Marek 4, 35–41
(35) Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“
(36) Opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely.
(37) Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.
(38) On však na zádi lodi na podušce spal. Učedníci ho probudí a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“
(39) Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.
(40) Ježíš jim řekl: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“
(41) Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“
Milé sestry a milí bratři,
tento krátký příběh najdeme v Bibli ve třech verzích. Nejstarší podání pochází právě od Marka. Druzí dva evangelisté, Matouš a Lukáš, jej odtud převzali a v detailech upravili. Máme tak dobrou příležitost porovnat, jakou myšlenku chtěli v tomto příběhu zdůraznit a podtrhnout.
Ježíš a učedníci se vydávají na Galilejské jezero a prožijí tu chvíle úzkosti, kde jim půjde doslova o život. Marek však jasně říká, že vydat se lodí na druhý břeh bylo Ježíšovo rozhodnutí. Ale zatímco jeho podání pokračuje rovnou popisem plavby, Matouš doplní větu: „Ježíš vstoupil na loď a učedníci ho následovali.“ A to je sloveso, které vyjadřuje daleko víc než pouze to, že někdo nastoupí do lodičky. Následovat Ježíše znamená vědomé rozhodnutí a celoživotní cestu. Matouš tedy už na začátku naznačuje, že bouře, která bude následovat, nebude jen náhodná epizoda, ale trvalé svědectví, že život s Ježíšem bude náročný, dobrodružný a někdy i nebezpečný. Křesťan musí počítat s tím, že bude-li Ježíše následovat, potkají ho občas těžké a nebezpečné chvíle. A přece ta jízda bude stát za to!
Ale jak to, že Ježíš na zádi lodi na podušce spí? Matouš i Lukáš podušku vynechali. Snad se jim zdálo, že je to zbytečný detail. Ale Marek dobře ví, proč tuto zmínku zachoval. Ta poduška pod hlavou totiž znamená, že Ježíš usnul vědomě a úmyslně. Nebylo to, jako když usneme u televize a pak nevíme, jak film skončil. Ježíš si v té lodi vědomě ustlal, dal si pod hlavu asi nějaký kus smotané plachty a rozhodl se, že se aspoň na chvíli vyspí. Jeho spánek není bezděčné zdřímnutí, ale projev důvěry v Boží moc a ochranu.
Bible zná dva druhy spánku. Spánek důvěry a spánek lhostejnosti. Spánkem důvěry usíná apoštol Petr, i když je spoután mezi dvěma vojáky a druhý den ho čeká poprava. Spánkem důvěry spí Ježíš na podušce loďky, zmítající se ve vlnách. Spánkem lhostejných naopak spí Jonáš v podpalubí lodi, na které utíká před Bohem, zatímco ostatní nahoře bojují s divokým živlem. Spánkem nechápavých spí učedníci v zahradě Getsemanské, zatímco Ježíš je prosí, aby s ním bděli.
Spánek je Boží dar. Je zlé, když člověk leží v noci s očima upřenýma do stropu a v hlavě se mu honí, co všechno by se mohlo stát. Je zlé, když člověk chodí v noci po bytě a oka nezamhouří. Ale kdo se pomodlí a s Boží pomocí usne, ten se ráno probudí s novou silou a odvahou. Klidný spánek je projev Boží pomoci a naší víry, že za nás a pro nás, když spíme, pracuje Bůh, který nikdy nespí a nedříme.
Učedníci se jistě nejprve pokoušeli zvládnout situaci sami. Ale pak viděli, že vlny jsou nad jejich síly. A tak Ježíše probudili. Věděli, že je unaven, věděli, že si potřebuje odpočinout, ale loď už byla plná vody a hrozilo, že půjde ke dnu. A on pořád spal! Copak neví, že i jemu jde o život? A opět můžeme porovnat jemné rozdíly ve slovech, jimiž učedníci Ježíše probouzí. U Marka je to otázka s výčitkou: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ U Matouše zazní naléhavá prosba: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ a u Lukáše najdeme jen opakované zvolání: „Mistře, Mistře, zahyneme!“
Podobně různé bývají v takových chvílích i naše modlitby. Mnohé v sobě obsahují podobně jako u Marka výčitku a zklamaní. Pane, proč nám nepomáháš? Proč mlčíš a nic neděláš? Jindy s Matoušem voláme: Zachraň nás, udělej zázrak, uzdrav nás. Udělej, co potřebujeme a po čem toužíme. Nebo spolu s Lukášem pouze opakujeme Boží jméno a způsob pomoci necháváme na Pánu Bohu. „Mistře, Mistře, zahyneme!“
Která modlitba z těch tří je lepší? Žádná. Všechny Pán Ježíš slyší. Po každé z nich se probudí a učedníky uklidní. Není totiž modlitba lepší ani chytřejší. Pán Ježíš slyší každou a my ty modlitby také často střídáme. Někdy s Bohem v modlitbě doslova bojujeme, jindy smlouváme, že se napravíme, a někdy člověk už ani neví, co by ještě říkal, a tak vysloví pouhé Ježíšovo jméno a ví, že nic víc není třeba.
