Kázání
Matouš 18, 1–5
(1) V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“
(2) Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed
(3) a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.
(4) Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.
(5) A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.“
Divím se, že Ježíš při odpovědi učedníkům nepoužil mnohem ostřejší slova. Kdo že je největší v nebeském království? Tak to máte do Božího království ještě pěkně daleko, když se takto hloupě ptáte. Tak nějak by Ježíš mohl reagovat. Ježíš ovšem na hrubý pytel nedal hrubou záplatu – a učedníkům odpověděl ještě docela mírně. Po pravdě řečeno – ani jim pořádně neodpověděl. Ta otázka totiž nežádá odpověď, ale žádá spíš, aby se tázající nad sebou pořádně zamyslel. Kdo se takto ptá, prozrazuje o sobě leccos nedobrého. Ještě totiž vězí ve způsobu myšlení, který na cestu následování Ježíše vůbec nepatří, ano, jde přesně proti němu.
Kdo je z nás největší? Kdo je schopnější, moudřejší, mravnější? Ten dokonalejší by měl mít asi větší slovo než ten méně dokonalý, není-liž pravda? Kdo tedy má být ten nahoře a kdo ten dole? Kdo má být komu podřízen? V každém království přece někdo kraluje. Kdo to bude tady? Nemám být tím moudrým vládcem třeba tak náhodou já?
Učedníci by moc rádi do nebeského království vnesli naše pozemské vztahy. Vždyť přece všichni víme, že si nejsme rovni, už od narození. A během života se ty rozdíly ještě více přiostří. Začíná boj o místo na slunci, místo nahoře, místo toho největšího, nejdůležitějšího, nejmocnějšího – když už ne na světě, tak alespoň v rodině, ve škole, mezi kamarády, a pak později v práci, v politice, na mezinárodním kolbišti. Vždyť vítěz bere vše! Sláva vítězům a běda, nikoli čest poraženým. Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát.
V nebeském království ovšem taková logika neplatí. Z pozemského pohledu je tam jaksi všechno obráceno naruby. Naše měřítka a poměry tam uplatňovat nelze. Ježíš to ukazuje názorně – tak, aby to pochopil úplně každý. Nejen, že neudílí žádnému z učedníků privilegium být tím největším. Dokonce ani neukazuje na sebe jako na toho největšího z největších, ba ani na samotného Boha, jak by se mohlo nabízet. Volá k sobě nečekaně někoho úplně jiného – malé dítě. A staví ho doprostřed, do centra pozornosti – tam, kde možná ve skrytu duše toužil být každý z těch učedníků, kteří se jaksi nemohli shodnout, kdo z nich je tou hlavní osobou.
Nedívejte se jeden na druhého – podívejte se na toto dítě, říká Ježíš. Dumáte, kdo je největší v Božím království – ale ve skutečnosti máte co dělat, abyste toho království vůbec byli hodni. Tímto dítětem se musíte stát, abyste do něj mohli vstoupit. Chcete být největší? Budiž, ale pak se nejprve pokořte a buďte jako toto dítě.
Ježíš a děti – to není barvotiskový výjev, u kterého ukápneme slzu sentimentu. Byl to pro tehdejší dobu výjev spíše zarážející. Dítě se totiž v antickém světě zdaleka netěšilo tolika pozornosti a úcty jako dnes. Dítě prostě platilo za nehotového člověka, a tedy člověka neplnohodnotného, a samozřejmě nesvéprávného, bezprávného, stojícího na dně společenského žebříčku. Vyzývat někoho, aby se stal dítětem, znělo jako holý nesmysl. Proč se vracet od dokonalosti k jakémusi primitivnímu stádiu, od rozumnosti k nerozumu, od výšin ke spodině?
Přesto něco takového Ježíš žádá. Obraťte se a buďte jako děti. Také pro nás, kteří si dětí dokážeme cenit, zní tato výzva přinejmenším podivně. Co po nás Ježíš vlastně chce? Dětinskost? Neschopnost dospět ve víře? Dětská víra bývá někdy kladena jako vzor – víra jako naprostá, nekritická a nepochybující důvěra: neklade si a nepřipouští žádné otázky, odhání všechny nepříjemnosti a nesrovnalosti, prostě věří, že všechno bude fajn a v pořádku, že Pán Bůh jako hodný tatíček se o vše postará a jednoduše nás vytáhne ze sebevětší šlamastyky, kterou jsme si sami nadrobili. Je taková víra hodná následování? Je to spíš iluze, z níž nedospělý dospělý ještě nevyrostl. Je to umělý svět, který si člověk kolem sebe vybudoval jako ochranný val. Ale jaká je to ochrana, když se při větších otřesech, krizích a zkouškách zhroutí jak domeček z karet?
