Kázání
Efezským 2, 1–7
(1) I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy,
(2) v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.
(3) I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní.
(4) Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval,
(5) probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!
(6) Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši,
(7) aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši.
Milé sestry, milí bratři,
o jakém vzkříšení je tu vlastně řeč? Autor listu, snad sám apoštol Pavel, ale spíše někdo z jeho žáků, totiž hovoří o vzkříšení v minulém čase. Ale nikoli o vzkříšení Ježíše Krista, tomu bychom rozuměli, ale o tom našem. Nás Bůh probudil k životu, když jsme byli mrtví. Co myslí apoštol tím, že jsme byli kdysi mrtví? A když jsme už vstali z mrtvých, znamená to pak, že už nikdy nezemřeme? Že máme smrt definitivně za sebou?
Jako by si autor usmyslel, že se svými adresáty naschvál zahraje jakousi hru: černou prohlásí za bílou, bílou za černou, a tím jim dokonale zamotá hlavu. Život je smrt, smrt je život. Jeho záměrem ale nebylo žonglovat se slovíčky a provokovat, ale vyjádřit, co Kristovo vzkříšení znamená pro náš pozemský život.
Zvykli jsme si na to, že o tom, co je život a případně co je smrt, se necháváme poučit přírodovědou. Přitom ani věda nám jednotnou definici života nepodává. Namátkově vybírám jednu z nich, kterou jsem našel na internetu: život je označení pro množství hmotných jevů v přírodě, které jsou v neustálé regulované výměně energie, hmoty a informací.
Je zřejmé, že lidský život je cosi víc. Občas se nám někdo snaží namluvit, že náš život opravdu není nic jiného než řada chemických reakcí. Možná by se nám dokonce žilo lépe, kdybychom od života nic jiného nečekali a jen tak přežívali. Možná by se nám i lépe umíralo – pokud člověk je pouze náhodný shluk buněk, nemusíme nijak litovat toho, když se tyto buňky rozloží nebo promění v něco jiného.
Ale to by byl jenom sebeklam. Ve skutečnosti od života čekáme nějakou přidanou hodnotu. A tato touha je hluboko v nás, neumíme se jí zbavit, nemůžeme se tvářit, že není. Proto vnímáme život jako úkol, který máme naplnit. Proto chceme nejen žít, ale také žít dobře. Proto nás i smrt tolik bolí a bylo by zvláštní, kdyby tomu tak nebylo.
Ostatně, i běžná řeč nám tuto zkušenost potvrzuje. Tohle není žádný život, říkají lidé, kteří procházejí velkým trápením, třeba nesnesitelnou bolestí, a nevidí žádnou naději na zlepšení. Z pohledu čistě biologického to život samozřejmě je. Výměna energie, hmoty a informací v něm přece i nadále probíhá. Jaký je to ale život? Když se takto ptáme, prozrazujeme tím, že nám velice záleží na tom, čím je životní příběh naplněný a jestli nám dává smysl.
O tom, co je dobrý život, se vedou spory odpradávna. V dnešní době možná víc než kdy jindy, protože už nemáme po ruce žádné tradiční, všeobecně uznávaná pravidla pro to, jak má život vypadat. O to víc je kolem nás všelijakých poradců na život, připravených nás přesvědčit o tom, že život, který žijeme, je ve skutečnosti ubohý a trapný, a proto si musíme zaplatit jejich kurz, kde nás pravému životu naučí. Stejně tak se asi úplně neshodneme na tom, co je život špatný či nepovedený. Záleží nakonec na každém z nás, jak svůj život vyhodnocujeme.
Autor listu Efezským nám působivě popisuje, jak takový pokažený život vypadá. Především se vyznačuje nesvobodou. Pozná se podle toho, že v něm někomu či něčemu otročíme. Kdysi jste poslouchali vládce nadzemských mocností, podléhali sklonům svého těla, dali se vést sobeckými zájmy, připomíná efezským bratrům a sestrám.
A opět tu trochu převrací bílou a černou. Hledět jen na sebe, kroužit ustaraně kolem svých potřeb, prosazovat bezohledně své zájmy a šlapat přitom po svých bližních – to ve skutečnosti není bezmezná svoboda a úžasný odvaz, ale otročení vlastnímu sobectví. Žít podle toho, co mi právě diktuje doba, trendy, módní vlny – to může člověku propůjčit zdánlivý pocit vlastní důležitosti, ale ve skutečnosti je takový život jen slepou, a nakonec ponižující podřízeností tomu, co určují jiní.
Přece jen nás ale zarazí, že život v nesvobodě apoštol dokonce odmítá nazvat životem a pokládá ho za smrt. Jakousi smrt zaživa. Není to trochu přehnané? Takový život se podobá smrti jednoduše proto, že se vzdálil Bohu, odpojil se od samotného zdroje života.
