Kázání
Matouš 13, 1–8 + 18–23
(1) Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře.
(2) Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu.
(3) I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat.
(4) Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je.
(5) Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi.
(6) Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla.
(7) Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je.
(8) A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet.
(18) Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači.
(19) Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty.
(20) U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá;
(21) ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá.
(22) U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody.
(23) U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“
Ať už to s jednotlivými zrny dopadne jakkoli, bohatou úrodu Božího království nemůže nic ohrozit. To je první a nejdůležitější poselství Ježíšova podobenství. Na první pohled to s Božím dílem ve světě vypadá všelijak. Začátky jsou nenápadné a chabé. Dlouho není nic vidět. Málokdo věří v dobý výsledek. Vleče se to neúnosně dlouho. Přicházejí různé překážky a nástrahy. Člověk už pomalu ztrácí naději. Ale nakonec z Božího zasetého semínka vyroste něco velikého.
Ježíš si byl vědom toho, že se setká nejen s nadšeným přijetím, ale i s razantním odmítnutím, s tvrdostí srdce, nebo aspoň s nepochopením. Prostě počítal i s neúspěchem a zcela otevřeně o něm mluvil. Dokonce jmenuje hned tři možné podoby toho, jak jeho slovo může přijít nazmar, a jistě by mohl uvést řadu dalších. Na Ježíše se teď sice tlačí davy zvědavců, tak jako na nějakou slavnou superstar, až je nucen nastoupit do loďky. Možná si ale tímto gestem chtěl vytvořit i určitý odstup od ostatních. Ježíš tuší, že ne všichni, co mu teď visí na rtech, ho budou ochotni skutečně následovat a mnozí se dokonce obrátí proti němu.
Ostatně: Ježíš má za sebou těžký den, kdy si musel vyslechnout nejednu výčitku: nejprve prý on i jeho učedníci porušují příkazy o sobotě; pak byl pro změnu obviněn, že se spřáhl s knížetem démonů; a nakonec přišli jeho odpůrci s tím, že si jen hraje na mesiáše, protože jinak by musel ukázat nějaké pořádné znamení.
Ježíš přesto nepropadá beznaději a pokračuje ve své cestě. A svým podobenstvím ji vlastně obhajuje: má cenu se nevzdávat, i když se úspěch hned nedostaví. Má smysl dál rozsévat, i když dopředu nedokážeme odhadnout, kam zrno padne a co se s ním stane. Však ono někde nakonec zakoření, vyroste a přinese plody.
To je veliké povzbuzení i pro nás kazatele, ale nakonec i pro každého věřícího, kterému leží na srdci svědectví o Kristu. Rozsévání Božího slova má smysl vždy a všude, i když nevíme, koho nakonec dostihne a přesvědčí. Zvěstování evangelia není házením hrachu na stěnu. A tak házejme kolem sebe marnotratně to, co jsme sami přijali, padni, kam padni. Nikdy nemůžeme předem říci, že je to marné a ztracené. Ztráty sice nevyhnutelně přijdou – ale nebojme se, zisky to mnohonásobně vynahradí. Počítejme pevně s tím, že se vždy najdou lidé, jejichž půda je pro semínko Božího království dobře připravená.
Je tu však i mnoho těch, kteří jsou s evangeliem jakoby neslučitelní, nekompatibilní. Tím se netrápíme teprve až my, křesťané 21. století, ale bylo to tak od samotného počátku, ve všech dobách, dokonce i v těch, která dnes nostalgicky označujeme za zlatý věk křesťanství.
Když slyšíme Ježíšovo podobenství, snadno získáme dojem, že je lidstvo rozděleno do čtyř (nebo možná i více) skupin, z nichž pouze ta jedna jediná je předurčená k přijetí Božího slova a ke spáse.
V první skupině by se mohli ocitat ateisté, kteří se nenechají Bohem vyrušit ze své bohorovnosti, spoléhají se jen sami na sebe a své schopnosti. Boží slovo si nevezmou k srdci, protože je mají vůči Bohu zatvrzelé. A když k sobě nevpustí Boha, není divu, že na jeho místo dorazí ďábel a pro jistotu pečlivě odklidí všechna zbylá Boží zrníčka, aby náhodou přece jen nezačala klíčit.
Druhá skupina – to by mohli být naopak lidé přirozeně nábožensky naladění, kteří se snadno nadchnou, ale jsou povrchní, nejdou do hloubky, a tak se do patřičné hloubky nemůže dostat ani ono zaseté semínko. Rychle a s radostí všemu uvěří, ale právě že až příliš lehce, takže víra v nich nezapustí kořeny. Jakmile přijde krize, rychle utíkají a hledají si třeba nějakého jiného boha, který bude víc vyhovovat jejich potřebám.
