Kázání
Zjevení Janovo 2, 8–11
(8) Andělu církve ve Smyrně piš: Toto praví ten první i poslední, který byl mrtev a je živ:
(9) „Vím o tvém soužení a tvé chudobě, ale jsi bohat; vím, jak tě urážejí ti, kdo si říkají židé, ale nejsou, nýbrž je to spolek satanův!
(10) Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života.
(11) Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží.“
Zhruba na začátku biblické knihy Zjevení se nachází sedmero listů. A těchto sedmero listů přináší sedmero poselství pro tehdejší křesťanské obce, které se nacházely v různě nesnadných situacích. Druhý z těchto dopisů je věnován křesťanům, kteří žili v přístavním městě Smyrně na úpatí hory Pagros (v západní části dnešního Turecka). Smyrna byla tehdy jedním z nejdůležitějších a největších měst římské provincie Asia, což není na škodu vědět v zájmu pochopení situace tamních křesťanů.
Křesťanská obec se nacházela v tomto bohatém městě jako skupina žijící mezi různými protivníky. Což ovšem nebyla nijak neobvyklá situace v dějinách křesťanství. Počínání speciálně smyrenských nepřátel křesťanů se tu dokonce označuje jako blasfémie, jako hanobení (verš 9). Což je výraz, kterým se v bibli označuje nějaké zpochybňování boží moci. Nepřátelství tedy nemá ryze mravní charakter. Nepřátelé zřejmě zpochybňovali, že se na straně křesťanů nachází boží moc – speciálně pak boží moc, která vzkřísila Krista. O něm se totiž mluví hned na začátku.
Dnes můžeme také potkat všelijaké nepřátele křesťanů. A také můžeme potkávat lidi, kteří podceňují nebo snad hanobí víru těch druhých. Někteří jsou nepřáteli křesťanů vůbec, ti druzí zase křesťany, kteří mají za to, že pravá podoba víry je jen ta jejich. Někdy jsou tedy křesťané i nepřáteli sami sobě.
„Satanova synagóga“
Protože však ve Smyrně šlo o židy, šlo také zároveň nejen o nepřátele křesťanů, ale zároveň o zpochybňovatele jejich víry. Ovšem list do Smyrny mluví přitom o tamních židech dosti tvrdě: zpochybňuje jejich židovskost. A jejich obec označuje jako „satanovu synagógu“. Což ekumenický překlad ze zdvořilosti zjemňuje a překládá to jako „spolek satanův“. Ale přesto ta tvrdost je něčím, co potřebuje vysvětlit.
Ze „Satanovy synagógy“ se totiž později stala nadávka na adresu židů – a dodnes není bohužel zcela zapomenuta. Přitom se zpravidla zapomíná na to, že se ta řeč o „Satanově synagóze“ nevztahuje na všechny židy, nýbrž jen na ty smyrenské, a má význam právě tvrdšího výrazu pro „nepřátelské společenství.“
K tomu alespoň ještě dodejme: Jméno „židé“ se v našem textu vztahuje na členy jedné konkrétní náboženské obce – nemá to význam národa a už vůbec ne rasy.
Kde se ale vzalo nepřátelství? Podle některých názorů nepřátelství vzniklo proto, že mnozí tradiční židé odmítli vyznávat Krista. Ale argument pro tuto domněnku náš text neposkytuje. Spíše tomu bylo tak, že ve Smyrně byla už dávno židovská obec. A v ní se někdy po Ježíšově vzkříšení objevila skupina křesťanů, která se později od ní oddělila. Proto začali být tito křesťané považováni za jakési heretiky, kteří měli údajně zneužívat Starý zákon, protože v něm nacházeli zaslíbení Krista. Takže tedy šlo o spor mezi dvěma různými výklady bible a dvěma navzájem si konkurujícími skupinami.
A co je na tomto sporu zvláštní, šlo spíše o vnitrožidovský spor. V době, kdy vznikla kniha Zjevení, ještě neexistovalo židovství a křesťanství jako dvě jasně od sebe oddělené a odlišené veličiny.
Tím se ale stále ještě nevysvětluje, proč druhá skupina – navíc nábožensky spřízněná – dostává tak ošklivé označení „satanova synagóga“. Satan předně není totéž, co ďábel. Sice se oba výrazy už ve starověku začaly ztotožňovat, ale z knihy Jób o něm víme jako o „žalobci“ na nebeském dvoře. Jinak ale to slovo označuje protivníka a nepřítele. V pozdějších kapitolách knihy Zjevení se sice jako Satan označuje boží kosmický nepřítel, ale na to list do Smyrny zřejmě nemyslí. Patrně totiž chce list do Smyrny nabádat, aby se křesťanští čtenáři oddělili od svých nepřátel anebo aby nepřecházeli na jejich stranu. Tradiční židé se totiž těšili příznivějšímu postavení a mohli nabízet jakési útočiště před nepřízní světa. Takže se zdá, že ve Smyrně bylo snesitelnější být tradičním židem než netradičním židem – křesťanem. A proto asi někteří křesťané váhali a kolísali anebo dokonce přecházeli od křesťanských židů k těm tradičním.
