Kázání
Daniel 3, 14–18
(14) Nebúkadnesar se jich otázal: „Je to tak, Šadraku, Méšaku a Abed-nego, že mé bohy neuctíváte a před zlatou sochou, kterou jsem postavil, jste se nepoklonili?
(15) Nuže, jste ochotni v čase, kdy uslyšíte hlas rohu, flétny, citery, harfy, loutny a dud a rozmanitých strunných nástrojů, padnout a poklonit se před sochou, kterou jsem udělal? Jestliže se nepokloníte, v tu hodinu budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece. A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou!“
(16) Šadrak, Méšak a Abed-nego odpověděli králi: „Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď.
(17) Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás .
(18) Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“
Milé sestry, milí bratři,
ten příběh se sice odehrává v čase babylonského zajetí, ale byl sepsán mnohem později – až v druhém století před Kristem, kdy Židům vládl pohanský král Antiochos IV. Epifanés. Židovské náboženství bylo tehdy tvrdě potlačováno, a dokonce to vypadalo, že bude zcela zlikvidováno. Král zrušil chrámovou bohoslužbu, zakázal dodržování židovských předpisů a vnucoval Židům uctívání cizích bohů. Vrcholem bylo, když do jeruzalémského chrámu postavil sochu Dia Olympského. Tři izraelští mužové za babylonského krále Nebúkadnesara se stali vzorem odvahy a povzbuzením pro časy útlaku, jakých židovských národ během svých dějin zažil skutečně mnoho. Stejně tak si tento příběh vždy znovu připomínala pronásledovaná církev.
Za krále Nebúkadnesara ovšem nebyla náboženská situace pro Izraelce až tak zoufalá. Babylonská říše tehdy dosáhla svého největšího rozmachu. V obrovském státě žily různé národy a byla uctívána různá božstva. Nebylo možné, aby král své území zcela nábožensky sjednotil. A nebylo to ani zapotřebí. Bylo běžné, že v rámci jednoho státu vedle sebe existovala různá náboženství. Také víra v Hospodina byla tolerována.
Pro posílení jednoty velkých říše ovšem bylo nezbytné, aby měly nějaký společný prvek – a tím bylo státní náboženství. Obyvatelé nebyli nuceni se svých bohů vzdát. Stačilo se poklonit před bohem, kterého uctíval král, nebo kterého král sám reprezentoval. Tak byla zajištěna loajalita a poslušnost jedinému vládci. Nevíme, jestli zlatá socha, kterou dal Nebúkadnesar postavit, představovala jeho samotného, nebo nějaké božstvo. To ani není podstatné. Důležité je, aby se před ní každý poklonil a tím dal viditelně najevo, že se králi bezvýhradně podřizuje.
Od obyvatel Babylonské říše se vlastně zas tak moc nevyžadovalo. Žádné velké sebezapření. Jen se poklonit nějaké soše. Jen jedno gesto, nic víc. Jenže symbolická jednání mají velkou moc. Vzpomeňme na nedávné mistrovství světa v hokeji. Je to sice jen hra, ale lidé jí přisuzují velký význam, na utkání chodí politici, vítězství se oslavuje téměř jako skutečné vítězství v boji. Symboly jsou nabité energií, která se dá využít i zneužít. Toho jsou si vědomi také diktátoři, a proto mají zálibu v různých manifestacích loajality nebo vojenských přehlídkách. Totalitní státy vyžadují nejen poslušnost samotnou, ale také gesta poslušnosti – aby si poddaní čas od času uvědomili, že nejsou svobodni, protože jejich životy má pod kontrolou státní moc. Jsou to na první pohled nevýznamné a snadno proveditelné úkony, ale ve skutečnosti se jedná o účinné nástroje v rukou vládců. Nástroje k lámání a ponižování lidí.
