Kázání
Lukáš 24, 13–35
(13) Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty,
(14) a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo.
(15) A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi.
(16) Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.
(17) Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku.
(18) Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“
(19) On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem,
(20) naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho.
(21) A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo.
(22) Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu
(23) a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ.
(24) Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“
(25) A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci!
(26) Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“
(27) Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.
(28) Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál.
(29) Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi.
(30) Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim.
(31) Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.
(32) Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“
(33) A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě.
(34) Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“
(35) Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.
Bůh už není v dálce, Kristus žije tady, zpíváme v jedné písni. Možná právě těmito slovy by se dal shrnout dnešní příběh. Odehrává se krátce po Ježíšově ukřižování, nedaleko Jeruzaléma, vystupují zde Ježíšovi učedníci. Ale myslím, že je ze všeho nejvíc určen nám – nám, kdo jsme Ježíše na vlastní oči neviděli, nám, které od tehdejších událostí dělí dva tisíce let. Kristus byl vzkříšen, vpravdě vzkříšen. To není jen minulost, ale také přítomnost a budoucnost. Jestliže přešel ze smrti do života, pak opravdu žije. Nejen u svého nebeského Otce, kdesi v dálce. Dnes jsme slyšeli, že je novým způsobem přítomen mezi námi. Jinak než za svého pozemského života, jinak, než bychom si třeba přáli, ale přece. Kristus žije tady, je s námi.
Tomu ale vůbec není snadné věřit. Daleko přirozenější je podlehnout dojmu, že Ježíš si užívá nebeských radostí, zatímco tento svět ponechal napospas démonským silám. Každého křesťana a jistě i leckterého nekřesťana, který tváří v tvář hrůzným válečným fotografiím ještě úplně neotupěl, musí napadnout: kde je v tom všem Kristus?
Občas slyším odpověď, že je přítomen právě v těch trpících a umírajících v Buči a v Mariupolu, protože se na kříži stal také jejich bratrem. S touto odpovědí zcela souhlasím. A přece toužím slyšet něco víc. Chtěl bych slyšet o Bohu, který není jen jedním ze zbitých a zabitých, ale který se nespravedlivě a nesmyslně trpících dokáže účinně zastat a zvítězit nad jejich nepřáteli. Chtěl bych slyšet o Bohu, který až do prachu sráží mocné na trůnu a odnímá pyšným meč i korunu. A chtěl bych o něm nejen slyšet, ale také vidět jeho vládu, jeho moc.
Bůh už není v dálce, Kristus žije tedy. Příběh o poutnících do Emauz poněkud opravuje naše příliš lidské představy o tom, jak by měl Kristus být přítomen. Hned na samotném začátku setkání Ježíše s jeho učedníky je důležité slovo: něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Ježíš je přítomen jako každá jiná lidská postava, chodí, rozmlouvá – a přece ho jeho blízcí nerozpoznávají. Ne proto, že by se snad před nimi chtěl záměrně skrývat. Nevystupuje jako přízrak a přelud, pro jehož spatření bychom museli mít zvláštní schopnosti. Chyba je na lidském přijímači.
Spočívá v tom, že učedníci ho v tuto chvíli vůbec nečekají. Jsou natolik ponořeni do smutku a rezignace, že by je ani ve snu nenapadlo, že by se k nim mohl připojit. Podobné je to s námi. Očekáváme Krista z nesprávné strany, tam, kde jeho místo není. Toužíme po Kristu, který stojí za kulisami dějin a tahá za provázky, nebo posouvá na šachovnici světa krále, střelce i pěšáky a třetím tahem dává protivníkovi mat. Vyhlížíme Krista, který vstoupí do srdce diktátora a jakýmsi kouzlem ho přivede k pokání a stažení vojsk. A pak jsme zklamaní, že tam Krista nevidíme, že jsme vyhlíželi marně. Snad mu to máme přímo za zlé. Ale copak se ale takto pozemský Ježíš projevoval? Nechoval se přece jako vládce světa, ale jako služebník. Nevystupoval jako skrytý hybatel dějin; naopak ho dějiny krutě semlely.
Kde se tedy máme Krista vyhlížet? Říká se, že Bůh je všudypřítomný, tedy by měl být všudypřítomný také Kristus, který je s ním jedno. Měli bychom ho vnímat úplně všude, ve všech věcech a lidech, v celém vesmíru. Kristus je ale přece jen někde více a někde méně.
Učedníci ho nejprve potkávají při rozhovoru nad Písmem. Jedná se o skutečný rozhovor, ne jen o jednosměrné poučování. Všimněme si, že dříve, než Ježíš začne Písmo vykládat, dá prostor učedníkům samotným a ptá se jich, o čem rozmlouvají. Dovoluje jim, aby sami odvyprávěli svůj příběh. A oni vylíčí vše, co se jim přihodilo, jak nedávné události prožívali, v co doufali, co je zklamalo, čemu nerozuměli.