Nicméně musíme upozornit, že sám list do Smyrny jako celek sleduje jiné zájmy než vést spor s protivníky křesťanů. O tomto sporu hovoříme, abychom upozornili na některá nedorozumění, která poznamenala nešťastné vztahy křesťanů k židům.
Výzva k pevnosti víry
Vlastní smysl Listu do Smyrny musíme hledat jinde. A k tomu nás vede mj. motiv bohatství a chudoby. Podle v. 10 si vzkříšený Kristus všímá utrpení a hmotné chudoby křesťanského společenství ve Smyrně. Tito křesťané nebyli jen nemajetní, ale také se stávali oběťmi pronásledování. Dostávali se i třeba do vězení.
Na druhé straně čteme o tom, že jsou prý vnitřně bohatí. Vnitřní bohatství by si měli rozvážit všichni, kdo se nad něčím takovým ofrňují a říkají – k čemu mi je nějaké vnitřní bohatství, když jsem chudý, když mě potkává neštěstí a když jsem tísněn okolnostmi? Anebo když mám všeho až až a mám se dobře, takže co s nějakými abstraktními problémy?
Právě v zájmu posílení víry zaznívají v 10. verši slova: „Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života.“ Tato slova jsou těsně spjata se začátkem listu, kde se píše o Kristu, který byl mrtev a je živ. Jemu mají být křesťané věrni. To znamená trvale věřit jemu a v něho. Věrnost znamená držet se Krista po celý tento život – a tak jako on projít smrtí – a nakonec získat „vítězný věnec života“. Lidské směřování životem a smrtí je jasně předznačeno Kristovým životem a smrtí a vzkříšením.
Přímo Kristem se křesťan stát samozřejmě nemůže. Zato však může dostat onen „vítězný věnec života“. Věnec je předmět, který už od antiky často souvisí s vítězstvím. Patří vítězi v nějakém boji nebo soutěži. (I když v novější době ho často vytěsnily medaile.) Ve Smyrně ovšem dostává věnec pro křesťany nový význam. Boj se přeci odehrává v nepřátelském prostředí a křesťan má při něm osvědčit vytrvalost věrnosti v utrpení uprostřed nepřátel (srovnej Římanům 8; 17). Smysl tato věrnost dostává a zakouší ve svém cíli, kde se nachází její vítězství, její očekávané naplnění.
Tímto naplněním má být podíl křesťanů na božím životě, definitivně získaný překonáním smrti. Motiv vítězství k tomu alespoň lehce odkazuje. Kromě toho k nebeské slávě má patřit také eliminace „druhé smrti“.
„Druhá smrt“ – tento pojem může snadno působit velmi zvláštně až divně. Ale jednak vidíme, že je to biblický motiv. Jednak stojí za to upozornit, že tento motiv byl rozvíjen už dříve v židovské tradici. Židovská tradice se totiž někdy hodně zabývala otázkou, co smrt udělá s člověkem a jak Bůh do toho vstoupí. Obecně a rámcově řečeno – „druhou smrtí“ se myslí buď vyloučení někoho ze vzkříšení – čili to, že někdo zemře jednou provždy. Anebo se jí myslí věčné zavržení. Podle toho, zda nevykoupené čeká věčné zapomenutí anebo věčné neštěstí. V křesťanské tradici se později spíše ujala druhá alternativa, která pak ale v moderní době zase ustupuje.
Vzkříšení jako cíl
Tady si dovolím jistou vsuvku: Panuje totiž obecné zmatení v otázce, jakým způsobem je vůbec člověk vzkříšen. Kdysi si židé představovali jakési mezistavy, za nichž duše budou přebývat v jakýchsi komůrkách, v nichž budou čekat na poslední soud. Byly to takové pomůcky, aby si obyčejný člověk mohl představit něco nepředstavitelného.
Jak si také představit nekonečno, věčnost, a vůbec jak si představit Boha? Přitom křesťanova života je cestou s Bohem k Bohu. Smrt není sama cílem, ale přelomovým okamžikem života. Jednou pro vždy tuto cestu ukázal Ježíš, který ji prožil. Jako ukřižovaný a vzkříšený. A také jako na nebe vystoupivší. Touto cestou nešel jen sám pro sebe, ale pro každého, kdo se vydá po jeho stopách. Stejně jako se na této cestě musel provlékat konflikty s nepřáteli, měli Krista podobně následovat i křesťané ve Smyrně. Víra pro ně měla být spojnicí s Kristem i posilou na náročné cestě.