Izraelští muži Šadrak, Méšak a Abed-nego byli v Babyloně vysoce postavenými úředníky. Pro své schopnosti byli oceňováni a udělali skvělou kariéru. Svou poslušnost vůči králi jistě dali mnohokrát najevo, jinak by ani nemohli zastávat takové funkce. V tomto případě ale museli jasně odmítnout. V okamžiku, kdy se stát nebo král vydává za boha a je potřeba se mu klanět, naráží takový projev oddanosti na víru v Hospodina. Nelze uctívat Babylon i Hospodina. Nelze složit dvěma pánům, řekne později Ježíš.
Ti tři mládenci mají pohanská jména, ale v srdci dále zůstávají věrnými Izraelci. Ani babylonské přeškolování jim nevzalo to nejdůležitější. Víra v Hospodina, stejně jako víra v Ježíše Krista sice nevede člověka k naprostému odmítnutí všeho, co je této víře cizí. Ani nemá být důvodem k odsouzení politiky jako špinavé záležitosti. Je někdy přímo správné aktivně převzít odpovědnost za věci veřejné. Když si ale vládce hraje na boha, stává se z něj ďábel. A tomu je potřeba říci jasné Ne.
Stejně jako v každé diktatuře najdeme statečné disidenty, najdeme tam také ochotné udavače. A ti hned přispěchají za Nebúkadnesarem s obviněním. Král si uvědomuje, o jak důležité úředníky by mohl přijít, a proto jim chce dát ještě jednu šanci. A ještě jednou varuje: neuposlechnutí příkazu znamená smrt v rozpálené peci. Nakonec dodává: A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou? Odpověď izraelských mužů je vrcholem celého vyprávění. Snad ještě víc, než zázrak v ohnivé peci nás ohromí tato jejich slova, plná víry a naděje: Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme. To znamená, že být věrný Bohu má smysl za všech okolností. Šadrak, Méšak a Abed-nego jistě věřili, že je Bůh vysvobodí. Ale dokázali připustit myšlenku, a dokonce ji vyslovit i před králem, že se tak nestane. I kdyby nás Bůh nakonec nezachránil, zůstává dál tím jediným pánem našich životů a nikomu jinému se klanět nebudeme.
Slova pronesená třemi odvážnými muži překračují tehdy běžné náboženské zvyklosti. Boha máme ctít a poslouchat vždy – i tehdy, když zrovna nekoná podle našich přání. Hospodin není vymodelovaný podle našich představ. Pokud by tomu tak bylo, byl by právě jen modlou, jen tou zlatou sochou, kterou lidé vytesali tak, aby odpovídala jejich potřebám. Hospodin je ale pravý a živý Bůh, a tak koná, jak sám chce. Současně ale věříme, že Bůh chce právě naši záchranu. V Ježíši Kristu se nám přece dal poznat jako Bůh milosrdenství a dobroty.
K vyznání izraelských mužů se připojovali křesťanští mučedníci během římského pronásledování, anebo později v různých diktaturách. Ne vždy ale byli zachráněni, končili často na popravištích. Očekávaná záchrana nepřišla. A přece věříme, že je Bůh neopustil. V dnešním příběhu je pozoruhodná zmínka o tom, jak král pozoroval muže v rozpálené peci a s úžasem zjistil, že jim oheň neuškodil. Kromě toho spatřil, že je tam s nimi ještě jedna postava, podobná božímu synu. Bůh poslal na pomoc svého anděla, aby své věrné ochránil. My věříme, že Bůh k nám všem poslal svého Syna. On sestoupil až do nejhlubšího pekla. Ježíš Kristus tou ohnivou pecí už před námi vítězně prošel, a tak pro nás přestala být ohrožující. To nám dává odvahu postavit se proti všem modlám a bůžkům tohoto světa, proti bohorovným vůdcům a diktátorům, proti všem, kdo nám nahánějí strach a berou nám svobodu.Když jdeme vstříc utrpení a smrti, víme, že je Bůh v tom všem s námi.
Amen.
Ondřej Kolář