To je důležité i pro nás. Ježíš se s námi chce setkat skrze náš osobní příběh. Můžeme a máme mu upřímně odhalit a svěřit to, co si v sobě neseme, všechny radosti a bolesti, všechny naděje a strachy. Předtím, než Ježíš nechává nově promluvit bibli, smíme promluvit my. Jedině tak se oba příběhy – ten biblický a ten náš, osobní – plodně setkávají. Jeden hovoří k druhému, vzájemně se vykládají. Když pochopíme, že bible mluví o nás a k nám, dostává naše víra novou inspiraci a vzpruhu. Přeskočí jiskra a naše srdce začnou hořet. Dokážeme lépe porozumět nejen bibli, ale také sobě samým a světu kolem. A nejen to: získáváme sílu, abychom unesli tíhu světa i tíhu našeho vlastního já. Navzdory všemu temnému, co se v nás a kolem nás děje, totiž poznáváme, že Bůh je na straně života proti smrti. Na straně naší proti ďáblu.
To druhé setkání emauzských učedníků s Kristem je ještě silnější. Porozumění je důležité, ale jsou chvíle, kdy nestačí. Je krásné, když nám někdo řekne: mám tě rád. Ale někdy potřebujeme pocítit blízkost druhého, jeho ruku, objetí. Toužíme po viditelném a hmatatelném společenství. K tomu dochází v druhé části příběhu. Učedníci zvou stále ještě anonymního Ježíše na večeři. A teprve pak jej poznávají – když Ježíš bere chléb, láme ho a rozdává. Nikoli slovo otevřelo učedníkům oči, ale gesto, dotyk. Dotyk dobrotivosti a štědrosti je zasáhne v hloubce jejich bytí. Okusili a viděli, jak dobrý je Pán.
Ježíšovu pohostinnost a pozvání do jeho království smíme prožívat při každé večeři Páně. Prožíváme ji ale také při chvílích méně slavnostních, ve všedních dnech. Nezapomeňme, že předtím, než Ježíš usedl se svými učedníky a nabízel jim chléb, oni sami ho k sobě pozvali. Ještě nevěděli, s kým mají tu čest, ale učinili důležitý krok k poznání. Začali Ježíše vyhlížet z té správné strany. Nabídli pohoštění neznámému poutníkovi. Možná právě díky tomuto jejich činu jim už pomalu začaly padat šupiny z očí. Učedníci se zachovali vpravdě ježíšovsky, podali pomocnou ruku svému bližnímu – a tak směli v tomto svém bližním poznat Krista.
Když překonáme své sobectví, začneme být pro druhého a rozdělíme se třeba i o to málo, co máme – tehdy se nám zjevuje Kristus. Jako ten, kdo nám dává nekonečně víc. Kde se necháme pohnout lítosti, sami zakoušíme Boží slitování, převyšující všechno naše pomyšlení. Kde k sobě pozveme poutníka v nouzi, zjistíme, že tím poutníkem je Kristus sám.
Ale on zmizel jejich zrakům, pokračuje dnešní vyprávění. To je trochu zarážející závěr. Ježíš ale nemizí proto, aby svým učedníkům zkazil radost a zdůraznil svou nedostupnost. Je to právě naopak: Kristus přece není vázaný na jedno místo. Emauzy nejsou v tomto smyslu posvátnější než jakékoli jiné místo na světě. Kristus se dává poznat všude tam, kde necháme slovo Písma vstoupit do našich příběhů. Dává se poznat, kdykoli se shromažďujeme kolem jeho stolu a přijímáme jeho tělo dané pro naši záchranu. A konečně se dává poznat vždy, když se ujímáme slabých, nemocných, selhávajících, znevýhodněných, nebo třeba nyní uprchlíků.
Bůh už není v dálce, Kristus žije tady. Do jásotu nad velikonoční dobrou zprávou se nám v tomto roce přimíchávají temné tóny. Radost ze vzkříšeného Pána ale vždycky byla radostí navzdory, radostí uprostřed různých temnot, kam světlo velikonočního rána ještě nestačilo dopadnout. Ta úplná a ničím nezakalená radost je před námi. Nastane teprve tehdy, až všechno zlo světa shoří v ohnivém jezeře a Bůh sám setře každou slzu z očí. Do té doby smíme žít a čerpat sílu a naději z těch možná na první pohled malých, ale přece slavných setkání s Kristem. Kristus přichází k nám a ujišťuje nás, že žije a my žijeme v něm a spolu s ním.
Amen.
Ondřej Kolář