Ježíšova smrt se tedy stala obrazem přelomu, který se týká i člověka. Přelomu, který je překonáním lidské konečnosti. Jestliže sestoupil do pekel, znamená to, že se konfrontoval s hlubinami zla, a tím od nich člověka osvobodil. Je proto nač se těšit. Ale také je žádoucí si do představy o tom, co bude po smrti nepromítat příliš lidské představy. Stačí vědět, že ve víře se smrt překlápí do vzkříšení. Na tom nemusí nic měnit ani oprávněná potřeba se zemřelými po řadu dní loučit. Vzkříšením se rozpouští čas do věčnosti a zároveň si s ním spojujeme různé významy loučení. Proto není ani něčím ryze abstraktním. Ježíš sám se přeci po svém vzkříšení zjevoval svým učedníkům ještě čtyřicet dní. A to poučuje o jedné důležité věci: Co je nekonečné, je konečnému nanejvýš blízko – to nejsou dva protiklady naproti sobě, od sebe odtržené. Úmrtím konečný život končí, ale nemění se v nicotu, to by byl čaroděj. Nýbrž koncem konečnosti se překlápí do nekonečna – a sice nikoli ze sebe, nýbrž z boží moci. Taková je realita.
Nyní si také můžeme připomenout jednu dobře známou evangelijní událost. Jak Ježíš na kříži řekl lotrovi, který v posledních svých chvílích v něho uvěřil: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ To znamená, že díky Ježíšovi si nemusíme představovat po smrti čekárnu pro zemřelé. Umřít – to znamená přejít ze země do boží náruče, překlopit se z konečnosti do čirého nekonečna, do božího nekonečna. Do čirého nekonečna, ne do jakéhosi nekonečného trvání. Tato spása přichází z pouhé boží milosti – a na člověku je, aby v Boha věřil a na něho se zaměřil. A tak věděl, že život je cesta, která má i cíl. Žádné vícepráce Bůh nechce. K boží moci nemáme co přidávat. Ale Bůh ani nedělá ze vzkříšení jakýsi automat na spásu. Věřící má prostě naději pro celý život, zatímco nevěřícímu je to jedno. Kdo je pak ale na tom lépe? – A pokud jde o ty, kdo se s vírou v Krista ani potkat nemohli? Snad budou příjemně překvapeni, ale není v mé pravomoci to rozhodovat.
Naděje v zápasech
Ještě ale zpět k Listu do Smyrny. Alespoň v hrubých obrysech mohli a měli smyrenští křesťané pomýšlet na budoucnost. Měli přitom osvědčit svou věrnost, úspěšně absolvovat smrt a neočekávat špatný výsledek.
Měli žít a jednat s nadějí. Kristovo vzkříšení je tu argumentem pro naději. Kristus lidem nezaručuje automatické vzkříšení, ale osobně zosobňuje jeho možnost pro křesťany. Naděje tu dostává svůj obsah – a teprve tímto obsahem se stává naděje nadějí ne pro kousek nebo kus lidského života, nýbrž pro život celý včetně jeho posledních vteřin, které také k životu patří.
Tolik tu záleží na věrnosti, nicméně o vítězství nerozhoduje vlastní výkon. Už vůbec to pak není vítězství nad protivníky, spíš vítězství nad vlastními sklony, které odvádějí od cesty. Zachování víry je tak silně žádoucí – ale konsekvence vítězství mají být tak velké, že nemohou představovat žádnou odměnu a už vůbec ne adekvátní výplatu. Podíl na božím životě nemá nikdo čím splatit či předplatit.
Oddíl z knihy Zjevení pojednává tedy o Kristem odůvodněné naději na vzkříšení pro ty, kdo svou věrnost prokážou v konkrétních zkouškách. Smějí vědět, že nikoli jejich aktuální materiální situace, nýbrž jejich duchovní bohatství má být obsahem jejich přesvědčení a také významem jejich vlastního jednání. A to jim také má dávat sílu pro jejich zkoušky.
Právě proto se při výkladu našeho oddílu nesmíme zastavovat u problému nepřátel. Nepřátelé tu slouží zkoušce. A zkouška požaduje věrnost jako stálost a pevnost ve víře. A sice nejen v tomto nebo onom případě, nýbrž celkově, celostně, celistvě. Díky této věrnosti nezůstává křesťan vězet v konfliktu a smí také rozpoznat, že v určitém čase zakoušená nouze nepředstavuje sama ještě ani konec ani cíl ani smysl jeho cesty. Celý oddíl poskytuje tedy smysl křesťanské víře, myšlení a jednání v kritických, mezních situacích. Kristu Pánu díky.
Jiří Hoblík