Kázání
Lukáš 14, 16–24
(16) Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí.
(17) Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘
(18) A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘
(19) Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘
(20) Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘
(21) Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘
(22) A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘
(23) Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.
(24) Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.‘“
Milé sestry, milí bratři,
těžko o tomto podobenství mluvit jinak, než že zároveň zmíním, čím není a nechce být. Předně Ježíš nechtěl odsoudit židovský národ. Tento výklad se v dějinách církve objevuje poměrně záhy. Ti, kdo pozvání k hostině odmítli, jsou prý zarputilí Židé odmítající Ježíše. Zatímco ti ostatní, kteří byli narychlo pozvaní až v den hostiny a toto pozvání přijali, jsme logicky my, křesťané.
Pokud by tento výklad byl správný, znamenalo by to, že podobenství o hostině je v bibli jen proto, abychom se my křesťané ujistili, že jsme na té správné cestě, zatímco nevěrní Židé směřují do pekel. To by byl ovšem hodně krátkozraký výklad. Ježíš nikdy nevyslovil podobenství, které by nás jen utvrzovalo v tom, že my jsme ti správní, zatímco ti druzí jsou čiré zlo. Ježíšova slova nás naopak zneklidňují a vyvolávají v nás otázku: Jak je to se mnou? Mohu sám od sebe před Bohem obstát? Nenamlouvám si o sobě něco, co není pravda? Mám právo se nad ostatní povyšovat? Anebo jsem spíš vždy odkázán na Boží milosrdenství?
Ježíš se ani náznakem nezmiňuje o vyvoleném a posléze zavrženém národu. Naopak velice konkrétně jmenuje ty, kteří dostali dodatečnou pozvánku na hostinu: jsou to chudí, zmrzačení, slepí a chromí. A také lidé kdesi na ulicích, na cestách, prostě náhodní kolemjdoucí, nejspíš mezi nimi byli i cizinci. Tedy lidé, které by si člověk asi na hostinu nepozval.
Co z toho můžeme vyčíst o těch prvních, těch prvotně pozvaných? Nejspíš to byli hostitelovi příbuzní, přátelé, spolupracovníci. Jistě také lidé, kteří ve městě něco znamenali, a jejich přítomnost proto byla ozdobou každé takové hostiny. Lidé bezúhonní, s dobrou pověstí, nezapletení do žádných skandálů – takoví nebudou dělat hostiteli ostudu. Zkrátka: lidé, kteří si pozvání nějak zasloužili a s nimiž je vhodné udržovat úzké vztahy.
Ježíšovo podobenství o hostině tedy není žádným soudem nad Židy. Je spíš soudem nad běžnými náboženskými představami. Popírá náboženská pravidla hry. Pravidlo číslo jedna říká, že když se budeš chovat slušně, Pán Bůh tě bude mít rád. A když během života nasbíráš dost plusových bodů a ty budou na konci převažovat nad těmi mínusovými, dostaneš se do nebe. Bůh přece k sobě nezve jen tak někoho, ale jen toho, kdo si to zasloužil. A ti ostatní mají smůlu, musejí zůstat venku, měli se víc snažit.
Náboženské pravidlo číslo dvě říká, že když se někomu daří zle, je nemocný či postižený, jistě to není náhoda. V minulosti musel spáchat něco zlého a teď za to pyká. Případně nemá dostatečnou víru, dost se nemodlí, a tak ho Pán Bůh opomíjí. Dnes bychom řekli: nemá dostatek pozitivního myšlení. Ani takoví lidé nepatří do Božího království, protože je Bůh spravedlivě potrestal.
Podle těchto pravidel Ježíš nechce hrát. Jeho pozvánka do Božího království platí pro ty, kdo si ji nijak nezasloužili. Stejně tak platí pro ty, o kterých říkají druzí, že si ji nijak nezasloužili. A platí nakonec i pro ty, o kterých se tak nějak všeobecně ví, že si ji zasloužili – ale Bůh vidí hluboko do našich srdcí a ví, že ani oni nejsou dokonale spravedliví. Zkrátka: pozvání na Boží hostinu je pro všechny.
Tím se dostáváme k dalšímu falešnému výkladu. Ten vznikl z docela nenápadné větičky: přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil, říká hostitel svému služebníkovi. Umím si představit, že když k nějakému chromému žebrákovi u cesty přijde dobře oblečený sluha známé místní celebrity a vyzve ho, aby s ním šel na hostinu, bude si žebrák buď myslet, že je to hloupý vtip, anebo se prostě bude cítit nepatřičně a trapně, a tak pozvání odmítne. V takovém případě se bude muset sluha hodně snažit, aby vyhověl přání svého pána. Nastane nejspíš dlouhé přemlouvání a vysvětlování. Rozhodně ale nedojde k tomu, že by sluha žebrákovi nasadil pouta a násilím ho na hostinu odvedl.
