Kázání
Marek 8, 31–33
(31) A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.
(32) A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat.
(33) On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
Milé sestry, milí bratři,
proč Ježíš použil tak příkrá slova? Co až tak hrozného Petr spáchal? Jen to, že si dovolil se svým mistrem nesouhlasit? Jdi mi z cesty, satane! Podobně tvrdým způsobem vymítal Ježíš démony.
Petr se nechtěl smířit s tím, jak se bude Ježíšova cesta dál odvíjet. Není vyloučeno, že měl o svého mistra jednoduše strach. Možná mu doporučoval dohodu s tehdejšími židovskými elitami. Nějaký kompromis ve stylu – já vás nebudu provokovat a kritizovat – a vy mě necháte na pokoji. Pravděpodobnější ale je, že Petr chtěl, aby Ježíš jako mesiáš nastolil Boží vládu po celé zemi. Ježíšovo proroctví, že Syn člověka musí trpět, a nakonec být zabit, bylo s tímto očekáváním ve zjevném rozporu.
Když Hospodin vyvedl Izraelce z Egypta, skutečně porazil utlačovatele a vojensky zvítězil. Bůh nepřivedl svůj vyvolený lid jen k nějaké vnitřní, duchovní svobodě uprostřed nezměněných mocenských poměrů. A tak mnozí věřící Ježíšovy doby doufali, že Bůh skrze svého vyvoleného bude znovu tímto způsobem jednat. My křesťané se na tuto naději někdy díváme s mírným pohrdáním, jako by touha po takovém mesiáši byla jaksi primitivní, nezralá. Ve Starém zákoně se ale spása nikdy netýká jen duchovna, ale všech oblastí lidského života. Není únikem ze světa kamsi do vyšších sfér, ale zásadní proměna světa, ve kterém žijeme. K ní samozřejmě patří zastavení válek, svržení tyranských vládců a rehabilitace nespravedlivě vězněných.
Proto se Petrovi Ježíšova řeč vůbec nelíbila. Syn člověka musí trpět, být zavržen od představitelů národa, zabit a po třech dnech vstát. Ten náznak vzkříšení na konci Ježíšova proroctví Petr buď přeslechl, nebo ho nepochopil, každopádně mu moc slibný nepřipadal. Mesiáš, který má z konfliktu s vládci tohoto světa vyjít jako poražený, Petrovi nedává smysl. Boží záchrana, která nějak opomine, že nám v klidu dál vládnou Římané, Pilát, Herodes, velekněží a různí kolaboranti, není záchranou úplnou. Copak máme očekávat od Boha jen mírný pokrok v mezích zákona, jen kosmetické úpravy, které na bídě tohoto světa nic nezmění? To by nebyl projev víry, ale spíš malověrnosti. Víra od Boha právem žádá velké věci, zázraky, právě to božské, co my lidé sami nedokážeme. Proto Petr nestál o to, aby Ježíš trpěl a byl zabit, ale aby zvítězil a svůj lid vysvobodil.
Také my občas cítíme stejné zklamání, jaké pociťoval Petr: je-li Bůh vládce světa, jak může dopustit neomezené vládnutí různých autoritářů, šířících nenávist, potlačujících lidskou svobodu, a dokonce vedoucích dobyvačné války? Snad se Bohu politika jeví natolik špinavá, že od ní dává ruce pryč? Pokud vás tyto otázky někdy napadly, pak je vám Petr blízký. A Ježíš, který se ani nepostavil na odpor, když byl souzen a popraven ve vykonstruovaném politickém procesu, se vám možná vzdaluje.
