Kázání
Lukáš 19, 1–10
(1) Ježíš vešel do Jericha a procházel jím.
(2) Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč;
(3) toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit.
(4) Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít.
(5) Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“
(6) On rychle slezl a s radostí jej přijal.
(7) Všichni, kdo to viděli, reptali: „On je hostem u hříšného člověka!“
(8) Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“
(9) Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův.
(10) Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“
Někdy může jediná gramatická drobnost posunout smysl celého biblického příběhu. Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně. Pronáší Zacheus tato slova v čase budoucím nebo přítomném?
Většina výkladů se kloní k té první možnosti. Je jistě schůdnější a taková pedagogičtější. Hříšný a právem nenáviděný celník se při setkání s Ježíšem napravuje a stává se jeho vzorným učedníkem. Sám sobě ukládá vskutku dalekosáhlé pokání. Představme si, že by se takto zachovali všichni podvodníci na světě!
Je tu však i ta druhá možnost, jak Zacheovu promluvu číst. A sice v čase přítomném, zahrnujícím také čas minulý. Takový výklad mění běžný pohled na Zachea: ve skutečnosti to žádný šejdíř není, naopak, choval se vzorně dávno předtím, než ho Ježíš oslovil. Tento lidumil je tak trochu chudák, protože navzdory své mimořádné poctivosti a štědrosti musí bojovat s předsudky svého okolí vůči své živnosti, která má tu nejhorší pověst. Lidé ho neprávem házejí do jednoho pytle s ostatními pochybnými celníky. Ne kvůli své vině, ale kvůli těmto předsudkům se před lidmi raději ukrývá a také Ježíše pozoruje raději z bezpečné vzdálenosti.
Oba výklady dávají smysl, ale vyznění příběhu se v nich značně liší. Jak to tedy je? Postrádáme nějaké další, upřesňující informace. A také bychom rádi věděli, jak to s tímto celníkem nakonec dopadlo, jaké stopy na něm setkání s Ježíšem zanechalo.
Biblické příběhy jsou ale charakteristické právě tím, že v nich má význam nejen to, co se v nich vypráví, ale také to, co je vynecháno. Vypuštěné či opominuté prvky signalizují, že jim právě nemáme věnovat pozornost, jakkoli jsme na ně hodně zvědaví. Ponoukají nás, abychom se o to víc soustředili na to, co v textu je, na co je z dobrých důvodů položen důraz.
Co vlastně o Zacheovi víme? Mnoho toho není. Tak jako se před zástupem schovává na moruši, skrývá se nám i v našem příběhu. Jenže právě o to jde. Rádi bychom si na něj udělali jasný názor, nějak si ho zaškatulkovali, ujasnili si, jestli je černý, nebo bílý. Přesně to dělá také jeho okolí: na základě kusých znalostí o něm vynáší jednoznačné soudy. Vždyť jsme slyšeli hlas lidu: je to hříšný člověk!
Jaký je ale ve skutečnosti? Vypravěč nám prozrazuje jen dílčí pravdu – a tím nám jakoby chystá past, do které se máme chytit. A my se ochotně chytáme, protože to tak obvykle děláme i jindy. Domýšlíme a dokreslujeme Zacheův torzovitý obraz a při tom nevědomky podléháme stejným předsudkům, jaké projevili obyvatelé Jericha.
Nejprve slyšíme, že Zacheus byl boháč. Znamená to ale nutně, že byl také podvodník? Anebo jsme vůči bohatým lidem vždy trochu podezřívaví? Kdo ví, kde k tak velkému majetku přišli, poctivou prací to přece nemohlo být! A přitom víme, že bohatí nejsou všichni stejní: někdo majetek zdědil či dostal darem, jiný si na něj vydělal tvrdou prací, další zase spíš šikovností a dobrým nápadem, který se podařilo výhodně zpeněžit.
Stejně tak jsou velké rozdíly v tom, jak boháči se svým majetkem nakládají. Ne každý si kupuje desáté auto nebo podplácí politiky. Někteří skutečně velkou část svého jmění dávají na dobročinné účely. Mezi těmito dobrodinci jsou jistě tací, kdo si tak jen uklidňují své špatné svědomí. Jiní zas cítí odpovědnost vůči lidem, kteří v životě neměli takové štěstí, narodili se v mizerných podmínkách, anebo prostě nejsou tak nadaní a schopní. Kam v této pestré škále máme zařadit Zachea?
Dále slyšíme, že Zacheus byl vrchní celník. To je jistě významná pozice, ale netušíme, co vše pro něj obnášela. Nevíme, co ho k tomuto postu přivedlo, jestli to byl kariérista jdoucí přes mrtvoly, anebo spolehlivý a pracovitý člověk, který si toto odpovědné místo zasloužil. Mohl si díky svému postavení zajistit u Římanů mnoho výhod a cítit se mocně a privilegovaně, ale stejně tak chtěl třeba jen dobře zajistit svou rodinu.
Spolupráce s okupační mocí mu u zbožných lidí rozhodně body nepřinesla. Naše zkušenosti s totalitním režimem ale ukazují, že jen málokdo dokázal důsledně přejít do opozice a nezaplést se. Většina lidí připustila větší či menší kompromisy. Za takových okolností nelze vždycky určit, kdo je pachatel a kdo oběť, většina lidí je spíš obojí, byť v různém poměru.
