Pokud vám zde video nelze přehrát, zkuste se na něj podívat přímo na Facebookové stránce.
Kázání
Jan 10, 10
(10) Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.
Janovo evangelium nezná tradiční vánoční příběh s Josefem, Marií a pastýři. Přesto nám dává mnoho podnětů k vánočnímu rozjímání. Mnohokrát tu totiž sám Ježíš vysvětluje, proč přišel na svět. Tak je tomu také v dnešním verši.
Přišel jsem, aby… zkuste si tu větu sami doplnit, aby pasovala k vašemu životnímu příběhu. Nejspíš v nás takový pokus vzbudí rozpaky. Proč jsem přišel na svět? Proč jsem se narodil? Takto se přece obvykle neptáme. Nejspíš proto, že odpověď by vyzněla dost přízemně, až banálně: narodil jsem se proto, že si to moji rodiče přáli. Skutečně jsem ale na světě jen proto, že nějací dva lidé zkrátka nechtěli zůstat sami, a tak se rozhodli přivést na svět dítě? Nic dalšího, hlubšího v tom není?
Jsou lidé, kteří by v těchto motivech rozhodně nic banálního a povrchního nespatřovali. Nemálo dětí totiž přišlo na svět nechtěně. Tato zkušenost doprovázela a krutě poznamenala jejich dětství a táhla se s nimi hluboko do dospělosti. Co by za to dali, kdyby si mohli říci: máma a táta mě chtěli a měli mě od začátku rádi. Nechtěné dítě musí o smysl své existence tvrdě bojovat, protože si ho s sebou nenese jako samozřejmou danost.
O smysl života ale nakonec zápasíme my všichni. I když máme to štěstí a vstoupili jsme do světa jako chtění a milovaní, i když si v sobě neseme, že máme svou hodnotu a důstojnost. Přesto musíme najít v tomto světě své místo, nějak se uchytit a vstoupit na svou jedinečnou cestu. Tuto naši konkrétní cestu za nás nikdo vybrat nemůže, tu si volíme sami. Nikdo za nás nemůže rozhodnout, čím bude náš život naplněn. Snad jen když se do královské rodiny narodí prvorozený potomek, hned je jasné, že z něj bude nástupce trůnu. Drtivá většina z nás ale takto život předurčený nemá, a to ani v případě, že si nás rodiče vyhlédli pro nějaké pozice: třeba že zdědíme lékařskou ordinaci nebo rodinnou firmu.
Nevíme dopředu, co s námi bude. Nikdy není předem jisté, že se nám naše plány vyplní, že se nám bude dařit a v životě uspějeme. Máme své představy a přání, ale často je posléze musíme měnit a ubírat se směrem, který jsme si původně nezvolili. Přišel jsem na svět, aby… takto si to právě říci nemůžeme, protože svůj život nemáme nikdy plně ve svých rukou, jakkoli nám tuto iluzi kdekdo vnucuje.
Jak to vlastně bylo s Ježíšem? Byl chtěným dítětem? Evangelia nám naznačují, že to vůbec nebylo jednoduché. Ježíš přichází na svět nikoli z rozhodnutí rodičů, ale z rozhodnutí Boha samého. Marie a Josefa se nikdo neptá, jestli s tímto Božím záměrem souhlasí, ta novina se jim prostě ohlásí, jsou postaveni před hotovou věc. Sice se dozvídáme, že ji oba nakonec přijali s vírou a pokorou, ale není tu vůbec řečeno, že to pro ně byl bezbolestný proces. Ježíš nebyl svými rodiči chtěný, on se chtěným a milovaným teprve stal.
Ježíš mohl o sobě v pravém slova smyslu říci: přišel jsem na svět, protože to tak Bůh chtěl. Především a na prvním místě to chtěl Bůh, teprve potom to chtěli jeho rodiče. Ale proč bychom si toto zjištění nemohli vztáhnout každý sám na sebe? Ne, nebyli jsme zrozeni z panenského početí tak jako Ježíš, u našeho počátku byli rovným dílem žena i muž. Smíme ale věřit, že před tímto naším fyziologickým počátkem byl ještě jeden, důležitější, zásadnější počátek. Bůh sám nám daroval život. Bůh sám nás tady chtěl, nás si vyvolil, nás si od začátku zamiloval. Nikdo z nás nejsme jen produktem náhody nebo nehody. Nejsme jen směs genetického materiálu našich rodičů, která může někdy být dost nevábným koktejlem. Náš osud není předurčen na základě toho, zda nás rodiče měli či neměli rádi a jak tuto lásku uměli či neuměli projevit. Každý člověk má svůj počátek v Boží lásce.
A tak mohu i já o sobě tvrdit: Přišel jsem na svět, protože Bůh to tak chtěl. Pro mnoho lidí je to ovšem vyznání navzdory neláskyplnému prostředí, které je od malička ovlivňovalo. Vedle toho nás ale formovalo a formuje také Boží „ano“ k nám. Je předznamenáním před celým naším životem, a tak se o ně můžeme kdykoli opřít. V Božích očích jsme trvale vzácní a hodnotní, ať už jsme měli startovní podmínky jakékoli, ať se nám daří či ne, ať vítězíme nebo prohráváme.
