Kázání
První list Janův 2, 15–17
(15) Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není.
16) Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa.
(17) A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.
Milé sestry, milí bratři,
kdyby někdo posuzoval křesťanství pouze na základě úryvku, který jsme právě slyšeli, možná by dospěl k závěru, že my křesťané nemáme rádi život a nejsme rádi na světě. Pokud je nám zakázáno milovat svět, pak bychom v sobě měli přímo potlačovat každou radost z dobrých věcí, které denně užíváme, ale také z lidí, které potkáváme nebo s kterými sdílíme své životní cesty.
Nic takového pisatel Janova listu neměl v úmyslu. Slovník, který používá, je ovšem pro dnešního člověka matoucí a už v minulosti byl velmi snadno zneužitelný. V dějinách církve se objevovaly sklony k odmítnutí světa a úniku ze něj. Tělesné lidské touhy a potřeby byly násilně umrtvovány. Dodnes se občas setkáváme s představou, že církev všechny pozemské radosti zapovídá, a dokonce záměrně vyhledává utrpení.
Když apoštol Jan mluví o světě, má na mysli jeho temnou stránku. Má před očima svět vzdálený Bohu, svět odpojený od zdroje pravého života, svět těžce poznamenaný lidským selháním. Ihned nás napadne námitka, že takový přece není celý svět, vždyť je v něm mnoho dobrého a hodnotného. Svět navzdory všemu lidskému sobectví, násilí a válkám zůstává dobrým Božím stvořením. Jan ovšem nechce měřit míru dobra a zla ve světě a pak hodnotit, jestli ho máme označit za dobrý nebo zlý. Záleží mu především na křesťanech, jimž adresuje svůj list. Tito lidé přijali Krista, ale stále je ohrožuje jejich stará identita, tedy to, čemu sloužili předtím a co na ně ze všech stran doléhá. Jan nevyjadřuje žádné obecné soudy o světě, pouze naléhavě oslovuje ty, kteří jsou mu svěřeni.
Stejně tak se musíme chvíli zastavit u dalšího slova, které vyvolává velká nedorozumění. Jde o slovo chtivost či dychtění. V textu se objevuje hned třikrát. Toto slovo má už starozákonní kořeny. Odkazuje k desátému přikázání, které říká: nebudeš dychtit po domě svého bližního, ani po jeho ženě, otroku, býku či oslu, prostě po ničem, co patří bližnímu. Poslední přikázání obvykle bývá zastíněno těmi předchozími a působí trochu jako dodatek, bez něhož bychom se snadno obešli. Ve skutečnosti je ale velmi důležité, protože upozorňuje na zdroj lidského hříchu, na jeho zrod v lidském srdci.
Co je to dychtění? Vzniká z přesvědčení, že štěstí či životního naplnění dosáhnu jedině tehdy, budu-li mít to, co vidím u druhého. Ať už je to majetek, nebo společenské postavení, nebo třeba jeho manželka. Dychtění mě tlačí k tomu, že musím mít stále víc a víc. Vlastnění mi totiž dává pocit důležitosti, sebejistotu a smysl života. A od tohoto pocitu už není daleko k rozhodnutí, že to, co patří druhému, si smím přivlastnit.
Chtivost se většinou spojuje se závistí, která v druhém člověku přestává spatřovat bližního a vidí v něm jen konkurenta a protivníka. Závistivci mají dojem, že jejich bližní různé věci získal nebo jimi byl obdarován neoprávněně a nezaslouží si je. Bližnímu často ubližují ani ne tak proto, aby mu tu vytouženou věc ukradli, ale jen proto, aby ho prostě poškodili, a tak domnělou nespravedlnost vykompenzovali.
Všichni známe příběh o Kainovi a Ábelovi, kde dychtění a závist hrají ústřední roli. Kain cítí křivdu vůči samotnému Bohu. Zdá se mu, že jeho bratrovi dal Bůh něco, na co on sám má přece taky nárok. Je to modelový příklad hříchu. Na první místo člověk postaví své vlastní já a jeho potřeby, skutečné i domnělé. Všichni ostatní okolo, včetně samotného Boha, se pak musí jeho požadavkům přizpůsobit a jednat podle jeho představ. Z bližních se stávají pouhé prostředky pro jeho osobní cíle. V každém z nás je kus Kaina, kus sebestředné dychtivosti a touhy druhé jen využívat.
Právě tuto chtivost má na mysli také apoštol Jan. Svět je jí plný, její projevy můžeme vnímat na každém kroku, v osobních vztazích, ale i ve společnosti i v politice. Současně Jan svým adresátům zvěstuje, že jsou od této žádostivosti již v Kristu osvobozeni. V Kristu jsme přece každý z nás bohatě obdarováni, a proto nemusíme hledat své štěstí v tom, že budeme mít stále víc a víc. Z této závislosti, která se nikdy s ničím nespokojí a jen nás vnitřně užírá, můžeme vykročit ven – s vírou, že Bůh sám se o nás jako náš dobrotivý Otec postará lépe, než to sami dokážeme.
Z této radostné zvěsti se ovšem v dějinách církve často stávalo něco hodně neradostného. Prosadilo se přesvědčení, že hřích se rodí už v našich přirozených potřebách, zejména těch tělesných. Křesťanští asketové vnímali vše, co souvisí s hmotným světem, jako přinejmenším podezřelé. Křesťanství si vypěstovalo až odpor vůči tělesnosti a nezřídka se z něj stávalo přísné až nelidské náboženství. Přitom bible lidské potřeby nikdy neodsuzuje a mnohokrát přímo zve k tomu, abychom s radostí a vděčností užívali vše, co tyto potřeby dokáže nasytit.
Milovat svět pro Jana znamená hledat v něm spásu – místo toho, abychom ji hledali jedině v Bohu samotném. Prostor v lidském srdci, který má patřit Bohu, se dokáže rychle zaplnit touhou po věcech tohoto světa, které mají Boha nahradit. Kdo propadne dychtění, dělá z věci tohoto světa modly. Víra v Boha naopak umožňuje vidět tento svět realisticky: jako dobrý Boží dar. Nemáme jím opovrhovat, ale ani ho zbožšťovat. Rozhodně nám Bůh nezakazuje těšit se třeba z krásné podzimní přírody, z dobrého jídla, z práce, která nás baví, a samozřejmě také z našich partnerů a přátel. Nemusíme se stydět ani za tělesná potěšení.
Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není, říká Jan. Možná nás napadne, jestli tato věta není v rozporu s jinou důležitou větou z Janova evangelia o tom, že Bůh miloval tento svět až tak, že dal svého jediného Syna. Láska Otcova je zaměřena právě na náš svět, včetně všeho temného, co je v něm. Tu větu z Janova listu je ovšem možné přeložit také jako: miluje-li kdo svět, láska k Otci v něm není. To dává smysl. Láska ke světu nemá převážit lásku k našemu nebeskému Otci. Vždyť je nám přímo přikázáno milovat Boha celým srdcem a celou duší. To je Boží vůle. Kdo ji naplňuje, zůstává navěky. Proto nemáme kvůli pomíjivým věcem zapomínat na Boha. Skrze Ježíše Krista ovšem víme, že svět není jen zvrácený, ale také – a především – Bohem milovaný. Díky Bohu za to, že v takovém světě smíme žít.
Amen.
Ondřej Kolář