Kázání
Matouš 22, 15–22
(15) Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku.
(16) Poslali za ním své učedníky s herodiány, aby řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka.
(17) Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“
(18) Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci?
(19) Ukažte mi peníz daně!“ Podali mu denár.
(20) On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“
(21) Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
(22) Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.
Zase jedna léčka nachystaná na Ježíše. Zase jedna otázka, na kterou se nedá odpovědět ani ano, ani ne, přesněji řečeno: obě odpovědi zavánějí průšvihem. Tehdy se ještě nenosila ta – dnes tak oblíbená – odpověď: „bez komentáře“, kterou člověk může použít vždy, když nechce přiznat barvu, protože by to pro něj mohlo být nebezpečné.
Tentokrát bych se ale farizeů přece jen trochu zastal. Jistě, jejich záměr byl jasný: veřejně Ježíše znemožnit. Farizeové se ovšem otázkou císařské daně upřímně trápili. Daň z hlavy, kterou musel platit každý dospělý člověk v římské říši, byla symbolem politického ponížení. Plátce daně přiznával, že respektuje cizí římskou nadvládu. Zaslíbená země ale přece patří Hospodinu, který královský trůn předal potomkům krále Davida! Proto nechyběly hlasy, které tuto daň ostře odsoudily. Podle židovských radikálů platit daň prostě znamená kolaboraci s režimem a zradu Hospodina.
Farizeové se nakonec rozhodli daň platit, ale dobré svědomí z toho neměli. Jaký postoj měli v této věci herodiáni, tedy stoupenci herodovské dynastie na židovském trůnu, to přesně nevíme. Farizeové je poslali za Ježíšem možná proto, že pro ně tato otázka mohla být rovněž palčivá. Král Herodes byl sice oficiálním panovníkem, ale fakticky to byla politická loutka bez reálné moci.
Na Ježíše jsou zpočátku jak beránci: mistře, víme, že pravdivě učíš cestě Boží bez ohledu na to, jestli se to někomu líbí nebo ne, říkají. Ježíš v tom právem zaslechl falešnou lichotku. Ale nevědomky vyjádřili o Ježíši pravdu. Ježíš sice nebyl buřič a potížista za každou cenu. Ale nebránil se tomu, když jeho slova a činy občas někoho provokovaly.
Otázka, kterou zvolili farizeové, ovšem k buřičství přímo vybízela. Ježíš mohl říci: toto nespadá do mé kompetence. Já jsem přišel zvěstovat nebeské království a do toho pozemského se nepletu. Já jsem tu přes věci náboženské, k politice se nevyjadřuji.
Mám pocit, že některým věřícím by se dnes taková odpověď velmi líbila. Politika je prý špinavý podnik, do kterého se slušný člověk nemíchá. Náboženství se přece týká lidské duše, osobních vztahů – ale dál už ani krok. Hospodářství, politika, společnost – to ať si řeší tamti nahoře. Křesťanství je záležitost soukromá, nikoli veřejná. Zajímavé je, že podobný postoj se razil i v minulých dobách. Věřící, kteří byli politicky zkrocení a ustrašení, tehdejším vládcům zas tak nevadili.
Ježíš ale nebyl politicky krotký a ustrašený. Jeho vystoupení bylo věcí veřejnou. Musel počítat s tím, že když hlásá nebeské království, tak se to pozemským králům nebude vůbec líbit. A právě toho chtěli farizeové využít: když Ježíš odmítne daň, stane se z něho ihned povstalec. A povstalci patří na popraviště, o to se už Římané dokážou postarat. Když daň naopak schválí, ztratí před Římany tvář a pro jeho stoupence to bude obrovské zklamání, ne-li přímo důvod ho opustit.
Ježíš si nejprve dává přinést předmět doličný – totiž denár. Tváří se, jako by ho snad viděl poprvé v životě. Tato stříbrná mince na sobě měla vyraženu hlavu císaře a nápis: císař Tiberius, úctyhodný syn božského Augusta, nejvyšší kněz. Obrázek i nápis tedy mluvily za vše. Tehdy platilo pravidlo, že platnost mince sahá tam, kam sahá panství daného vládce, na minci vyobrazeného. Kdo tedy minci používá, ten se tomuto vládci podrobuje. Každý žid, který s mincí přichází do styku, se jí už jaksi poskvrňuje, i když se třeba rozhodne daň neplatit. Může se římské nadvládě vnitřně vzpírat, ale navenek uznává nároky nenáviděného vládce. Nic jiného mu ostatně – jako poraženému a podmaněnému – nezbývá. Kdo mincí platí, ten – třebas i se zaťatými zuby, ale přece – bere na vědomí, že nad ním panuje císař prohlašující se za boha.
