žádná část těla ani duše, která by byla čistá, nevinná, nezasažená. Pokud bychom se přísně drželi Ježíšova pokynu, nakonec by z nás asi nezbylo vůbec nic a nebyl by nikdo, kdo by do nebeského království mohl vstoupit.
Ježíš nás svou drastickou výzvou nicméně vede k zamyšlení. Co je pro náš život skutečně důležité? Jistě nelze říci, že by tělo bylo jen otravnou přítěží, že by člověka jen pokoušelo a zmítalo ho svými potřebami. Tento pohrdlivý pohled církev často razila, ale Ježíš ho rozhodně nesdílel. Jinak by mu ani nestálo za to, aby někoho uzdravoval. Nechal by nemocné nemocnými, a ještě by je možná blahoslavil, protože se už díky své chorobě přiblížili vytoužené chvíli, kdy budou moci tělo definitivně opustit a oddechnout si.
Stejně tak nelze říci, že by Ježíš odmítal tělesné radosti a vnímal tělo jen jako pouhý nástroj k vykonávání rozkazů, které mu duše uděluje. Také toto pojetí se v církvi objevilo. Ježíš si ale tělesnou radost vychutnat uměl: o tom zase svědčí jeho hojná účast na různých hostinách, kvůli kterým si vysloužil nadávku „žráč a pijan vína“.
Ježíš upozorňuje, že jsou také jiné hodnoty moje tělesné či duševní potřeby. Honba za uspokojením vlastních tužeb člověka snadno odvede od starosti o bližní a jejich nouzi. A bezohledné povýšení vlastního já nad vše ostatní spolehlivě ničí každé společenství.
Mnozí ale spatřují v sobectví přímo přírodní zákon: v boji o přežití jedni pojídají druhé, silnější vytlačují ty slabší, schopnější porážejí méně schopné. Ve společnosti to prý má být podobné: Aby jedni mohli žít v nadbytku, druzí musí žít v nedostatku; aby jedni mohli růst, druzí se musí uskrovnit; aby jedni mohli žít, druzí musí zemřít. A když ne lidé, tak aspoň příroda. Ježíš ale učí novému zákonu: život se otevírá tam, kde pro druhého něco obětuji a nežiji na jeho účet. Pravý život naleznu jen tehdy, když jej odevzdám, a ne když se snažím urvat pro sebe, co se dá.
Je proto dobré se umět různých věcí v životě vzdát. Ježíš tu ovšem nepodává žádný návod, jak obojí vybalancovat: na jedné straně úsilí o vlastní štěstí, na druhé straně odpovědnost za druhé a respekt k jejich životům. Návody na život Ježíš obecně nenabízel. Jen impulsy, někdy ovšem hodně provokativní a otřásající běžnými zvyklostmi.
Sekat ruce si nejspíš nemáme, zato se ale máme umět zastavit a zamyslet se: k čemu používám své ruce? Zranil jsem jimi? Nebo někoho shodil na zem? Co dobrého jsem s nimi už vykonal? Anebo je mám raději složené do klína? Nebo rovnou za zády, abych si je náhodou neušpinil? Uměl jsem v pravý čas podat pomocnou ruku? Nebo aspoň pohladit?
Amen.
Ondřej Kolář