Kázání
Jób 2, 1–10
(1) A nastal opět den, kdy synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan, aby i on předstoupil před Hospodina.
(2) Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“
(3) Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil.“
(4) Satan však Hospodinu odpověděl: „Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má.
(5) Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.“
(6) Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život.“
(7) A satan od Hospodina odešel a ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy.
(8) Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela.
(9) Jeho žena mu však řekla: „Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři.“
(10) Ale on jí odpověděl: „Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ Při tom všem se Jób svými rty neprohřešil.
Nahlížíme do zákulisí nebes a nestačíme se divit. Kromě samotného Hospodina sledujeme totiž také jakousi nejvyšší radu, v níž zasedají synové Boží. Už jen toto samotné označení nás zarazí – copak není Bůh jeden jediný? Nanejvýš trojjediný, spolu se Synem a svatým Duchem – ale tady se mluví o Božích synech v množném čísle. Dobrá, snad to nejsou skuteční bohové, ale pouze andělé. I tak nám ale není úplně po chuti myšlenka, že se Bůh potřebuje při své vládě s někým radit, případně mít po ruce ministry pro různé resorty tohoto světa.
Kde se ale mezi syny Božími vzal satan? Jako by jeho přítomnost překvapila i samotného Boha, vždyť se ho na to přímo ptá: odkud přicházíš? A satan odpovídá: procházel jsem zemi křížem krážem. Trochu to připomíná zmínku na začátku bible o Hospodinu, jak se prochází po zahradě Eden. Ale když dva dělají totéž, nemusí to být vždycky totéž. Bůh se prochází, aby opatroval a chránil své stvoření. Satan se prochází po světě proto, aby hledal, kde zaútočit. Jde totiž neomylně po našich slabých místech, využívá našich krizí, únavy, dezorientace, zkrátka těžkých chvil, kdy jsme víc nakloněni zaplést se se zlem. Satan slídí, aby pokoušel.
Proč mu ale Bůh vůbec dovolí před něj předstoupit? Proč se s ním baví, proč mu naslouchá, proč dokonce přistupuje na jeho zvrácený návrh? Vzít spravedlivému a zbožnému Jobovi postupně úplně vše, až mu zůstane jen holý život a plno vředů po těle. A tím testovat jeho víru, zkoušet, co všechno vydrží, pokud možno ho dotlačit k tomu, aby nakonec zlořečil Bohu. Ano, přesně takto se chová satan: snaží se vrazit mezi nás a Boha klín. Ale proč Bůh tomu všemu dává zelenou? Není pak za tohle satanské dílo také spolu-zodpovědný?
Můžeme se dívat na věc i z opačné strany. Boží protivník tu mezi námi je, může si chodit po světě a trápit lidi. To hlavně znamená, že zlo nemáme podceňovat. Setkáváme s názorem, zlo ve světě lze překonat trochou dobré vůle, nebo třeba dobrým vzděláním a správným sociálním systémem. Ďábel ale znovu a znovu nečekaně udeří a zaplete nás do viny, strachu a pochybností.
Jeho moc ovšem není neomezená. V bibli je jasně řečeno, že ďábel není žádný Boží protihráč, žádný zlý princip vedle Boha – tedy principu dobrého. Bůh a satan nejsou dva stejně mocní vládci, kteří spolu věčně bojují a poměřují svou sílu a nás si jen tak přehazují, jednou se dostaneme do rukou jednoho, pak zas toho druhého. Ďábel chodí po zemi, ale v nebeské sféře nemá své místo, tam se jen vplížil a vetřel.
Jestliže ale v nebesích nemá co pohledávat, pak nad námi nemá totální moc, nevládne nad námi, není nad námi. Spíš je pod námi, ale tam zato škodí vrchovatě: podkopává nám nohy a stahuje nás k sobě dolů. Ale i tam dole je pod Boží vládou. Jobův příběh právě ukazuje, že si satan nemůže dělat, co chce, ale jen to, co mu Bůh dovolí. Proto si musí i v případě Joba zajít k Bohu pro schválení – a tuto své Bohem vymezené pole působnosti nepřekračuje, to si nedovolí. Dostal povolení vzít Jobovi vše kromě života – a tak mu na život skutečně nesáhl.
Pořád se ale nemůžeme zbavit rozčarování z toho, že Bůh se satanem komunikuje, vyjednává. Máme tomu snad rozumět tak, že i zlo samotné má u Boha určitý hlas, byť jenom poradní? Pak se ale může klidně stát, že Bůh tento hlas občas vyslyší, dá mu zapravdu. To je hrozivá myšlenka: ďábel vlastně pokouší samotného Boha – a Bůh tomuto pokušení podléhá, přistupuje na jeho hru. A my jsme v této hře jen figurky na šachovnici.