Mnoha lidem se zdá, že žít bez Boha je ten správný dospělý postoj: nebudu se přece nechat omezovat nějakou nebeskou autoritou, chci žít svobodně! Ale opak je pravdou: nesloužím-li Bohu, obvykle začnu obvykle otročit něčemu jinému. A zatímco Bůh jako Pán našeho života to se mnou myslí dobře a obdarovává mě svou dobrotou a láskou, ti ostatní otrokáři mě chtějí jen zneužít, vymáčknout a odhodit.
Život Bohem milovaný, Bohem proniknutý a tvarovaný se autor listu Efezským odvažuje nazvat životem již vzkříšeným. Takový život už opustil smrtelnou zónu nesmyslného otročení všemožným pánům a silám. To je nepochybně odvážné tvrzení. Pokud byl autorem dopisu někdo z Pavlových žáků, psal už v době, kdy se vzkříšení z mrtvých čím dál víc stávalo něčím vzdáleným a těžko představitelným. Zatímco ještě pro apoštola Pavla bylo předmětem nedočkavého očekávání, protože se zdálo být vlastně na dohled, pro další generace křesťanů už tento výhled tak zřetelný nebyl.
Pavlův žák na tuto novou situaci odpovídá. Přichází s nadějí, která se neupíná pouze k vzdálené budoucnosti, ale zve do přítomnosti. Už teď jste vzkříšeni! Nemusíte na nic čekat, vše už pro vás Kristus učinil. Už teď jste odhodili staré lidství a váš život se obnovuje. Kristovo slavné vítězství nad smrtí se netýká jen vaší fyzické smrti, ale zasahuje mocně také do vašeho pozemského života. Kristus vás osvobozuje z otroctví hříchu a přivádí vás zpět k Bohu. Ne až po smrti, ale už teď se vracíte k Bohu.
Tak proto ta záměna černé za bílou a bílé za černou. Smrt není naše budoucnost, je naopak už minulostí. Je oním živořením, je tím okleštěným a ubohým životem, který se zúžil jen na chemické reakce a přežití silnějšího, i když navenek vypadá třeba skvěle. Ale uvnitř se šklebí marnost a zkáza. Život prosáknutý smrtí je postavený na vlastním já a neukojitelné touze po sebepotvrzení, kvůli níž je člověk schopen se upsat i ďáblu.
Vedle toho je tu pravý život – to je naopak naše přítomnost a budoucnost. Život nesený Boží láskou, život obklopený Bohem, který člověka ujišťuje o jeho bezpodmínečné hodnotě, a tak ho od vlastního já naopak osvobozuje. Takový život, vložený do Božích rukou, sice zůstává křehkým a omezeným, ale nemůže ho ani smrt zničit. Takový život má budoucnost i navzdory té poslední hranici.
Apoštolova slova vykreslují jasnou alternativu. Nám se možná zdá být až příliš jasná a černobílá. Skutečně jsou všichni nevěřící synové a dcery smrti? Známe kolem sebe dost takových, kteří slouží Božímu království, aniž to sami tuší. A jak je to s námi křesťany? Jak máme rozumět větě, že nás Bůh uvedl s Kristem na nebeský trůn? Jsme tedy už skutečně jednou nohou, nebo možná oběma nohama v ráji? Jsme až tak povzneseni nad pozemské hemžení, že nás už nic netrápí a neohrožuje?
Asi se dokážeme vcítit do nadšení, s níž byla tato slova napsána. Autor listu chce brát Kristovo vzkříšení vážně – jako reálnou moc, která dává věci a lidi do pohybu. Vzkříšení se děje teď a tady.
Přesto v nás ale hlodá pochybnost. Mezi naším starým a novým životem není tak jasná čára, jak bychom si přáli. Ano, máme podíl na Kristově novém životě. Ale stejně tak máme stále podíl i na tom starém Adamovi v nás. Je v nás ještě dost toho, co teprve musí být vzkříšeno. Chceme následovat Krista, ale je tisíc a jedna věc, které nám v tom brání. Sloužíme často jiným pánům a klaníme se před jinými trůny než před tím nebeským.
A přece smíme vyznat, že vzkříšení je ten směr, kterým se naše životy, navzdory všem propadům a krizím, ubírají. Nekráčíme ze života do smrti, ale ze smrti do života. Náš život je totiž víc než souhra atomů a molekul. Je víc než jen náhoda. Je obdařený Božím nesmírným bohatstvím, milostí, která se zjevila v Ježíši Kristu, jak jsme slyšeli. Z tohoto bohatství smíme čerpat každý den našeho života – a nejvíce pak v den poslední.
Amen.
Ondřej Kolář