Kázání
Genesis 41, 47–49+53–54
(47) Země vydávala po sedm let přebohatou hojnost.
(48) Shromažďoval tedy všechnu potravu po sedm let hojnosti , která v egyptské zemi nastala, a zásoby ukládal ve městech; v každém městě uložil potravu z okolních polí.
(49) Nashromáždil takové množství obilí, jako je písku v moři, takže přestali počítat, neboť se už počítat nedalo.
(53) Sedm let hojnosti v egyptské zemi skončilo
(54) a nastalo sedm let hladu, jak řekl Josef. Ve všech zemích byl hlad, ale v celé egyptské zemi měli chléb.
Josef egyptský, syn Jákobův, nejen uměl vykládat sny, ale navíc dokázal poselství varovného snu o kravách tučných a hubených vtělit do praktických hospodářských opatření. V období, kdy se dařilo, nechal shromažďovat zásoby obilí ve městech, prozíravě se staral, aby bylo co jíst v dobách nouze.
Ptactvo nebeské žádné obilí neshromažďuje, neseje a nežne, a také polní lilie nepředou a nepracují. A přitom nás Pán nabádá, abychom na ptáky na obloze pohleděli, lilie polní pozorovali a nestarali se, co budeme jíst a pít a do čeho se oblékat, protože o tohle se starají pohané.
Kdo tedy má být pro nás vzorem správného přístupu k životu, prozíravý ekonom praotec Josef nebo opeřenci na obloze a kvítí na poli?
Když takto položíme otázku, odpověď musí být jednoznačná: naším vzorem ať je Josef. Když bylo dobře a dařilo se, neopájel se příjemným snem, že to tak bude pořád, nýbrž správně vyložil faraónův varovný sen, v němž krávy vykrmené byly sežrány kravami hubenými.
Měl odvahu nahlas povědět, že blahobyt je jen dočasný, že se blíží katastrofa, a měl důvtip, jak zmirňovat její následky dřív, než přišla.
Ať i nám je příkladem prozíravost praotce Josefa, jeho schopnost nepodlehnout obecné bezstarostnosti, když se daří, HDP stoupá a klimatické podmínky jsou přívětivé, a když se zdá, že tak to půjde pořád. Nezapomínejme, že když je dlouho dobře, tak už se někde klube nějaký malér. Tak to prostě v naší časnosti chodí, a to v životě pospolitém i osobním. Jsou období, kdy se daří, kdy jsme výkonní, zdraví a soběstační, ale to netrvá věčně, ba ani ne moc dlouho. Vidina sedmi vychrtlých agresivních krav, to je memento a výzva, abychom si jen neužívali přítomnosti, ale starali se o svou budoucnost, která určitě nepřinese jenom stále větší dávky pohody, zdraví a štěstí.
Ptáci naším vzorem nejsou. Však neříká Ježíš, že si máme brát příklad z ptáků a učit se od nich. Říká, že se na ně máme dívat. Léto, prázdniny a dovolené jsou pro takovou podívanou jako stvořené. A když se budeme dívat, zjistíme spoustu věcí. Třeba to, že se ohromně starají. Už i jen taková slepice na dvorku, taky je to pták, neustále vykazuje činnost. Pravda, do stodol neshromažďuje, ale do volete shromažďuje pořád. Takže se starají ti ptáci, a zvláště když se mláďata vylíhnou, promění se sýkorky uhnízděné v budce u nás za oknem, v létající workoholiky, starající se o nasycení hladových krků.
Přitom ale Ježíš říká, že je živí Otec nebeský. Tak jak to je?
Asi tak, že skrze to jejich zobání a klování je živí, jako nás skrze naši činorodost, podnikavost a prozíravost. To ptačí zobání a naše pracování a vymýšlení, jak za méně práce ještě více živobytí získat, je jen způsob, jímž zobeme Pánu Bohu z ruky, z jeho štědré dlaně.
Však Ježíš nám neříká „nepracujte, nepřeďte, nevykupujte obilí, poletujte si životem jako ti ptáci a nechte své děti růst jak divoké byliny na palouku. On nás nabádá hledět na ptáky, pozorovat kvítí polní, to všechno na sebe nechat působit, rozvažovat, kontemplovat. A proč? Abychom si nedělali zbytečné starosti – o to tu jde!
Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe, praví Pán. Víme, o čem je řeč, svým způsobem to známe všichni: když starosti přerostou přes hlavu, užírají duši i tělo, svírají, působí úzkost, okrádají o spánek, o radost ze života. Přitom ale určité míře starostí se vyhnout nemůžeme a nesmíme, starostové obcí například mají starost přímo v popisu práce. Co je starost, která patří k životu, která předchází a provází každou poctivou práci, každý poctivý vztah?
A co už je starost zbytečná, nepatřičná, ba přímo pohanská?
Mistr Jan Hus v jednom svém kázání na tuto perikopu rozlišil starosti na nezřízené a zřízené. Nezřízená starost je ta, které zavaluje, dusí, vytěsňuje z duše všechny jiné obsahy, a přitom je zbytečná, protože tím staráním nic nevystaráme, nic nezměníme, jen se trápíme. Však uvádí sám Ježíš velmi srozumitelný příklad: kdo je jednou nižšího vzrůstu a trápí se tím, trápí se zbytečně: loket ke své postavě nepřidá. Netrapte se nad věcmi, které změnit nemůžete.