Jdi mi z cesty, satane, říká Ježíš Petrovi. Zní to děsivě, ale ve skutečnosti to není žádná kletba nad učedníkem. Ježíš ho neposílá do pekel. Petr v tuto chvíli totiž pro Ježíše skutečně sehrává úlohu satana, tedy pokušitele. Jdi mi z cesty, zvolal Ježíš kdysi na satana, když jím byl pokoušen na poušti a odváděn z pravé cesty. Podobně také Petr nyní Ježíšovi rozmlouvá cestu kříže a radí mu, aby se stal takovým mesiášem, jakým ho lidé chtějí mít. Aby použil veškerou svou moc pro blaho všech. Ježíš tuto jasnou a očekávanou cestu odmítá. Ježíšův výrok je možné přeložit také jako: jdi za mnou. Tedy: Nebudu plnit tvou vůli, Petře, ale vůli svého nebeského Otce. Nebudeš určovat, co mám dělat. Naopak: ty běž za mnou. Následuj mě po cestě, kterou ti já určím. Po cestě nepochopitelné a bolestné.
Tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka, slyší dále od Ježíš Petr. Petr je sice osloven jako satan, ale Petrovo smýšlení ve skutečnosti není ďábelské. Je pouze lidské. Petr to myslí dobře, nechce přece nic jiného než konečné vítězství dobra nad zlem. Veliký triumf Božího království. Na tom není nic zavrženíhodného. A Ježíš to vlastně uznává: Petře, svádíš mě sice na nesprávnou cestu, ale tvoje pohnutky ve skutečnosti nejsou od ďábla. Jsou přirozené. Jsou lidské. Možná příliš lidské. Ale Bůh má se mnou a s tímto světem jiné plány. Evangelia naznačují, že ani Ježíši samotnému nebylo lidské smýšlení cizí a těsně před jeho smrtí, v zahradě Getsemanské, se naplno ozvalo. Ježíš byl přece naplno člověkem. Avšak nakonec neuposlechl Petrovu hlasu, ale ani svému lidskému hlasu, ale poslechl svého nebeského Otce.
Nejen pro nás, nejen pro Petra, ale i pro Ježíše samotného bylo těžké přijmout, že mesiáš musí mnoho trpět, být zavržen a nakonec zabit. Ježíš nevyvolal povstání, nepovstal, aby usedl na pozemský trůn. Povstal teprve poté, co byl předtím umučen jako zločinec. Povstal teprve poté, co se stal na kříži bratrem všech utlačovaných a pronásledovaných, všech zabitých ve válkách a totalitních režimech. Třetího dne vstal z mrtvých. Zvítězil nikoli mečem, násilím, mocí, ale ve své bezmoci a slabosti.
Co si z Ježíšova příběhu máme vzít pro oblast politickou? Kam nás Ježíš povede, když ho budeme následovat? Na popraviště? I takové chvíle v dějinách církve nastaly. Zcela jistě nás Kristus vede mezi lidi zdrcené nemilosrdným soukolím dějin. Ale to není vše. Ježíš nebyl jen obětí. On se přece mocným tohoto světa také postavil. Stál před nimi, ne sice se zbraní v ruce a s armádou andělů, ale pevně. Tak jako mnozí starozákonní proroci stávali před velkými králi. Nebyl politikem, ale politiky se neštítil. Nevstoupil do ní jako takzvaně velký hráč. A přece jeho slovo nezapadlo a mělo nakonec světodějný význam.
Ježíšův příběh je výzvou: Nebojte se světa, neutíkejte před ním – a stále znovu promýšlejte, co znamená následovat pokorného, a přece jasně a otevřeně svědčícího Ježíše. Zároveň je povzbuzením: nebojte se, Bůh je přítomen i ve světě mocných. Snadno ho tam přehlédnete, protože nevystupuje z pozice síly, neválcuje své protivníky, nevyhrává volby s drtivou převahou. Jistě ale jeho stopy spatříte tam, kde se silní zastávají slabých, kde se prosazuje odpovědnost nad bezohledností, kde jsou lidé schopni upřednostnit obecný zájem před osobními ambicemi. A právě tam, kde se Boží království takto uskutečňuje, máme přispěchat na pomoc i my.
Amen.
Ondřej Kolář