Zacheus byl malé postavy. Ale vůbec nevíme, jak svůj úděl nesl. Trpěl komplexy méněcennosti? Snažil se svůj tělesný nedostatek kompenzovat povýšeným a arogantním chováním? Anebo si ze svého vzrůstu nic nedělal, protože se s ním dávno smířil? Možná ho právě tento hendikep donutil rozvíjet jiné talenty a o to usilovněji na sobě pracovat, až nakonec předčil ostatní, kteří se s žádnou zátěží potýkat nemuseli. Nebo se během života naučil průbojnosti a dravosti, snad i bezohlednosti a ostrým loktům. Kdo ví.
Nic podrobnějšího se nedozvídáme ani o tom, jak Zachea vnímalo jeho okolí. Nevíme, jestli reptající dav skutečně reprezentoval obecné mínění, anebo byly názory na Zachea přece jen rozdílné. Máme vůbec pádný důvod věřit tomu, co volá dav? Proč vlastně nekriticky přijímáme jeho pohled? Opravdu byli všichni celníci šmahem odsuzováni? Je pravděpodobné, že byl Zacheus mnohými lidmi nenáviděný a opovrhovaný. Ale z toho nevyplývá, že se chtěl před ostatními skrýt, že z nich měl strach a styděl se před nimi, jak se obvykle tvrdí. Je dokonce myslitelné, že měl – alespoň u některých lidí – zasloužený respekt. Možná byl Zacheus velice osamělý, a tak když se k němu Ježíš pozval, cítil se být nesmírně poctěn. Možná byl ale na význačné návštěvy naopak zvyklý.
A konečně čteme, že Zacheus toužil vidět Ježíše. Byl to okamžitý nápad, zvědavost, nebo dlouhodobě promyšlený plán? Možná si Zacheus od potulného kazatele opravdu něco sliboval, ale nevíme co. Že se ho před ostatními zastane a obhájí ho? Anebo mu odpustí, tak jako odpustil mnohým předtím? Často ale jednáme naprosto spontánně a až pak domýšlíme dopady svých činů a s překvapením se pozastavujeme nad tím, co jsme provedli.
Zacheus zůstává do značné míry neznámou postavou, i když si na něj vykladači a kazatelé během dlouhých staletí navěsili spoustu významů. Všimněme si naproti tomu, jak odlišně se chová Ježíš. Zachea nehodnotí, neznámkuje, nesoudí. Nezkoumá jeho profesní či mravní profil, neprověřuje ho. Přijímá ho takového, jaký je. Dokonce ani nijak nereaguje na jeho slib či ujištění o tom, jak usilovně přispívá na charitu a odčiní každý spáchaný podvod. Před Ježíšem nemá smysl se ospravedlňovat a vypočítávat své zásluhy a plusy.
Ježíš se nezajímá o to, co bylo předtím. Ježíše zajímá jen ta část Zacheova života, která ho ještě čeká. Ať už jeho život byl jakýkoli – slušný nebo nemravný, ubohý nebo skvělý, požitkářský či osamělý, plný obdivu nebo opovržení, nejspíš z obojího trochu – v tuto chvíli přichází do jeho domu spasení. A Zacheus se raduje. Jistě i z toho, že se Ježíš v jeho minulosti nehodlá rýpat a záleží mu jen na tom, co bude dál.
Také my smíme stanout před Ježíšem beze strachu, co vše nám bude připomínáno a otloukáno o hlavu. K tomu, aby nás Bůh přijal, žádné vyúčtování předkládat nemusíme. Není to zapotřebí, protože na Boží milosrdenství jsme beztak odkázáni úplně všichni, bez ohledu na to, jací jsme, co děláme a jak to děláme, co si o sobě myslíme a co si o nás myslí naše okolí. Minulost nás nemá dál trápit, protože v Ježíši nám Bůh otevírá novou budoucnost.
Nakonec zbývá poslední zvědavá otázka: co to se Zacheem udělalo? Zůstal dál celníkem? Nebo se stal alespoň napraveným celníkem, který je sice dál namočený do spolupráce s režimem, ale aspoň není sebestředný a umí myslet i na chudé? Minulost je uzavřená, nemá už Zachea tížit, ale budoucnost je naopak otevřená tolika možnostem. Jenže nikde není přesně předepsáno, co má Zacheus dělat – ani co máme dělat my.
Určitě se ale každý z nás máme zamyslet nad tím, co to znamená, že Pán vstoupil do mého domu a pozval se k mému stolu. Dal tím najevo, že ho zajímá, co mu mohu nabídnout. Tím se zásadně mění perspektiva, z jaké se dívám na svůj život. Svůj život už nyní nemusím vnímat jen jako nedostatečný a ubohý, poznamenaný tím, co mi chybí, co neumím, v čem jsem slabý. Bůh sám mě považuje za obdarovaného a chce, abych ze svých darů dokázal rozdávat ostatním. Aspoň tu polovinu z toho, co mám, tak jak to udělal Zacheus.
Amen.
Ondřej Kolář