A následuje Ježíšova odpověď: „Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: ,Zmlkni a utiš se!‘ I ustal vítr a bylo veliké ticho.“ Nás samozřejmě zajímá, jak mohl Ježíš poručit větru a moři. Vždyť se to nedařilo ani soudruhům a my jsme se jim za to škodolibě posmívali. Ano, člověk větru neporučí. Ale Pán Bůh ano. Tak tomu tehdy lidé věřili. Náhlé změny počasí a nečekané údery větru, které v oblasti Galilejského jezera způsobují nedaleké velehory, chápali jako viditelný projev Boží moci.
V našem příběhu je však nové a nečekané, že tato Boží moc působí skrze Ježíše. Když se člověk dostane do situace, kdy nemůže nic dělat, má se spolehnout na to, že je s ním Ježíš Kristus. Nic lepšího a víc uklidňujícího nemáme a ani mít nemůžeme. Když přijde nemoc, dopravní nehoda, ztráta zaměstnání, krize ve vztazích, samota – je nejdůležitější se uklidnit a k tomu nám nejvíc pomáhá důvěra v Ježíše Krista.
Ježíšovo utišení bouře popisují evangelisté stejnými slovy. A přece se povedla Matoušovi jedna drobná změna, která je více než výmluvná. Podle Matouše totiž Ježíš nejprve uklidnil učedníky a teprve potom rozbouřené moře! Evangelista pouze přehodil dvě krátké věty. Ale my si díky tomu uvědomíme, že často se strhne bouře především v našem srdci a hlavě. Náš strach bývá kolikrát větší než reálné nebezpečí. Záchranáři prý musí často nejprve uklidňovat účastníky nehody, jimž se nic nestalo, a teprve potom se dostanou k těm, kteří utrpěli skutečná zranění. Strach mívá velké oči a Boží pomoci je často potřeba nejvíc pro naši duši. Matouš musel být dobrý znalec lidských srdcí a věděl, že vyděšený člověk dělá větší problémy než rozbouřené moře. To nakonec utichne, ale vystrašený člověk blázní ještě dlouho potom, co se hladina uklidnila.
Čím však Ježíš uklidnil své učedníky a jaké poučení si máme z dnešního příběhu vzít? Podle Marka jim řekl: „Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?“ Podle Matouše: „Proč jste tak ustrašení, vy malověrní?“ A podle Lukáše se pouze zeptal: „Kde je vaše víra?“ Smysl je obdobný a přece malinko odlišný. Podle Marka učedníci víru ještě nemají. Podle Matouše se jejich víra zdá být malá a slabá a podle Lukáše sice víru mají, ale nedovedou ji použít. To všechno dobře známe.
Marek nám připomíná, že náš problém může být v tom, že jsme se pro víru v Krista ještě nerozhodli. Ale právě taková chvíle, jako je bouře na moři nebo ve vlastním srdci, nám může k tomuto rozhodnutí napomoci. Naše víra se mnohdy rodí a vzniká v krizích života. V bouři totiž nemůžeme stále jen váhat a donekonečna diskutovat. Kritické chvíle života nám mohou pomoci, abychom se odvážili svěřit do Božích rukou – a pak už celý život víme, kdo nás může a chce zachránit a uklidnit.
Jindy se nám spolu s Matoušem zdá, že je naše víra pořád ještě slabá. Jenže i malá víra stačí na to, aby se děly divy a zázraky. I kdyby se nám zdála naše víra ubohá, slabá, nejistá a zmatená – stojí za to se o ni opřít a nečekat, až vyroste a stane se pevnou a jistou. Víra totiž roste tím, jak často ji používáme. Aby mohla být velká, musí být nejprve malá.
Ale i Lukáš to dobře vystihl, když nechal Ježíše, aby nám položil otázku: „Kde je vaše víra?“ Nejde o velikost víry, ale o to, abychom ji dovedli v pravou chvíli použít. Je důležité, abychom se naučili z víry žít v každodenním životě. V nemoci, v nebezpečí, uprostřed zklamání nebo ve velké radosti a vděčnosti. Víra jde s námi do pohody i nepohody. Do štěstí i neštěstí. Neopustí nás ve zdraví ani v nemoci.
A na závěr ještě jeden drobný detail. Z původního vyprávění podle Marka vypadla ostatním evangelistům zmínka o jiných lodích, které loď s Ježíšem a učedníky doprovázely a byly s nimi v tu chvíli na jezeře. I tyto lodě se jistě zmítaly ve vlnách a lidé v nich měli strach, ale i oni byli zachráněni, když Ježíš na přímluvu učedníků moře utišil. Naše modlitby neslouží k záchraně pouze nám, ale i ostatním. Nikdy totiž nejsme na rozbouřeném moři sami.
Někdo může říci: A to by Pán Bůh nezasáhl, kdyby se učedníci nemodlili a Ježíše nevzbudili? Možná by zasáhl, ale my bychom si pak mysleli, že to utišení bouře byla pouhá náhoda a štěstí. Pro tentokrát jsme ještě vyvázli. Ale co bude příště? A žili bychom dál ve strachu a bez víry. Ale ti, kdo se v nebezpečí modlí, vědí, komu pak poděkovat a koho chválit. A i když se jejich modlitby někdy bezprostředně nenaplní tak rychle jako v našem příběhu, smíme věřit, že nám Pán Bůh pomůže jindy a jinak. Na nás je, abychom ten poryv větru vydrželi a pak dál veslovali a věřili, že když budeme Ježíše následovat, jsme v dobrých rukou.
Amen.
Jan Ratiborský, autorem kázání Jiří Gruber