Ano, tak by tomu bylo, pokud bychom úvodní kapitoly knihy Job chápali jako vysvětlení, odkud pochází zlo a jaký má smysl. Tak to ale jistě není. Nemáme žádnou možnost nahlédnout do nebeského zákulisí, neznáme Boží myšlení a rozhodování, nevíme, jak řídí tento svět. Starozákonní autor knihy Job by musel být tím nejmoudřejším ze všech lidí, co kdy žili na zemi, pokud takové by takové tajné poznání měl. Ve skutečnosti je nám pozadí osobních i světových událostí skryto a jen čas od času, spíš ve zpětném pohledu, se nám něco, co se nám přihodilo, odhalí jako Boží zásah. A ještě výjimečněji se stává, že pochopíme i smysl toho bolestného a na první pohled absurdního v našich životech.
Těžko se žije s vědomím, že světu ani vlastnímu životu nerozumíme. Proto lidé sahají po jakémukoli vysvětlení, které se nabízí, i kdyby to měla být ta nejfantastičtější konspirační teorie. Některým lidem se zjevně žije lépe na placaté zemi, protože jim tato lež dává pocit jakési jistoty i vlastní důležitosti. Připusťme si, že by bylo vlastně docela srozumitelné a přijatelné, kdybychom vše zlé mohli připsat nějaké ďábelské mocnosti, která sedí u jednacího stolu s Bohem a občas se jí podaří pro sebe něco vylobbovat. Ve skutečnosti ale velice často nevíme, proč se různé zlé věci stávají.
Jaké je tedy poselství nebeské scény s Hospodinem a satanem? V celém příběhu přece nejde o satana, ten tu má jen podružnou úlohu. Jde o Joba. Jde o pevnost a trvalost jeho víry. Všimněme si: ještě dříve, než na Joba dopadne poslední drtivá rána, Bůh je přesvědčen, že Job obstojí. Dokonce to vypadá, jako by se Bůh Jobem před satanem přímo chlubil, vždyť ho upozorňuje: Zdalipak sis všiml mého služebníka Joba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého! Ano, Bůh Jobovi důvěřuje. Věří, že satan nemá šanci a Joba nezviklá, ať se bude snažit sebevíc. Bůh nemá potřebu podrobit Jobovu víru zatěžkávací zkoušce. Už dopředu ví, že v té zkoušce obstojí.
Obecně rozšířenou představu, že Bůh sesílá na lidi různé zkoušky, tedy tento příběh nepotvrzuje, ale spíš vyvrací. Bůh vůbec nechtěl Joba trápit, to chtěl právě satan, ten lidem nevěří, ten v nich vidí jen slabosti a tedy příležitosti, jak je svést ke zlému. To satan chce Bohu ukázat, jak se mu jeho stvoření nepovedlo.
Do postní doby smíme vstoupit s vědomím, že nám Bůh důvěřuje. To se k postní kajícnosti na první pohled moc nehodí. Bůh samozřejmě vidí, co strašného člověk dokáže, zná naši křehkost a náchylnost ke zlému – dokonce ještě mnohem lépe, než ji zná satan. Navzdory tomu ale s námi počítá. Navzdory všemu, co jsme napáchali a ještě napácháme, patříme Bohu a máme být jeho nástrojem v tomto světě.
Jistě: nejsme všichni jako Job. Řekl bych přímo, že skoro nikdo z nás není jako Job – bezúhonný a zbožný za všech okolností. Málokdo by na Jobově místě dokázal upřímně zopakovat jeho vyznání: To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme? Nejsme takto silní. Nás někdy okolnosti zlomí: pod tlakem zlého sami začneme páchat zlo. Jsme naštvaní na svět, na sebe i na Boha a také to Bohu dáváme najevo. A když se Bůh ani potom neozývá, přestaneme s ním počítat a zařídíme se podle svého.
Co by se stalo, kdyby Job pod tíhou nepředstavitelného utrpení přijal radu své ženy a začal Bohu zlořečit? Kdyby v té satanské zkoušce neuspěl? Satan by se nepochybně škodolibě zaradoval, konečně by měl jednou pravdu. A Bůh? Co by si s Jobem počal?
Na tuto otázku nám odpovídá příběh Ježíše Krista. Bůh miluje člověka a věří v něj. Nesesílá na něj utrpení, ale naopak se staví na jeho stranu. Ježíš se satanem nediskutuje, ale svádí s ním na poušti vítězný boj. A ani nad námi nenechává satana zvítězit, vždyť z nás naopak různé nečisté duchy vyhání. Bůh jde naší cestou až tak daleko, že na sebe nechává dopadat naše rány. Cesta Ježíše Krista nám tak mění náš pohled na Boha. Už ho nemáme vidět jen na nebeském trůnu, obklopeného anděly a možná i nějakými ďábly. Máme ho vidět v samotném Jobovi. Tak Bůh miloval tento svět, že se stal pro nás Jobem. Tak moc se k nám přiblížil, aby nás – navzdory všemu našemu selhání – znovu zavolal a povolal.
Ondřej Kolář