Bohoslužba 29. 10. 2023

Kázání

2. list Korintským 3, 2–6
(2) Naším doporučujícím listem jste vy sami; je napsán na našem srdci, všichni jej znají a mohou číst.
(3) Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí.
(4) Odvažujeme se to říci, protože důvěřujeme v Boha skrze Krista.
(5) Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha,
(6) který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život.

Milé sestry, milí bratři,

biblické citáty mají pozoruhodné osudy. Právě jsme slyšeli jeden z nejslavnějších: Litera zabíjí, ale Duch dává život.

Protiklad mezi literou zákona a jeho duchem je oblíbeným tématem právnických diskusí. Možná si vzpomenete na jeden případ, který se stal během covidové pandemie. Duševně nemocný muž ukradl v obchodě pět rohlíků a šel za to na osmnáct měsíců do vězení. A to mu dokonce hrozilo za mřížemi osm let, protože svůj čin spáchal během nouzového stavu, a navíc už byl v podmínce za jinou krádež v minulosti. Mnoho lidí bylo tehdy rozhořčeno, ale litera zákona mluví jasně. Mohl taky dopadnout ještě hůř, soudce byl na něj vlastně ještě hodně milosrdný.

Co na to říká duch zákona? Jeho tvůrci nejspíš neměli v úmyslu na dlouhá léta zavřít člověka, který se provinil úplnou maličkostí. Takové tresty by měly padat za mnohem těžší zločiny. Jenže často nepadají. Zejména nás to dráždí v případech, kdy je duch zákona zjevně porušen, avšak zdatní právníci pachatelům poradí, jak to udělat, aby litera zůstala nedotčena.

Apoštol Pavel v našem oddíle hovoří o něčem docela jiném. Zaprvé: Litera není lidský zákon, ale Boží zákon, Mojžíš ho kdysi přijal na poušti od samotného Hospodina. A zadruhé: Duch není jakýsi vnitřní záměr či smysl zákona, ale Duch svatý, Duch Boží.

Pavlův postoj k Božímu zákonu byl dvojznačný. Na jedné straně jej uznával a ctil jako výraz Boží vůle. Ve svém zákoně Bůh zjevil pravidla pro svobodný, bezpečný, dobrý život.

Na druhé straně si ale Pavel uvědomoval, že každého dne, znovu a znovu tato dobrá pravidla pro život porušujeme. Sám na sobě pociťoval, že zákon, místo aby nás podněcoval a vedl k dobrému, nás jen usvědčuje z našich provinění a odsuzuje nás. Zákon nás měl přibližovat k Bohu, ale on nás od něj spíš vzdaluje. Pavel dokonce neváhá říci, že zákon slouží smrti. Vždyť co jiného než smrt, můžeme čekat, když se protivíme Boží vůli?

Co naopak oživuje a přivádí k Bohu, není zákon, ale Boží Duch. Posledním Božím slovem nad člověkem není zákon. Bůh sám nám přichází na pomoc. Vstupuje do našeho notorického selhávání a troskotání a ujímá se nás. Bůh už není soudce, který stojí naproti nám a má pro nás hříšníky jen zavržení. Bůh sestupuje v Ježíši Kristu mezi nás.

A ve svém Duchu jde ještě dál – až do samotného našeho nitra. Proniká až tam, kde se rodí všechny naše myšlenky a pocity, včetně těch temných a zhoubných, které nám nedají pokoj a kterých se sami nedokážeme zbavit. Duch svatý se dostane až tam, kde zrají a chystají se naše dobrá i zlá rozhodnutí. Dotýká se dokonce i těch míst v naší duši, která jsou nám samotným utajena, nebo o nich raději nechceme vědět. Vše, co jsme potlačili a vytěsnili, vše, za co se sami před sebou stydíme nebo se toho na sobě hrozíme, všechny staré rány, o kterých jsme si mysleli, že už se zahojily, ale ony ve skrytu dál pulzují a drásají naše nitro – to vše není natolik skryté, aby tam Bůh nemohl svým Duchem vstoupit. Žádná naše temnota není tak temná, aby ji nemohlo prozářit Boží světlo.

Litera zákona toto samozřejmě nedokáže. Zákon sám o sobě totiž ani nemá za úkol někoho nebo něco obnovovat a uzdravovat. Zákon může nanejvýš regulovat naše jednání a upravovat naše spolužití. To je jistě důležité. Díky zákonům neplatí jen právo silnějšího a spory se neřeší násilím. Možná právě díky zákonům se lidstvo ještě vzájemně nevyhubilo. A tak díky Bohu za Desatero, a díky také za různé zákony lidské, třebaže jsou všelijak děravé a nedokonalé.