Ovšem nezřízená starost může být zbytečná i proto, že její předmět si tolik toho našeho starání nezasluhuje: k čemu tolik starostí o to, čím se budeme oblékat, když oděv stejně slouží jen k tomu „aby člověk zimu zahnal, a hanbu přikryl a aby v posměch lidu nebyl, vytrhna se přílišnou potvorností nebo odraností šatu“, praví Hus. Dnes ovšem ten posměch lidu vzniká snadno, děti ve školách o tom vědí své, laťka je nasazena vysoko, kdo nemá originální značkové oblečení, ten už působí trochu odraně, je socka, zatímco potvornost šatu dnes tolik nevadí.
Vůbec duch doby nás svádí, abychom si dělali spoustu zbytečných starostí, například o pokrm. Ještě nedávno se říkalo, že nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme, abychom žili. Dnes, ať si zapnete kterýkoli televizní kanál, tak objevíte, že žijeme, abychom vařili a jedli.
Odevšad se na vás valí pořady o kuchařích a kuchaření, a těch pořadů přibývá. A my na to koukáme a staráme se, abychom se zase naučili nějaký nový recept, či fandili jednomu kuchaři proti druhému. Náš duševní obzor je zastírán starostí o pokrm, tou starostí nezřízenou, místo abychom se zřízeně starali i o to, jaké knížky budeme číst svým dětem a vnukům, co s nimi budeme zpívat, jak v nich pěstovat úctu k životu, vztah k hodnotám, které mol nesežere a rez nezkazí, včetně soucítění s těmi, kdo opravdu nemají co do úst a co na sebe.
Určitě i dnes, pro nás křesťanskou menšinu, platí apoštolova výzva „nepřizpůsobujte se věku tomuto“. Odvažte se žít nonkonformně, trochu jinak než ostatní, skromněji, než k čemu duch doby svádí. Nepropadejte nezřízeným starostem, to dělají pohané. Naše starost o uspokojení našich potřeb a tužeb má být, jak nám radí Mistr Jan Hus, „měřena tak, aby člověk pečoval o pokrm a oděv, jakož mu hodno k spasení“. Přiměřenost, to je oč tu kráčí, to Mistr Jan mistrovsky vystihl.
A teď přijde to hlavní: máme čím měřit oprávněnost naší starosti? Totiž „život je víc, než pokrm, a tělo víc, než oděv“, říká Pán Ježíš. A to je východisko všeho měření a přeměřování. Život je tajemství, je v něm a za ním víc, než se jeví, než sami jsme schopni prožít, užít, uchopit. Však i to naše tělo je víc než vyšší forma hmoty, už teď se Duch svatý o ně uchází jako o své sídlo a k slavnému těla z mrtvých vzkříšení směřuje. Život je div a člověk, to zní důstojně, lidství je hodnota, však se Ježíš ptá, což nejste ještě o mnoho cennější než ti ptáci? Zajímavé, že nemluví v jednotném čísle, že lidský jedinec je cennější než exemplář ptáka: říká „vy jste cennější“ v množném čísle, mluví k více lidem najednou, však je člověk bytost společenská, jedni jsme odkázáni na druhé, jedni z druhých žijeme, pokrmy a roucha si směňujeme, prodáváme a také dáváme, někdy jen tak pro radost.
Mistr Jan Hus to shrnuje slovy: „i pokrm i roucho jest konečně pro člověka“. Možná jeho postřeh, že šat i pokrm jsou pro člověka, aby mu sloužily, lze dotáhnout do odhalení, že jsou tu pro lidskou vzájemnost. Aby i druzí měli co jíst, čím se oblékat, abychom mohli spolu stolovat a nemuseli se před sebou stydět, možná aby i ti ptáci měli do čeho zobnout, aby to všude hezky cvrlikalo, bzučelo, hrálo všemi barvami. Pohleďte na ty ptáky nebeské, starají se, ale jen o sebe, o obživu svých mláďat svých rodin, ale ne tak buď mezi vámi, vy je přece o mnoho převyšujete.
Starejte se o Království Boží, odhalujte podivné zákony a zvyklosti toho království, kde poslední budou první, chudáky zvou na přední místa, kde se toho tolik děje, že o tom ani kázat nestíháme. Budeme-li vyhlížet Boží království, bude nám přidáno nejen co je třeba k životu nás, našich rodin, našich sborů, bude nám přidáno i jasnější rozlišení mezi tím, co je péče zřízená a nezřízená, jak správně hledět na ptáky nebeské a kvítí polní, kdy je čas shromažďovat do stodol, kdy prodávat a kdy dávat. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, to je ohromný, celoživotní úkol, s nímž nikdy nebudeme hotovi nikdy ani jako církev, ani jako jednotlivci.
S jedním úkolem ale můžeme být hotovi už dnes, třeba až půjdeme z kostela domů. Pohleďte na nebeské ptactvo, dívejte se na ně, jak plachtí. To je nádhera, ten ptačí let, jen se s očima otevřenýma dívejte, a ty nezřízené, zbytečné starosti z vás alespoň na chvíli spadnou.
A dívejte se na kvítí polní i zahradní, na slunečnice, na jiřiny a gladioly, na všechno, co teď kvete. A budou-li nám z toho až oči přecházet a srdce jihnout, znamená to, že jsme si všimli otevřené Boží dlaně, ze které toho tolik přijímáme. Chvalme za tu štědrost Otce nebeského a buďme vděčni.
Amen.
Miloš Rejchrt