Také příslušníky třetí skupiny kolem sebe, zdá se, vidíme často. S Bohem to myslí vážně, ale různé zdánlivě neodkladné záležitosti ho začnou vytlačovat ven, až nakonec pro něj nenajdou místo vůbec. Ježíš vyzdvihuje zejména bohatství jako tu hlavní příčinu jejich vlažnosti a odpadnutí. Je pravda, že sháňka po penězích a zajištění sebere obrovské množství času a energie, ale těch časných starostí je v životě žel mnohem víc a Bůh se v nich snadno ztratí.
A pak přichází na řadu poslední, čtvrtá skupina. Ta by nám měla být důvěrně známá. To bychom měli být my, kdo jsme přítomni v tomto shromáždění, všichni věrní křesťané. Ti, kdo díky dobré zemi přinášejí úrodu stonásobnou, šedesátinásobnou nebo aspoň třicetinásobnou. Cítíte se tak?
Já po pravdě řečeno moc ne. Spíš se mi zdá, že se v krajině mé duše nacházejí všechny druhy půdy. Nejvíc je tam asi té s výhonky všelijakého plevele, který tak často odstrkuje a dusí to dobré a Boží. Jistě tam nejdu také skaliska, tedy mělkost, neukotvenost, snadnou zranitelnost v životních poryvech, strach před různými překážkami, touhu utéct pryč, když jde do tuhého. A občas na svém pozemku narazím také na zemi tvrdou, udusanou, nepřístupnou, uzavřenou do sebe, která si nedá říct a vede si stále svou. Pokud v sobě přece jen objevím také trochu té dobré půdy, připravené naslouchat Bohu a dát se jím vést, pak je to jistě proto, že si ji Bůh sám svým Duchem předtím zkypřil, vytrhal z ní přebytečné rostlinky a vyházel kamení.
Nemám důvod si myslet, že u jiných lidí je to nějak zásadně jinak. Nevěřím, že by někdo byl natolik zaplevelený, plochý nebo okoralý, že by u něj Boží zrnko nemělo vůbec žádnou šanci. Přesněji řečeno: že by se Bůh sám nemohl ujmout i té nejneúrodnější půdy a proměnit ji ve své pole.
Proto jsem přesvědčen, že ty jednotlivé druhy půdy neoznačují přesně vymezené skupiny lidí. Ježíš přece netvrdí, že je někdo k jistému postoji předurčen a nemůže jinak. Spíš tu popisuje možnou reakci, možnou odpověď na Boží slovo, která je daná aktuálním stavem duše člověka. A tyto stavy se mohou měnit. Jednou v našich životech převáží zatvrzelost, jindy jalovost, jindy ustaranost – a jindy Bohu díky také otevřenost vůči Božímu království.
Vyšel rozsévač rozsívat. Vyšel jen jednou, jednou provždy? Pokud by tomu tak bylo, bylo by to s námi zlé. Každý z nás by dostal jen jedinou šanci. Buď – anebo. Ano, život máme skutečně každý z nás jen jeden, žádné dodatečné možnosti přijmout Boží slovo nejsou a nebudou.
Ale život je přece dlouhé putování, na které nás Boží volání zastihuje ne jednou, ale mnohokrát. Bůh stále znovu vychází a zkouší to s námi. Má s námi trpělivost.
Potřebujeme to, protože se naše vnitřní krajina neustále mění, jednou je úrodná, jindy zas vypadá jak léta neudržovaná zpustlá zahrada; jednou neseme dobré ovoce, jindy zas plodíme jen zlobu. Možná se ty rozličné typy půd dají vztáhnout také na jednotlivé fáze cesty víry. Zpočátku nás rozsévač potkává jako udusanou hlínu, uzavřenou a nepřístupnou. Pak přichází radostné obrácení, ale první vlna nadšení nutně jednou opadne, přicházejí různé trable. Víra musí teprve postupně získat pevné kořeny, nejde to hned. Člověk se musí naučit věřit i tehdy, když se mu zdá Bůh vzdálený a netečný. A když už se to naučí, hrozí zase nebezpečí rutiny: v záplavě každodenních starostí se víra postupně ocitá na druhé koleji, až nakonec nehraje v životě žádnou podstatnou roli. A nakonec? Čtvrté údobí, čas skutečného dozrání, čas bohaté sklizně.
Abychom k tomuto plodnému času dospěli, musíme se Božímu rozsévání co nejvíce vystavovat. Proto chodíme do kostela, nasloucháme bibli, slavíme večeři Páně, modlíme se – nebo se alespoň o to vše snažíme. Protože ono životodárné slovo Božího království musíme přijímat vždy znovu, opakovaně. Jedině když mu v životě dáváme prostor, necháme ho v sobě vstřebávat, klíčit a zrát, může přinést dobré plody.
Amen.
Ondřej Kolář