Kázání
Jan 8, 1–11
(1) Ježíš však odešel na Olivovou horu.
(2) Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je.
(3) Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed
(4) a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice.
(5) V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“
(6) Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi.
(7) Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“
(8) A opět se sklonil a psal po zemi.
(9) Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním.
(10) Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“
(11) Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“
Milé sestry, milí bratři,
jsou příběhy, v nichž Ježíš své současníky – a velmi často i nás – provokuje. Dráždí nás podivná jinakost Božího království. Ale jsou i příběhy, kde se s naším Pánem cítíme být jakoby na jedné lodi. Kde Ježíše dobře chápeme a kde on – zdá se – stejně tak dobře rozumí nám.
Něco podobného cítíme, když slyšíme, jak Ježíš velkoryse odpustil hříšnici a jak to ještě navíc pěkně nandal nadutým a povýšeným farizeům. Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem! Tato věta se stala symbolem Ježíšovy bezpodmínečného slitování a lásky – proti všemu nemilosrdnému souzení, proti úzkoprsému moralizování, proti zahleděnosti do vlastní dokonalosti, proti předsudkům – a tak by se dalo dál pokračovat.
Ano, to všechno v našem vyprávění taky najdeme. Tedy: najdeme se v něm. Jen je otázka, na které straně v tom příběhu vlastně stojíme. Kam se zařadíme – k hříšnici odsouzené na smrt, nebo k rozhořčeným znalcům zákona, kteří chtějí dát průchod spravedlnosti? Obě pozice jsou trochu prekérní. Ale přece jen je nám příjemnější být v roli té hříšnice. Vždyť ta si nakonec navzdory velkému provinění zachrání život a dojde u Ježíše odpuštění. To je asi lepší než nakonec odejít s hanbou pryč.
Role farizeů je nám ale cizí ještě z jiného důvodu: je nám proti srsti hrát si na někoho, kdo rozhoduje o osudu druhého člověka v kauze, která rozhodně není tak černobílá, jak se mohla zákoníkům zdát. Vždyť dobře víme, že na nevěru musejí být vždycky dva – ale o cizoložném muži se tu kupodivu mlčí. On se snad ničeho špatného nedopustil? V tradičních společnostech, lhostejno zda křesťanských nebo třeba muslimských, mají muži sklon vyvléct se z vlastního podílu viny. Dokonce i za znásilnění si prý ženy mohou do značné míry samy – to slyšíme kolikrát i dnes. A navíc: kdo ví, jaké okolnosti tu ženu k cizoložství dohnaly. Vždyť lidské vztahy – zvlášť ty mezi mužem a ženou – bývají tak zamotané, že odhalit v nich jednoznačného viníka a oběť je často nemožné.
Na první pohled tu Ježíš vystupuje tak, jak by ho současný člověk chtěl mít: vstřícného, chápavého, veskrze sympatického. Nic nehrotí a netlačí na pilu. Nehraje si na soudce nad lidskými životy v celé jejich spletitosti a dokáže přimhouřit oko nad našimi poklesky. Vždyť nedělá ani žádnou velkou vědu z mimomanželských záletů. Ani takzvané ateisty tu Ježíš nemusí nijak pohoršit. Toto je – jak se zdá – Ježíš pro dnešní společnost, která všechno relativizuje a umí šikovně zpochybnit a zakamuflovat i zjevné zlo.
Jak je to ale ve skutečnosti s Ježíšem v našem příběhu? A jak je to s námi?
Zákoníci a farizeové přivádějí do chrámu, kde Ježíš zrovna učí, ženu přistiženou při cizoložství. O jejich přesných úmyslech se můžeme dohadovat, nicméně slyšíme, že jim v tuto chvíli nešlo v prvé řadě o ženu a o její odsouzení či nápravu. Souzen a odsouzen tu má být někdo jiný – totiž Ježíš sám. Žena je vlastně jen záminka k tomu, aby Ježíš vyjádřil své stanovisko, přiznal barvu – a tak mohl být chycen za slovo. O té ženě měli zákoníci celkem jasno – dopustila se těžkého hříchu, to je nepochybné. Byla přistižena při činu, není potřeba hledat důkazy. Sama se odsoudila. Podle zákona by ji měl čekat nejvyšší trest.
Znalci zákona doufali, jako už tolikrát, že se Ježíš konečně nechá nachytat. Je to přece známý přítel hříšníků, dokonce s nimi i stoluje – a teď se určitě jedné hříšnice zastane, čímž zpochybní zákon. A kdyby se náhodou Ježíš nad ženou neslitoval a vydal pokyn ke kamenování – ani tehdy by neunikl obvinění, tentokrát z buřičství: vždyť přece Židé pod římskou nadvládou sami nemají právo někoho popravit. Dobře vymyšlená past. A proto zákoníci a farizeové naléhají: Co říkáš ty, Ježíši? Co s ní máme udělat?
