Kázání
2. Samuelova 12, 1–14
(1) Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Ten k němu přišel a řekl mu: „V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák.
(2) Boháč měl velmi mnoho bravu a skotu.
(3) Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Živil ji, rostla u něho spolu s jeho syny, jedla z jeho skývy chleba a pila z jeho poháru, spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru.
(4) Tu přišel k bohatému muži návštěvník. Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu, aby jej připravil poutníkovi, který k němu přišel. Vzal tedy ovečku toho chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel.“
(5) David vzplanul proti tomu muži náramným hněvem. Řekl Nátanovi: „Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti!
(6) A tu ovečku nahradí čtyřnásobně zato, že něco takového spáchal a neměl soucitu.“
(7) Nátan Davidovi odvětil: „Ten muž jsi ty! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou.
(8) Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc.
(9) Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé? Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zavraždils ho mečem Amónovců.
(10) Nyní se už nikdy nevyhne meč tvému domu, protože jsi mnou pohrdl a vzal jsi Chetejci Urijášovi ženu, aby ti byla manželkou.
(11) Toto praví Hospodin: Hle, já způsobím, aby proti tobě povstalo zlo z tvého domu. Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tomu, kdo je ti blízký; ten bude s tvými ženami spát za bílého dne.
(12) A ačkoli tys to spáchal tajně, já tuto věc učiním před celým Izraelem, a to za dne.“
(13) David Nátanovi řekl: „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“ Nátan Davidovi pravil: „Týž Hospodin tvůj hřích sňal. Nezemřeš.
(14) Poněvadž jsi však touto věcí zavinil, aby nepřátelé Hospodina znevažovali, syn, který se ti narodí, musí zemřít.“
Milé sestry, milí bratři,
jak se to může stát, že nějaký člověk jen tak přijde za samotným králem a vmete mu do obličeje tvrdé výtky? A král, místo aby se rozhněval a dal jej do vězení nebo rovnou popravil, ho pozorně vyslechne, a ještě si vezme jeho kritiku k srdci! Tyto otázky mě vždycky napadaly při četbě příběhu o Nátanovi a Davidovi. Proroci to v Izraeli rozhodně neměli jednoduché a často špatně končili, ale král David bral Nátanovo slovo velmi vážně.
Tehdejší králové měli v porovnání s dnešními vládci ohromnou moc. Snad právě proto si ti moudřejší z nich uvědomovali, že nejsou těmi nevyššími a neomylnými pány světa. I oni potřebují nad sebou jakousi kontrolu. Nezodpovídají se sice svému lidu, tak jak je tomu dnes v případě volených zástupců, ale musejí se zodpovídat Pánu nejvyššímu a podřídit se jeho zákonu. A právě proroci byli těmi, kdo je na to nepříjemně a tvrdě upozorňovali.
V dějinách Izraele i později církve se vždy našli lidé, kteří poslechli Boha a šli za svými vládci, aby jim připomněli, že ze svého vládnutí budou před Bohem skládat účty, a že si proto nemohou dělat, co chtějí. Věděli, že se tím vystavují velkému nebezpečí. Třeba takový Jan Milíč z Kroměříže, slavný pražský kazatel, se dokonce opovážil označit krále Karla IV. za antikrista a skončil kvůli tomu na nějaký čas ve vězení.
K svému knězi, k svému vládci, a tak půjdu já, půjdu, když mě posíláš, zpíváme. A přitom víme, že se k takovému činu odhodlali jen nemnozí. Nemuselo to být jen ze strachu o život. Křesťané často rezignovali na své prorocké poslání i kvůli přesvědčení, že církev se nemá do veřejných věcí plést a má si hledět duchovních záležitostí.
Důvodů se vždy našlo dost. Politika má prý svá vlastní pravidla, do kterých nemáme co mluvit, vždyť s láskou k nepřátelům a nastavováním druhé tváře bychom daleko nedošli. Nebo se tvrdilo, že i špatný panovník je pořád lepší než žádný panovník, a tak buďme vděčni i za tyrana, pokud zajistí ve společnosti jakýsi řád. Někdy zase církevní představitelé usoudili, že s mocnými není radno jít do konfliktu, naopak je rozumné za každého režimu s nimi raději spolupracovat, případně se s nimi přímo spojit v prosazování svých zájmů.
Křesťan nemůže zavírat oči před politikou, předstírat, že se ho netýká, a utíkat do duchovního světa. A čas od času, je-li to nutné, musí pozvednout kritický hlas. Ne vždy, ne u každé jedné kauzy, ale tehdy, když se dějí zjevné nespravedlnosti, je pošlapávána lidská důstojnost, anebo jsou utiskováni slabí.
Taková chvíle nastala i pro proroka Nátana. Davidovo selhání, jak známo, nebyla jen běžná nevěra, ale přímo řetězová reakce zla. David porušil snad polovinu příkazů Desatera. Zlo se často rodí z nenápadných počátků – v Davidově případě z touhy po jedné ženě v sousedství. Ale pak se rozjede do nečekaných rozměrů.
Co nás asi nejvíce zarazí, je králova bohorovnost – ten pocit, že si jako absolutní vládce může dovolit úplně vše, vše mu nakonec projde, vše totiž chytře zaranžuje a zamete stopy, protože na to má mocenské páky. David má už mnoho manželek, ale to mu nestačí, chce mít ještě i tuto Batšebu, za každou cenu. Ví, že na to má a nic mu v tom nezabrání. Je přímo zpitý mocí.
