Kázání
Jan 21, 1–14
(1) Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského.
(2) Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků.
(3) Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili.
(4) Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on.
(5) Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“
(6) Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.
(7) Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou.
(8) Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami.
(9) Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb.
(10) Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“
(11) Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla.
(12) Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán.
(13) Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu.
(14) To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.
Byli tam skoro všichni – Šimon Petr, Tomáš, Natanael, synové Zebedeovi a ještě další dva nejmenovaní. Sedm mužů. Co jméno, to příběh. Všichni tito muži se setkali s Ježíšem, a to setkání pro ně bylo osudové. Vzdali se všeho a šli za ním. Avšak naděje vkládané v něj – ať už byly jakékoli – se nenaplnily. Cesta s Ježíšem už nemá pokračování. Co si nyní počít? Učedníky po velikonočních událostech zastihujeme v Galileji, u Tiberiadského jezera. To jezero bylo svědkem toho, jak vše kdysi začalo. A nyní je svědkem, jak vše končí a pomalu se stává jen vzpomínkou. Zpočátku drásavou – ale za rok či za deset let už bude vše jinak, čas prý léčí.
Už teď to vypadá, že se učedníci pomalu vracejí do starých kolejí – nebo se o to alespoň pokoušejí. Jdu lovit ryby, oznámí Petr a ostatní se přidávají. Co jiného rozumného se dá taky dělat. Nadšení pro Boží království a velké očekávání jeho příchodu střídá normalizace. Návrat k někdejší práci pomůže udusit to, co se zpočátku jevilo tak radostně, ale teď už to vyvolává jen bolest a roztrpčení. Raději ty vzpomínky co nejdřív zahnat, věnovat se něčemu jinému, co člověka rozptýlí a stáhne z duchovních výšin opět k zemi, do reality.
Tím je ovšem také smazáno a zrušeno vše, čím Ježíš učedníky pověřil. K čemu být poslem ztroskotalého politického a náboženského zločince? A samozřejmě také: proč tak riskovat? Společensky nebezpečným nebyl jen živý Ježíš, ale zůstává jím i Ježíš mrtvý a pohřbený. Stát se jeho poslem by i nyní znamenalo na sebe dobrovolně uplést oprátku. A Ježíš nás z ní už nevytáhne, protože jí sám neunikl. Jít na smrt kvůli něčemu předem ztracenému nemá cenu.
Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, říká se. V případě učedníků bychom spíš měli říci: nevstoupíš dvakrát do stejného jezera. Návrat do normálu se moc nedaří. Rybolov není úspěšný. Za svítání se rybáři vracejí zpět na břeh. Kdosi na něm ale stojí. A oslovuje je.
V prvním verši naší kapitoly stojí jakoby nadpis našeho příběhu: Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského. Zjevil se, tedy ukázal se. To může na první poslech mást. Jestliže se někdo zjevuje, měl by být vidět. Tady ale zjevení nejprve vůbec není žádná vidina, ale slovo. Slovo volající k druhému pokusu: Hoďte ty sítě ještě jednou.
Učedníci v tu chvíli ještě nevěděli, kdo k nim hovoří. Ale my to víme, a tak v tom oslovení již můžeme slyšet výzvu, která se na první pohled týká ryb, ale ve skutečnosti míří úplně jinam. Ježíš své učedníky znovu zve k jejich pravému poslání. Celý příběh se tak stává jedním velkým podobenstvím. Ježíš nevolá k návratu do normálních poměrů. Naopak zvěstuje, že se poměry světa ve skutečnosti nenávratně změnily. Svět není takový, jako byl předtím, už není a nemá být takzvaně normální. O Velikonocích se daly do pohybu nové věci a těm nyní učedníci musejí vyjít vstříc. Oni sami mají nyní dělat věci nenormální, nečekané, které budou znamením přicházejícího Božího království. Hoďte sítě na pravou stranu lodi – to znamená: změňte ještě jednou směr svého života, vydejte se tam, kam jsem vás kdysi poslal. Nechte ryby rybami a staňte se opět rybáři lidí.
Učedníci se tedy u břehu jezera nejprve nesetkávají se vzkříšeným Ježíšem, ale s jeho vzkříšeným slovem. Není důležité, jak Ježíš po svém vzkříšení vypadal. V dálce v přítmí u vody ho beztak zatím není moc vidět. Ale je ho slyšet. A to, co říká, je stejné slovo, jaké učedníci slyšeli již mnohokrát předtím. Dobře mu porozuměli, dobře vycítili, že je to slovo, které pomáhá, směřuje a vede.