Ježíš si s odpovědí dává na čas. Ví, že je to léčka. Nechce do ní hned skočit. Ale možná mu tato otázka ani nestojí za odpověď. Vždyť ti, co ji pokládají, už tím dávají najevo, že jsou Ježíši zcela vzdáleni. Proto místo odpovědi Ježíš píše cosi po zemi. Nevíme, co. Ale z toho, co se poté stane, jasně vysvítá, že právě teď se píše nová stránka v dějinách Božího lidu. Otevírá se nová kapitola v příběhu mezi Bohem a člověkem. To, co Ježíš nyní sděluje, si i my máme zapsat hluboko do srdcí – tak jako zapsal kdysi Mojžíš Hospodinův zákon na desky smlouvy.
Ježíš po delším otálení otázku obrací zpět proti farizeům: kdo z vás je bez hříchu? Kdo z nás může něco takového o sobě tvrdit? Ježíš vyhmátl podstatu toho, co se dnes nazývá – trochu nespravedlivě – farizejství. Chcete žít zbožně podle zákona? A chcete, aby ho naplňovali i všichni ostatní? V pořádku. Tomuto zákonu jste ale stejně vzdáleni, jako tato hříšnice. Hřích, který vidíte u svých bratrů a sester, hledejte nejprve sami u sebe, volá Ježíš. Sami nejprve vydejte počet ze svého života, než budete odsuzovat druhé. Vždyť tím hříchem může být – a často je – i pocit vlastní nadřazenosti a samospravedlnosti, který umíme příliš dobře dávat najevo právě tehdy, když se setkáme s pokleskem někoho druhého.
Ujasněte si nejprve, jak jste na tom každý z vás před Bohem – říká Ježíš i nám. Vždyť velmi často jsme to my, kdo stejně jako farizeové žádáme trest. V rozhořčení nad zkažeností světa, který si ničeho neváží, ničemu nevěří a všemu se vysmívá. Jsme to také my – křesťané – v pohrdlivém odstupu od lidí, kteří místo Hospodina uctívají majetek, moc a slávu, nebo povrchní zábavu.
Ježíš nechce zákon zrušit – a už vůbec ne smazat rozdíl mezi dobrem a zlem. Neříká: všichni kradou – tak můžeme krást vesele dál; všichni přece cizoloží – tak se nad nevěrami nebudeme pohoršovat. To je jen výmluva pro naši mravní slabost. Ježíš především varuje: dříve, než zákonem ospravedlníš kámen namířený proti tvému bližnímu, musíš se pod tento zákon nejprve sám postavit.
Ježíš není poslem bezbřehé lhostejnosti vůči lidské špatnosti. Není mistrem zpochybnění všech pravidel a zákonů. Naopak nás všechny vyzývá: i ty se zařaď mezi obžalované, ne na stranu soudců. Nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra – říká Ježíš jinde. Toto přikázání nás vede k bolestivému zpytování sebe sama. Bere nám z úst každý příliš rychlý odsudek druhého. A vytrhává zbraň z rukou všech náboženských fanatiků, kteří by rádi svět vyčistili od všeho zla, domnělého či skutečného.
Na konci příběhu sedí na lavici obžalovaných vedle cizoložné ženy i sami farizeové a zákoníci. Jeden vedle druhého musejí uznat svou hříšnost a potupně odcházejí. A tak zůstává Ježíš s tou ženou sám. Marně bychom ale teď čekali, že konečně začne soudní proces – proces, kde je soudcem ten, kdo je sám bez viny. Ježíš říká: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!
Stalo se něco nečekaného: jediný oprávněný soudce se vzdává své výsady vynést rozhodující rozsudek. Zříká se soudu – stejně jako ti, kdo se nakonec s vědomím viny odplížili. Také Ježíš se zařazuje do zástupu hříšníků, sedí tu spolu s nimi – spolu s námi se všemi. Je tu s námi v našem selhání a v našich propastech. Kde se Bůh stává obžalovaným a odsouzeným – tam teprve může začít skutečné uzdravení.
Kde jsme tedy v onom příběhu? A kde je Ježíš? Jsme asi na obou stranách zároveň. Někdy – spolu s cizoložnicí – ztrápení vlastním selháním nad sebou skoro lámeme hůl. A někdy zase – spolu s farizeji – pyšní, že nejsme jako ostatní hříšníci, jako bezbožná společnost kolem nás. Ale na obou stranách je s námi i Ježíš. V našich průšvizích, ze kterých se neumíme vyhrabat, nás staví na nohy. A v naší pýše, rozdělující svět na „my“ a „oni“, nás volá k pokání. Zde i tam jsme pod Božím milosrdenstvím a odpuštěním. Bůh totiž neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kde je nám odpuštěno, můžeme přijmout Ježíšova slova: Jdi – a už nehřeš.
Amen.
Ondřej Kolář