Moc má tuto opojnou vlastnost, je jako droga, a proto je tak snadné jí propadnout. Mám-li moc, najednou se mnou lidé úplně jinak jednají, moje hodnota roste, moje já dostává nevídaný přísun energie. Na pocit vlastní důležitosti a nadřazenosti si asi člověk rychle zvykne a těžko se ho zbavuje. A nepodléhají mu zdaleka jen králové a politici.
Obdivujeme, jak trefně, a přitom obratně vylíčí prorok Nátan králi Davidovi jeho selhání. Všimněme si, že Nátanovo podobenství není o smilstvu, ale o boháči a chuďasovi, o silném a slabém. Prorok uhodil hřebík na hlavičku: podstatou Davidova provinění není chtíč, ale falešný pocit, že jako ten mocnější si můžu dovolit víc, překročit hranice, aniž musím nést následky. Jednoduše řečeno: Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.
To podobenství je velice jímavé. S ovečkou v chuďasově rodině zacházejí jako se členem domácnosti, bydlí spolu, stolují spolu. Čiší z toho tolik lásky, jako třeba z Ježíšova podobenství o ztracené ovci. Pro boháče odvedle je ale ta ovečka jen kus masa, jen kořist, kterou si bezohledně přivlastní a zabije, aby mohl nasytit hosta. Žádný vztah k ní nemá.
Tím se naznačuje způsob, jak mocichtiví lidé vnímají lidi kolem sebe – ne jako skutečné osobnosti s vlastní hodnotou, ale jen jako potenciální kořist. Ovečka v chuďasově domácnosti má postavení lidského tvora. Člověk zpitý mocí naopak své bližní degraduje na věci, nástroje, prostředky k uspokojení vlastních potřeb a dosažení svých cílů.
Nátan vypráví Davidovi příběh o lidském sobectví a správně tuší, že král bude rozhořčen. Jak snadno se dokážeme spravedlivě pohoršit nad poklesky a chybami těch druhých! Jenže pak přichází studená sprcha. Milý Davide, ten hněv bys měl obrátit především vůči sobě. Tím mužem jsi totiž ty. Ty jsi ten sobec, ten predátor, ten zločinec.
Myslím, že nám tím Nátan nevědomky předkládá způsob, jak bychom měli číst nejen jeho podobenství, ale nakonec všechny biblické příběhy. O tobě je řeč, hledej v bibli sám sebe a svůj životní příběh. Ale dej si pozor, abys sám sebe nenacházel jen v pozici těch, kterým bylo ublíženo. Zkus se někdy zamyslet nad tím, jestli nejsi náhodou ten druhý. Nejsme jen Ábelové, jsme také Kainové. Nejsme jen ztracené ovečky, jsme také někdy vlci. Ano, i ten doposud vzorný David, který se jednou v Izraeli stane pravzorem spasitele, praotec Ježíše z Nazaretu – i ten těžce zhřešil.
Nátan Davidovi, jak se říká, nastavil zrcadlo – a král se od toho zrcadla neodvrátil, ani ho nerozbil. Podíval se pravdě do očí, uznal svou vinu a přijal následky svého činu. Chetejci Uriášovi, padlému v boji, už to život nevrátí, ale králův postoj je přesto významný.
Především bychom ho u takto vysoce postaveného člověka nečekali. U politiků jsme zvyklí spíš na to, že svou vinu nikdy neuznají, za nic se neomlouvají, ničeho nelitují a ze všeho zla tohoto světa obviňují své protivníky.
Je zvláštní, že když se mluví o tradičních křesťanských hodnotách, které bychom měli hájit, protože na nich stojí naše kultura, vynáší se obvykle do nebe manželství muže a ženy, ale vůbec nikdy se nezmiňuje pokání. To je přitom základní židovsko-křesťanská hodnota. Lítost nad vlastním selháním, vyznání viny, přijetí odpuštění, ochota se napravit – proč se nikdo nepozastaví nad tím, že se tyto postoje kdesi poztrácely a jsou dokonce označovány za projev slabosti? Proč už nežijeme ve společnosti, kde je možné se přiznat, že jsem jednal špatně, a doufat, že mi ostatní dají šanci začít znovu?
Když ale na pokání nikdo nevěří, je jasné, že není nikdo ani ochoten vyznat svou vinu – to by přece znamenalo sám sebe totálně znemožnit. Snad jsme k tomu přispěli i my křesťané tím, že příliš dlouho z církve zaznívalo jen moralizování a odsuzování a příliš málo evangelium o Božím odpuštění. Přitom jedině odpuštění a pokání jsou cestou, která vede dál – nejen jednotlivce, ale i celá společenství, národy a státy. Stát, který svou minulost jen oslavuje a ničeho nelituje, nemá šanci se napravit, a tak se jen dál utápí ve svých temnotách.
Král David se ke své minulosti postavil čelem. A právě to z něj činí velkého panovníka, nikoli domnělá bezúhonnost. Stejně tak apoštol Petr není veliký tím, že byl vždycky věrným Kristovým učedníkem, ale proto, že litoval svého selhání. Stejně tak apoštol Pavel uměl o sobě říci, že je tím posledním z apoštolů, protože kdysi pronásledoval církev. V tom máme tyto velké lidi víry následovat. Pro každého z nás totiž má Bůh své odpuštění a otevřenou náruč.
Amen.
Ondřej Kolář