Kázání
Matouš 16, 1–4
(1) Přišli farizeové a saduceové a pokoušeli ho; žádali na něm, aby jim ukázal znamení z nebe.
(2) On však jim odpověděl: „Večer říkáte: ‚Bude krásně, je pěkný západ.‘
(3) A ráno: ‚Dnes bude nečas, slunce vychází do mraků.‘ Vzhled oblohy umíte posoudit, a znamení časů nemůžete?
(4) Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení; ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo.“ Opustil je a odešel.
Milé sestry, milí bratři,
znamení mohou mít různou platnost. Když se na semaforu objeví červená, je to jednoznačný signál toho, že máme zastavit a stát. Podobné je to s ostatními dopravními značkami – pokud by přesně nesdělovaly, co se má a co se nemá, brzy by na silnicích zavládl zmatek, protože by si je každý účastník provozu vykládal po svému.
Ne všechna znamení jsou ovšem takto zřejmá a nesporná. Známe to dobře, když onemocníme. Když nám začne bolet břicho, může to mít tisíc a jednu příčinu. Bolest nepochybně je jasné znamení toho, že je něco s naším tělem v nepořádku. Jenže teprve podrobnější vyšetření dokáže odhalit přesnou diagnózu. Dokud neproběhne, můžeme nad svými bolestmi mávnout rukou, anebo naopak malovat hrůzostrašné scénáře vážných onemocnění.
Když se mluví o znameních v bibli, v drtivé většině případů se tím myslí ten první okruh. Možná by bylo lepší hovořit o důkazech, ale toto slovo bibličtí pisatelé kupodivu moc často nepoužívají. Když tedy farizeové a saduceové přicházejí za Ježíšem a žádají ho, aby jim ukázal znamení z nebe, je jasné, že chtějí pádný, nevyvratitelný důkaz. Nestačí jim pouhý náznak či naťuknutí, ani mlhavé nebo víceznačné znamení, které by se dalo vykládat tak či onak. Chceš-li, abychom tě pokládali za mesiáše, musíš nás o tom nejprve přesvědčit, tak aby se před tebou sklonil i ten největší pochybovač.
Tak nějak jsme si zvykli na to, že víra v Boha žádné důkazy nepotřebuje. Pokud bychom to, čemu věříme, dokázali, už by to prý nebyla víra, říká se někdy. To skoro vypadá, jako by se Bůh před námi záměrně skrýval, občas mezi nás sesílal jen jakési nejednoznačné signály, aby se naše víra aspoň trochu měla čeho chytit, ale jinak si pečlivě střežil svou nedostupnost.
Nejsem si jistý, jestli by s takovým chápáním víry souhlasili věřící Ježíšovy doby. Společenství Izraele je přece postavené na tom, že Hospodin se zjevuje. Tedy: podává jasné znamení své existence. A nejen to: prokazuje také svou moc a sděluje své záměry s lidmi. Mnohokrát se v bibli připomínají Hospodinova znamení a zázraky, tedy jeho mocné činy. Obvykle jimi Bůh zachraňuje svůj lid nebo i jednotlivce před různými nepřáteli. Nejslavnější z těchto zázraků bylo vyvedení Izraele z Egypta.
Právě něco takového by saduceové a farizeové očekávali od mesiáše. Nestačí jim jen slova, byť jsou to slova plná moci. Je zapotřebí, aby byla doprovázena činy – ale ne ledajakými, ale takovými, která jsou jasným důkazem, že Boží království už propuklo.
Je-li mesiáš tady, pak by nemělo nastat nic menšího než nový exodus, nové vysvobození. Ba dokonce ještě něco mnohem zásadnějšího, co Hospodinovy zázraky v Egyptě předčí. Vysvobození nejen z područí Římanů, ale z moci všeho zla. Vláda pokoje a spravedlnosti. Tak to přece předpovídali proroci. Zdá se mi, že farizeové a saduceové chtěli dát Ježíšovi ještě šanci: Dříve než tě prohlásíme za lžimesiáše a budeme s tebou podle toho také nakládat, zkus nám dokázat, že pravdu máš ty.
S touto žádostí zřejmě za Ježíšem přišli vícekrát, protože podobnou scénu najdeme v evangeliu ještě jednou. V obou případech Ježíš ve své odpovědi odkazuje na pozoruhodnou starozákonní postavu – tou je Jonáš. Proč právě on? Čím je jeho příběh pro Ježíše tak inspirativní?
Jonáš je zajímavý v mnoha ohledech, ale Ježíš z jeho příběhu vypichuje jeden důležitý rys. Jonáš po mnoha peripetiích nakonec přichází do velkého, leč zlotřilého města Ninive, aby jeho obyvatelům hlásal Boží soud. A světe, div se – Ninivané vyznávají svá provinění a kají se. To je nepochybně zázrak. Ale je to zázrak jiného druhu, než jsou egyptské rány nebo přechod Izraelců přes Rákosové moře. Je to zázrak Božího slova, které se uchytilo tam, kde to člověk nejméně očekával, a přineslo plody.