To slovo říká: Neodcházejte od úkolu, který vám byl svěřen. Počítám s vámi i nyní, ba právě nyní. Vím, že jste zklamaní, vyčerpaní, vyhořelí, ale bez vás se to neobejde. Ale já jsem tu dál s vámi, i když mě nevidíte. Nejste v tom sami. Ježíšovo slovo je natolik silné a přesvědčivé, že učedníci navzdory všem lidským očekáváním spustí sítě ještě jednou. I když zpočátku ani nevěděli, komu toto slovo patří. Uvěřili mu, i když neměli žádnou záruku, že není klamné. Víra, která už se málem rozpustila ve zklamání a strachu, se nově rodí. Dostává nový impuls. Je možné začít znovu.
Všimněme si ale důležité věci. Neslyšíme nic o tom, že by Ježíš třeba vykročil za svými učedníky a pomohl jim s chytáním ryb. Zůstává celou dobu na břehu. Ale přesto je v tom nenechává. Oni jsou ti, kdo tahají sítě. Ale Ježíš je ten, kdo dává dobrý lov. A poslední pokus se skutečně vydařil, nade vše očekávání. Plných 153 ryb. To číslo zřejmě není náhodné – prý přesně tolik bylo druhů tehdy známých ryb. Je to tedy číslo plnosti – úkol splněn na sto procent, lépe už to ani nešlo. Ale snad to také znamená, že evangelium, které učedníci nesou a které neseme i my, má proniknout ke všem národům, do všech koutů země. Na počátku byl hlouček sedmi zdeptaných učedníků. Na konci se Boží království prosadí v celém světě.
Ale nepřebíhejme, zatím jsme ještě u Tiberiadského jezera. Vždy horlivý apoštol Petr už nedočkavě vyskakuje z loďky, aby se potkal s tím neznámým mužem. A za chvíli se i ostatní mohou přesvědčit, že jejich Mistr tu byl celou dobu s nimi – jen oni o tom nevěděli.
Překvapení ale ještě není konec. Ježíš na ně nečeká s prázdnou – chystá jim pohoštění. Na ohni se už peče ryba a připraven je i chléb. Proč se tedy Ježíš na začátku ptal, jestli jeho učedníci nemají něco k jídlu? Vždyť má přece pro sebe jídla dost! Ano, právě že jen pro sebe. Ale on chce pozvat i ostatní, a na to jedna ryba nestačí. Nyní už může hostina začít, jídla je dost pro všechny. Pán je tu s námi. A znovu nás hostí, tak jako kdysi. Ani smrt na tom nemohla nic změnit. Ježíš přichází nejen ve svém slovu, ale také ve své hostině.
Takto se tedy Ježíš zjevil svým učedníkům. Neukázal se proto, aby na něj všichni udiveně zírali a divili se, jaký že se to stal zázrak. Vždyť se zprvu zjevil tak, že ani nebyl vidět. Ani my dnes nemůžeme Ježíše vidět. Přesto se na jeho slovo můžeme spolehnout – i tehdy, když je naše víra vyčerpaná a vyhořelá. I tehdy, když se nám v životě nedaří a trápíme se vlastním selháním. I tehdy, když máme všeho dost, a toužíme jako ti učedníci utéct někam pryč. I tehdy, a právě tehdy nás Pán oslovuje.
Počítám s tebou, říká – i ve tvém selhání a slabosti. Také ty smíš být tím, kdo nese mou věc do tohoto světa. A neboj se: jsem s tebou. Úspěch tvé služby nezávisí na tvých schopnostech, ale na mém zaslíbení. Proto se obrať a zkus to ještě jednou. Neutíkej, protože já jsem tě neopustil. Každý z nás smí toto slovo slyšet. Smí ho slyšet i naše církev, která se tak často trápí tím, jak obstojí do budoucna, zápasí s úbytkem návštěvníků bohoslužeb, připadá si malá a nevýznamná.
Je pravda, že Bůh nevstupuje na loď a nehází ty sítě do moře za nás. Je na nás, abychom dokázali nést dál to, co nám bylo svěřeno. Ale on dokáže naše dílo přivést k naplnění, ačkoli se nám to zdá být nepravděpodobné a mnohé mluví proti tomu – ať už všelijaké statistiky a výzkumy veřejného mínění, anebo zase naše vlastní malomyslnost. Na konci byla ta síť tak naplněná, že se ani nedala utáhnout. I když máme pocit, že jako křesťané uprostřed moře lhostejnosti a všelijakých pověr bojujeme na ztracené vartě – pro Boha nic ztraceno není.
Učedníci se na břehu Tiberiadského jezera směli nově nadechnout a občerstvit. Jejich příběh s Ježíšem jde dál. Čeká je ještě dlouhá cesta. Mnohé důležité je před nimi. Stejně tak i Boží příběh s námi ještě není u konce. Je dobré, že na té cestě s ním dostáváme jeho slovo, na které se můžeme spolehnout, i jeho hostinu, z níž smíme čerpat posilu. Boží moc, která dokázala vzkřísit z mrtvých Ježíše, umí vzkřísit i naši unavenou víru. Ten, který Ježíše povolal k novému životu, povolává i nás a obnovuje naše dílo.
Amen.
Ondřej Kolář