Boží dar života z nás nesnímá nutnost samostatně jednat a rozhodovat se. Nějak svůj život vést musíme – a žádný jízdní řád života k dispozici nemáme. Rodiče nás mohou nasměrovat, ale my tento směr můžeme i nemusíme přijmout. Jistě i s Ježíšem měli jeho rodiče své plány. Navíc tehdy mohli osud svého dítěte předurčit mnohem víc než dnes. Ježíš se ale poměrně záhy od rodičovských představ odpoutal – když se jako dvanáctiletý v Jeruzalémě Marii a Josefovi ztratil v chrámu, odpověděl jim pak, že je tam, kde jde o věci jeho nebeského Otce.
Bible nám ale dává tušit, že Ježíš si svým posláním nebyl jistý od počátku. Postupně se v něm rodilo a dozrávalo. Ježíš nebyl ušetřen hledání, snad i tápání. Proč jsem přišel na svět? Možná právě takto se ptal Ježíš v té době, o které se v evangeliích nepíše a která právě proto vzbuzuje naši zvědavost. Co se dělo oněch zhruba třicet let, než Ježíš poprvé veřejně vstoupil? Nevíme, známe jen výsledek. Ježíš se plně oddal vůli svého nebeského Otce a nechal se jím vést. Odevzdal mu svůj život.
Jsem vděčný evangelistům, že těch třicet let Ježíšova hledání a nalézání Boží vůle uchovali a ničím nenarušili. Proto je můžeme číst i jako poselství pro nás: ani nám Bůh nám neprozrazuje, jaké s námi má úmysly. Přesněji řečeno: říká nám jasně, že jeho úmyslem je, abychom tu na světě byli a jemu se odevzdali, jenže nesděluje nám, co to konkrétně znamená, jakými cestami se máme ubírat a jak se v každém okamžiku rozhodnout. Má nám stačit, že nás Bůh chce, miluje nás a počítá s námi. A počítá i s naší svobodou a našimi rozličnými volbami, včetně našich voleb špatných, tedy omylů a slepých uliček. Právě takoví jsme Bohem milovaní. Můžeme si dovolit šlápnout vedle, selhat a být v něčem neúspěšní. Bůh nás kvůli tomu nepřestane milovat, dále budeme vzácní v jeho očích.
Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti, říká Ježíš svým učedníkům. Tedy: aby tento život měli ti, kdo s ním spojili své životy. Naše životy mají být vrchovatě naplněny. Ježíš někdy mluví také o životě věčném a má tím na mysli totéž. Potíž je, že slovo věčnost může vést k nedorozumění: působí na nás až příliš zásvětně, jako cosi posmrtného a tedy vzdáleného, co se naší přítomnosti netýká.
Naproti tomu život v hojnosti, to si představit umíme. A určitě nevadí, když se nám vybaví také hojnost materiální, dostatek jídla a pití, střecha nad hlavou, bezpečí, nebo třeba práce, která mě baví a naplňuje. Vánoce jsou mimo jiné dobou, kdy křesťanští kazatelé pranýřují všeobecný konzum a obžerství. Přitom když se začteme do Janova evangelia, zjistíme, že první Ježíšův zázrak spočívá v tom, že proměnil na svatbě vodu ve víno, a to dokonce víno výborné. Když Ježíš lidem přinášel život v hojnosti, nebyl to jen život duchovní, asketický, pozvednutý nad hmotné statky. Ježíš přinesl život, který čerpá z Boží hojnosti a až marnotratné štědrosti. To je život ve své celistvosti a plnosti. A proto je dobré, že si tuto Boží štědrost vděčně připomínáme také rozdáváním dárků – nejen těch duchovních, ale i těch, které lze zabalit a dát pod stromek.
Ježíš přišel na tento svět, aby se pro nás rozdal. Svými slovy i svými činy: celým svým životem nás ujistil, že Bůh chce, aby nám k dobrému životu nic nechybělo. Tedy: abychom žili plně, nasyceni Boží dobrotou na duši i na těle. Ježíš nám všem připomenul, že jsme Bohem chtění a milovaní, a proto Bůh stojí nejen na začátku našich životních příběhů, ale také je v každou chvíli doprovází a obdarovává. A bude jednou stát i na jejich konci.
Náš život se ovšem vždycky nepodobá bohaté štědrovečerní večeři ani vánočnímu stromku plnému ozdob a dárků pod ním. Ježíš o tom všem ví, když říká: Je tu ještě onen zloděj, který přichází, aby kradl, zabíjel a ničil. Stále ještě v tomto světě působí spousta sil, které nám život berou, kradou nám jeho dobré dary, ničí to, co Bůh vybudoval. Tyto síly sice nedokáží nic samy stvořit, jen vysávat, parazitovat na Božím dobrém stvoření. Přesto se zdá, že v našich životech nakonec vítězí, protože nám jednou vezmou i život samotný.
A přece se smíme spolehnout na to, že v Ježíši máme život v hojnosti. Navzdory všem ničitelům a agresorům. Navzdory samotné smrti. Patříme Bohu, a tak nás z jeho ruky žádný zloděj nemůže vytrhnout. Naopak: Bůh sám sestoupil na tento svět, aby nás z cizích rukou vysvobodil a dal nám sám sebe.
Amen.
Ondřej Kolář