Ježíš tak především odhaluje reálnou situaci, v níž se židovský národ nachází. Je to smutné, ale je to tak. Vedle toho je otázka, zda platit či neplatit daň, druhořadá. Daň je jistě také projev poslušnosti. Ale symbolem poslušnosti je hlavně ta mince samotná, která mezi v podrobené zemi koluje a dennodenně každému připomíná vládnoucí režim.
Proto může Ježíš klidně s placením daně souhlasit. Ať už se někdo rozhodne platit či neplatit – na situaci okupovaného národa tím nic nezmění. Má-li císař tu minci označenou, nepochybně patří jemu – tak mu ji vraťte. Co je císařovo, dejte císaři. Revolucionáři z řad Ježíšových stoupenců v tom už možná slyšeli: tak mu tu minci hoďte na hlavu. Na druhé straně to Ježíšovo slovo mohli mnozí chápat spíš jako rezignaci. Nenabádá tu Ježíš nakonec k poslušnosti božskému císaři? Jak se to pak shoduje s naší poslušností Hospodinu?
Jenže Ježíš k tomu dodává další slovo, které zpochybňuje to první. Co je Boží, to dejte Bohu. Na první pohled to možná vypadá tak, že má křesťan skutečně žít ve dvou světech. Přesně to vyžadoval komunistický režim. A také dnes se s tímto názorem setkáme. Tedy: na jedné straně je tu svět politiky s jejími pravidly. Do nich nemůžeme zasahovat, před těmi se musíme sklonit. A na druhé straně je tu soukromý svět náboženství, svět bohoslužeb, modliteb, biblických hodin. Hlavně, aby se oba světy nesměšovaly!
Tak jednoduše to ale nejde. Prostě nežijeme ve dvou světech. Obojí poslušnost – poslušnost Bohu a poslušnost císaři – těžko může stát poklidně vedle sebe. Časem to začne drhnout a dojde ke konfliktu. Nelze sloužit dvěma pánům zároveň. Jeden musí dostat přednost, druhý musí ustoupit. Pán – má-li být opravdu pánem – může být nakonec jen jeden.
Tak tomu bylo i v Ježíšově příběhu. Ježíš nepřišel svrhnout římskou moc a mnozí mu to vyčítali. Ale kvůli své naprosté poslušnosti jedinému Bohu se časem ocitl na straně politických buřičů. Protože nechtěl sloužit dvěma pánům zároveň, skončil nakonec na kříži.
Je tedy jasné, komu z obou pánů přísluší ta větší, zásadnější, naprostá poslušnost. Císaři se sluší platit daně a snad i dodržovat jiné zákony, které vyhlásil. To je ale vše. Když vezmeme celek našeho života, tak z něj pro císaře máme vyhradit jen docela malou část. Bohu se naproti tomu máme odevzdat beze zbytku – se vším, co k nám patří. Císaři patří mince, tak ať si ji nechá. Ale Bohu patří vše: celé stvoření, zaslíbená země – a především ovšem člověk sám. Stejně jako má římská mince na sobě vyražený císařův portrét, v každém z nás je vyražen Boží obraz. To je znamení, že patříme Bohu – s tělem i s duší, naše soukromí i naše politika. To vše si Bůh nárokuje pro sebe. Chce nás celé.
A tak mohou nastat chvíle, kdy je nutno poslouchat více Boha než člověka. Třeba tehdy, když nám někdo přikazuje uctívat světského vladaře jako boha. Takové bezbožnosti se musíme vzepřít. Ostatně: Ježíš se proti takovému nároku postavil vlastně již ve chvíli, kdy ukázal na císařovu hlavu na minci. Tato hlava, ta patří císaři. Lidská hlava. Žádná božská, andělská či ďábelská hlava. Císař je jen člověk. Nezbožšťujme ho, ale ani se ho zbytečně nebojme. To si pamatujte, milí učedníci. Mnozí křesťané v různých božských režimech si to skutečně pamatovali a končili stejně špatně jako Ježíš. Jiní se žel zalekli a odevzdávali vládcům mnohem víc než jen tu minci. A našli se takoví věřící, kteří sami sebe prohlásili za božské a posílali na smrt ty církevně nepřizpůsobivé.
Ježíš nám nedává přesné instrukce, jak se máme v jednotlivých případech rozhodovat. Kdy je ještě rozumné a správné poddat se světské vládě, a kdy jí už musíme vyhlásit neposlušnost nebo dokonce sáhnout k ozbrojenému odporu. Dodnes například neutichly spory o to, zda atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha byl statečnou vzpourou vůči zlu, anebo tento čin jen uvedl českou zemi do neštěstí.
Přece však Ježíšova slova zní zřetelně: patříte Bohu – a tak se Bohu odevzdávejte. Ano, můžeme s tím ve světě narazit. Avšak patříme-li Bohu, pak nás z jeho ruky nic a nikdo nevytrhne.
Amen.
Ondřej Kolář