Co je ale podstatné: prorokovo vystoupení nedoprovázely žádné spektakulární činy a jevy. Představme si Jonáše, jak vylézá z moře, polepený od vnitřností velryby a omotaný chaluhami, vstoupí do slavného města a začne kázat. Není na něm nic důvěryhodného a přesvědčivého. Nikdo ho nezná, je to cizinec. Nikoho neuzdravuje ani neproměňuje vodu ve víno. Ničím nemůže oslnit. O nic se nemůže opřít – jen o Boží slovo, které nese, i když se mu zprvu chtěl za každou cenu vzepřít.
Jonáš je pro Ježíše příklad Božího jednání, které si vystačí bez vnějších zázraků. Hospodin si vybírá Jonáše a nevybaví ho pro jeho poslání vůbec ničím. A přece má Jonášovo prorokování nakonec úspěch.
Oproti tomu Ježíš zázračné činy skutečně konal, ale pro jeho nepřátele jich zjevně nebylo dost. Nestačilo to. A tak když za Ježíšem už kdoví po kolikáté přijde náboženská delegace a chce po něm znamení, řekne Ježíš: už dost. Už žádný marný pokus přesvědčit ty, kdo se prostě přesvědčit nedají. Odteď už vám bude dáno jen jediné znamení – a to znamení Jonášovo. Tedy vůbec žádné.
Ježíš neposkytoval žádné důkazy svého mesiášství. Jeho činy měly jiný smysl. Byly důkazem Boží bezpodmínečné lásky k člověku. Když uzdravoval nemocné nebo z posedlých vyháněl démony, sděloval tím, že Bůh je nablízku úplně každému, nejen těm zbožným, mravným a zdravým, ale i těm ostatním. Ježíš svými činy svědčil o odpouštějícím a zachraňujícím Bohu.
To ovšem pro Ježíšovy protivníky nebyla ta pravá znamení z nebe, která od mesiáše žádali. Ježíš se tomuto přání přímo vysmívá: chcete-li nebeská znamení, podívejte se na oblohu, tam jich najdete dostatek. Večer říkáte: ‚Bude krásně, je pěkný západ. A ráno: ‚Dnes bude nečas, slunce vychází do mraků.‘ Mimochodem: ani tato meteorologická znamení nejsou zcela spolehlivá, počasí nás umí někdy pěkně překvapit. A přesto jim věříme a řídíme se jimi: vezmeme si deštník nebo zas odložíme kabát. A tak se Ježíš ptá: Vzhled oblohy umíte posoudit, a znamení časů nemůžete? Ježíš sám je toto znamení času, nového času Boží záchrany.
Ježíš žádnou do očí bijící proměnu světa nepřinesl. Boží království se v Ježíši neprolomilo plošně, se vší parádou a beze vší pochybnosti, ale nenápadně, v příbězích jednotlivců. To bylo jistě pro mnohé jeho souvěrce zklamání. Čekali od něj víc. Přiznejme si, že někdy i my čekáme od Boha víc – tváří v tvář světu plnému nesmyslného umírání, nenávisti, nevyléčitelných nemocí, všemožné bolesti.
Na rozdíl od Ježíšových nepřátel sice věříme, že v Ježíši přišel na svět Bůh sám. A přece se nám do naší víry vkrádají pochybnosti. Říkáme si, že nějaké viditelnější stopy Kristovy vlády ve světě by nám pomohly unést tíhu různých osobních i světových tragédií.
Nemyslím si, že by se před námi Bůh záměrně schovával a tím testoval naši víru. Ježíšův příběh nám říká, že Bůh jedná ve světě jinak, než si často představujeme. Jeho království se prosazuje nikoli nadpřirozenými zázraky, ale mocí Ducha svatého. A nezapomeňme, že Bůh jedná taky skrze nás, přestože jsme pro jeho úkoly podobně chabě vybavení, jako byl kdysi Jonáš. A přece si z nás Boží Duch chce učinit nástroje, ať záříme jeho pokojem.
Nakonec se ptejme, co pro nás dnes znamená číst znamení časů. Mnozí nedokázali nebo spíš nechtěli rozpoznat toto znamení v Ježíši. A jak je to s námi? Každý čas, každá dějinná chvíle i každý okamžik v našich životech přináší jedinečnou výzvu. Právě tím, že je neopakovatelný. Volá po naší odpovědi vycházející z evangelia. Teď a tady, v konkrétní situaci, můžeš zaslechnout Boží volání a připojit se k jeho dílu ve světě.
Přesně před dvěma roky byl tímto znamením příchod ukrajinských uprchlíků. A jsem rád, že ho náš sbor dokázal přečíst a účinně pomoci. Zítra třeba přijdou výzvy nové. Ježíše Krista přece potkáváme v těch nejmenších a posledních tohoto světa – a ti budou na naši pomoc odkázáni vždycky. Až do onoho času, kdy Kristus sám nepřijde ve slávě a žádné znamení jeho přítomnosti už nebude zapotřebí.
Amen.
Ondřej Kolář