Jenže přesně tak si církev dlouhou dobu toto slovo vysvětlovala: přinuť, ať přijdou – to prý znamená, že máme nevěřící k víře dotlačit třeba i po zlém. Přitom takový výklad jde přesně proti smyslu podobenství. Když se pozvaní hosté začali vykrucovat, že na hostinu nedorazí, rozhodně je nikdo nenutil přijít, dokonce je ani nikdo nepřemlouval. Když nechcete přijít, je to vaše svobodné rozhodnutí, které je potřeba respektovat. Nepřijdete vy, tak přijdou jiní hosté.
Víme dobře, jaké fatální následky mělo v minulosti násilné obracení lidí na víru, jaké rány způsobily různé podoby duchovní manipulace. Dodnes se ale někteří věřící těžko smiřují s tím, že Bůh nikoho do Božího království netlačí, pouze zve – a že proto stejně tak máme jednat i my. Rádi by použili silnější páky a někdy je i používají.
Přitom Bůh s námi jedná jako se svými partnery. Samozřejmě tím riskuje, že jeho hlas zůstane nevyslyšen, že se k němu obrátíme zády, nebo se vymluvíme na něco zdánlivě důležitějšího. Celý Ježíšův příběh je o tom výmluvným svědectvím. Ježíš zve k radosti, ale setkává se nejen s nadšeným přijetím, ale také s ignorancí i odporem. A přece nepřestává a dál nás volá. Cení si nás až tak vysoko, že uskutečnění svých záměrů spojuje s naším svobodným souhlasem.
Co se ale stane s těmi, kdo pozvání odmítli? Pán se na ně sice rozhněvá a pozve jiné, aby naplnil sál, ale to je vše. Žádný trest nepřichází, třebaže nepřijmout pozvání na hostinu bylo tehdy vnímáno jako velká urážka. Ježíš na konci podobenství jen konstatuje: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře. Sami se dobrovolně vzdali této možnosti. Sami sebe tak odsoudili k tomu, že zůstanou venku a budou se věnovat tomu, k čemu je táhne jejich srdce.
Nakonec bych rád připomněl ještě jeden ne snad přímo falešný, ale trochu zavádějící výklad. Ti, kdo odmítli pozvání, jsou někdy vykreslováni jako přízemní a povrchní lidé, kteří se starají jen o světské statky a pro duchovní věci nemají pochopení. Už v apokryfním Tomášově evangeliu najdeme jinou verzi tohoto příběhu, kde těmi odmítajícími jsou lidé vysoce postavení, zjevně už zcela propadlí mamonu: jeden si pořizuje dům, druhý sám pořádá hostinu a třetí si dokonce kupuje celou vesnici, a právě si jde od jejích obyvatel vybrat daně. Takoví lidé mají dojem, že v Božím království už jsou, takže nic dalšího nepotřebují.
Myslím ale, že tak jednoduché to s nimi není. Především si všimněme, že tito hosté už pozvání kdysi přijali, zapsali si tu velkou událost nepochybně do diáře a hostitel s jejich příchodem počítal. V den hostiny přichází služebník nikoli proto, aby je pozval, ale aby je – už jako pozvané – přivedl na hostinu. Co se vlastně stalo? Jejich plány překřížilo něco v jejich očích důležitějšího. Něco skutečně zásadního, co je v tu chvíli plně ovládlo a donutilo je na poslední chvíli pozvání odřeknout. Ať už to byla koupě pole či pěti párů volů, nebo právě uzavřené manželství.
Ježíš tyto pohnutky nechtěl snižovat. Potíž je, že je to naopak Boží království, co nás má zcela ovládnout a donutit ke změně plánů. Boží pozvání je to, co náhle vstupuje do našich životů a má zastínit všechno ostatní. Radostná oslava toho, že patříme Bohu a jsme jeho milované děti – to je událost, která má narušit náš běžný provoz, naši starost o to či ono.
Hosté omlouvající se hostiteli dělají pravý opak. To nejdůležitější nechají ve svém životě překrýt něčím méně důležitým. Možná právě proto, že jejich život je bohatý a požehnaný, unikne jim ta nejvzácnější perla. Naproti tomu ti ostatní, chudí, zmrzačení, slepí a chromí, si Božího pozvání umějí vážit víc, protože jim život víc vzal, než dal.
Opět ale není radno se příliš rychle ztotožňovat s chudáky, co pozvání na hostinu přijali, a těmi bohatými pohrdat. My všichni jsme přece v pokušení, že Boha ze svého diáře vyškrtneme, ať už k tomu máme jakýkoli důvod. My všichni máme sklon nechat se zavalit všedním dnem s jeho povinnostmi a zapomenout na to, co je základem našich životů. My všichni přece zvažujeme, které pozvání přijmeme a které odmítneme – a zdaleka nejde jen o oslavy, vždyť těch nabídek nám svět přináší tolik a všechny se tváří tak nepostradatelně… A do těchto všech nabídek a lákadel i pastí volá Bůh: Pojďte, vše už je připraveno.
Amen.
Ondřej Kolář