V některých církvích, díky Bohu nikoli v té naší, se vyžaduje ještě jiný typ dětinskosti. Správný věřící prý poslušně plní jakékoli rozkazy duchovních autorit a slepě následuje neomylné vůdce, aniž je mu dovoleno samostatně myslet. Velmi snadno se poslušnost Bohu zamění za podřízenost lidským instancím. Jsem přesvědčen, že ani tuto víru neměl Ježíš na mysli. Vždyť taková víra je vlastně modlářstvím, protože zbožšťuje někoho, kdo Bohem není, i kdyby se tak sebevíc tvářil. Jedině Hospodinu se máme klanět.
Máme být jako děti. Tušíme, co to neznamená: není to dětinská naivita, není to závislost na lidských autoritách, není to ustrašenost, není to neschopnost převzít odpovědnost za vlastní život. Co to tedy je?
Zkusme najít odpověď v samotném Ježíšově příběhu. Celý jeho život je svědectvím o tom, že nedospělá víra mu byla cizí. Ježíš si nepočínal dětinsky, nikomu a ničemu – kromě Boha samého – se nepodřizoval, naopak s čas od času napadal a podkopával různé autority. Byl v pravém slova smyslu nezávislý – na nikom z lidí nevisel, nikomu neotročil, nikoho se nebál.
Zároveň ovšem Ježíš naprosto nechtěl být obdivován a uctíván. Nechtěl panovat nad druhými. Neukazoval na počkání svou moc a mimořádné schopnosti. Opakovaně – leč marně – se vzpíral obrazu, který si o něm druzí učinili – totiž že je zázračný divotvůrce, který při každé příležitosti uzdravuje a vymítá démony. Politickým revolucionářem taky neměl v úmyslu být, vždyť římskou nadvládu – jak známo – nesvrhl. Netoužil být největším, ale spíše jedním z nejmenších, jedním z těch, za kterými chodil a byl s nimi – tedy jedním z chudých, nemocných a opovržených. A takto – jako ten poslední, totiž na smrt odsouzený – také zemřel.
Ježíš neříká: vraťte se do dětství, rezignujte na snahu dospět a dozrát. Říká pouze, že v čemsi se máme dětem podobat. Nemáme napodobovat jejich vlastnosti, to by nebylo příliš rozumné, ale máme přijmout jejich postavení. Být svobodně a dobrovolně malým pro Boží království. Kdykoli církev propadla touze po moci, slávě a božské velebnosti, dostala se na scestí. Snaha být tím největším dokáže rozbít každé lidské soužití, to církevní nevyjímaje. Ve společenství Ježíšových učedníků tyto postoje nemají místo. Úsilí být nahoře, být jako Bůh – to je přece prapůvod všeho zla. A takové úsilí končí těžkým pádem a ztroskotáním, jak víme třeba z příběhu o Adamovi a Evě či Babylonské věži.
Být jako dítě – to ale také znamená jít za těmi, kdo jsou z nějakého důvodu nejmenšími. Není lehké si jich vůbec všimnout – právě proto, že jsou malí, nedávají o sobě vědět, nederou se do popředí, nedožadují se vehementně svých práv. V každé době to může být někdo jiný – v Ježíšově to byli třeba malomocní, tělesně a duševně postižení, prostitutky. Dnes to mohou být třeba lidé prchající před válkou a násilím, anebo lidé bez domova. Kdo přijme někoho z těchto nejmenších, přijímá mne, říká Ježíš.
V tomto liturgickém období si některé církve připomínají Ježíšův křest. Křesťanská věrouka si nad ním vždy lámala hlavu – proč někdo, kdo je bez hříchu, potřebuje smýt svou vinu. I my se můžeme ptát – proč se někdo, kdo byl způsobem bytí roven Bohu, snížil k nám. Proč ten, koho poslouchají i temné mocnosti, šel cestou pokory. Proč někdo, kdo mohl vládnout, sloužil všem. Ale právě k němu – v jeho ponížení – se nebeský Otec přiznal. Ten, kdo se vzdal moci, sedí slavně na pravici Boha Otce všemohoucího.
Ježíš přináší velké přehodnocení všech hodnot – první budou poslední, poslední budou první. On sám tento převrat ztělesnil. Je těžké ho v tom následovat. Být vědomě a dobrovolně mezi posledními – to je dnes vskutku pohoršením a dětinskostí. Toto bláznovství je ale pro nás zaslíbením. Jako děti Boží nemusíme už být dětmi světa. Nemusíme se světa bát a podřizovat se mu. Naopak: naše Boží dětinství nám dává odvahu jít proti jeho pravidlům. Odvahu jít – stejně jako Ježíš – cestou služby, cestou za těmi nejmenšími a spolu s nimi.
V království Božím místa dost, zpíváme v jedné písni. Je tu místa dost pro všechny – pokud jedni dávají prostor druhým, pokud se vzájemně v lásce respektují a uznávají. Pokud se vzájemně nevytlačují, nesoupeří o lepší místo na slunci. Je tu místo i pro nás – pokud my dáme prostor těm druhým.
Amen.
Ondřej Kolář