Víme ovšem, že žádné, ani ty nejpropracovanější zákony neumí to nejdůležitější, i když se víceméně dodržují. Nedokážou proměnit lidská srdce. Nejsou schopny vnést pokoj tam, kde vládne nenávist. Nepřinesou smíření tam, kde si lidé a celé národy neumí dlouhé roky nebo i desetiletí, odpustit a jen v sobě živí staré křivdy. Izraelsko-palestinský konflikt nám to drasticky ukazuje. Nemohou dát nový počátek tam, kde se jen motáme v bludných kruzích.

Zákon nad námi visí jako němá výčitka, jako kárající „ty musíš“, případně „ty nesmíš“. Snad může zákon také vstoupit do našeho srdce, ale nic hojivého a osvobozujícího nám tam nepřinese, jen zase ten zdvižený ukazováček. Řeč zákona v našem srdci pouze přejde do první osoby: měl bych, mám povinnost, očekává se to ode mě. Z nároků a požadavků, které ne mě klade společnost a okolí, si sám na sebe upletu bič a marně se jim snažím vyhovět. Současně se proti tomu ve mně bouří jiný hlas, který tvrdí opak: proč bych já měl, nic mi to přece nepřinese, je to k ničemu. Případně: nedokážu to, nezvládnu to, nemám na to sílu.   

Jedině Duch svatý, jedině Bůh sám umí proměnit srdce, zahojit staré rány, zrušit zhoubné vzorce našeho myšlení a prožívání. Jedině Bůh sám dává sílu a odvahu vykročit novým směrem. Jedině Bůh dává svobodu od všeho, co mě uvnitř svírá a dusí. Díky této obnově zevnitř se teprve mohou dát věci dát do pohybu také v našich vztazích, a nakonec i v celé společnosti. Teprve díky Boží intervenci v našem nitru se mění i věci vnější.

Apoštol Pavel charakterizuje dílo Ducha svatého jako psaní do lidských srdcích. Svým adresátům v Korintu říká: vy jste Kristův list. Můžeme se každý z nás zeptat: čím jsme popsaní? Co se vrylo do našich srdcí? Za celý náš život toho bylo docela hodně. Vlastně už před svým narozením jsme nebyli úplně čistým, nepopsaným listem, protože jsme lecjaké vlastnosti a schopnosti dostali do vínku od svých předků a ty nás částečně předurčily. A pak do našich srdcí začal psát život, někdy spíš škrábat a bodat, takže vůbec není snadné ty rýhy potom vyhladit nebo přepsat něčím jiným.

Věříme ale, že písmo Ducha svatého dokáže i ty staré škrábance zahojit. Každý z nás jsme Kristovým listem. Kristus v nás svým Duchem otevírá novou stránku. Chce s námi psát svůj příběh záchrany. Příběh vysvobození od všeho zlého, co se do nás během života vrylo. Příběh naplněný Boží dobrotou a blízkostí – třeba i uprostřed bolesti, smutku a ztrát.

Všimněme si nakonec, jako úlohu v tom psaní sehrává apoštol Pavel. Nejprve říká, že Kristův list, jímž jsou členové korintského sboru, vznikl z jeho služby, nebo spíš ze služby Pavla a dalších misionářů. Poté se ale trochu opravuje: Pavel sám přece není oním pisatelem. To, že Korintští přijali evangelium a tato dobrá zpráva v nich přinesla své plody, není Pavlova zásluha, ani výsledek jeho schopností, ale dílo Ducha svatého. Pavel Duchu pouze pokorně sloužil. Duch svatý si Pavla použil jako svůj nástroj.

To ovšem není málo. Znamená to, že odpovědnost za to, čím budou srdce našich bližních popsána, je také na nás. My všichni máme být – podobně jako Pavel – nositeli evangelia v naději, že si nás Duch použije jako nástroj svého psaní. Avšak nejen svým zvěstováním, ale také svými činy se zapisujeme do srdcí druhých, ať chceme nebo nechceme. Není lhostejné, jakou stopu v nich zanecháme. Nejvíce těchto našich záznamů samozřejmě nesou naše děti: do nich se nejsilněji otiskujeme, a naše odpovědnost je proto největší. Můžeme toho nejvíc pokazit. V jisté míře ovšem píšeme do životů všech lidí kolem nás.

Věřím ale, že pokud sami dáme ve svých životech prostor Božímu Duchu, on sám nás povede tak, abychom duše druhých lidí nerozrývali, ale naopak se stali nástroji Božího psaní. Ve svých bližních se můžeme dobře zapsat jedině tehdy, necháme-li nejprve psát Boha v sobě samotných. I uprostřed svých selhání se smíme spolehnout na to, že Duch dává život. Přijď, Duchu svatý!

Amen.

Ondřej Kolář