Kázání
Matouš 28, 9–15
(9) A hle, Ježíš je potkal a řekl: „Buďte pozdraveny.“ Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu.
(10) Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“
(11) Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo.
(12) Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze
(13) s pokynem: „Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali.
(14) A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti.“
(15) Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes.
Milé sestry, milí bratři,
počátek naší víry líčí Matouš jako zemětřesení. Možná ne všichni máme takovou zkušenost, možná naše víra spíš pomalu rostla a rozvíjela se, bez dramatických zvratů. A přece na samotném počátku stojí tento velký třesk, nahromaděná energie, šířící se všude kolem, nezadržitelně. Vše se dává do pohybu, vše se otřásá, nic nezůstává při starém. A my jsme zaskočeni, v údivu přihlížíme, neumíme si to nijak vysvětlit. Protože tato prudká vlna nevychází z našich možností, schopností a plánů, nedokážeme ji předvídat a propočítat, nemáme ji pod kontrolou.
Víme ovšem, že přírodní živly mají vždy dvě tváře. Oheň hřeje, ale také spaluje. Voda očišťuje, ale také strhává, ale také očišťuje. Vítr občerstvuje, ale také láme.
Moc vzkříšení je jednoznačně na straně života: křísí z mrtvých, obnovuje, probouzí víru, dodává odvahu, rozsévá pokoj, podporuje vše hodnotné a smysluplné, ukazuje do budoucnosti. Tato moc ale nejen dává do pohybu život, ale současně ničí a umrtvuje to zlé: starého Adama v nás, vztahy plné nespravedlností a nelidskosti. Účtuje s vládci tohoto světa, sloužícími temnotám.
V našem dnešním příběhu nalezneme obě polohy. Nejprve linii života. Ta začíná vlastně už tehdy, když Marie z Magdaly a další Marie hned po Ježíšově pohřbu usednou u jeho hrobu. Vyjadřují mu lásku, i když před sebou mají už jen jeho tělo. Možná se za něj modlí.
Třetího dne k němu přicházejí znovu – snad ho chtěli pomazat, třebaže to tu přímo řečeno není. Každopádně nezapomínají – žádné sejde z očí, sejde z mysli. Prokazují také velký kus odvahy. Riskují jen proto, aby mohly být s mrtvým. I mrtvý Ježíš je totiž pro velekněží nepřítelem číslo jedna: snadno se z něj může stát mučedník, může dál přitahovat nepřiměřenou pozornost a vzbuzovat nežádoucí nepokoje. Vojáci jsou nablízku, mohou o podezřelých ženách informovat své nadřízené a celé to nemusí skončit dobře.
A právě tyto ženy, prokazující nevšední věrnost a lásku až do konce, se stávají svědkyněmi výbuchu Boží moci. Dostávají se přímo do jejího epicentra. Ne, samotné vzkříšení nespatří, nespatří ho nikdo. Ale jako první se dozvídají tu velkou zprávu: Není zde, byl vzkříšen.
Obě Marie jsou samy vzkříšeny ze své bezradnosti a strachu. Zemětřesení pro ně není ničivé, protože v nich rozbíjí příkrov beznaděje, boří v nich jistojisté přesvědčení, že je všemu konec, nabourává zdánlivě neměnnou realitu. Skutečnost nevyhnutelné smrti už neplatí, i když se tváří jako ta jediná a skálopevná. To, co bije do očí, už nás nepřibíjí k zemi, protože je tu jiná, silnější moc, která nás pozvedá. Ježíš byl vzkříšen, starý svět se otřásl v základech, okovy zla a smrti pukají.
Toto otřásající evangelium si ženy nemají nechat pro sebe – mají se o něm dovědět všichni, protože to, co se stalo s Ježíšem třetího dne po jeho smrti, se týká nás všech. Seismická vlna se šíří dál. Jejími nositeli ale nejsou jen ženy a později učedníci, ale především Ježíš sám. Tak to zvěstuje anděl Páně: Ježíš vás předejde, jde před vámi do Galileje. Ježíš sám to později potvrdí. To je přelomové slovo pro právě vznikající církev: dál, přece nejdeme sami, Pán tu zůstává s námi, i když ho nevidíme. Nerozumíme tomu, co znamená vzkříšení, ale smíme si být jisti: Ježíš kráčí před svou církví, jde před námi a vede nás.
Vedle této linie života, reprezentované Ježíšem, andělem Páně a ženami, nám ovšem evangelista zaznamenává také tu druhou polohu. Smrt a její služebníci nechtějí hned tak opustit pole. Staví se na odpor, ba dokonce podnikají protiútok.
Ježíšovi nepřátelé odkudsi vědí o jeho předpovědi, že po třech dnech bude vzkříšen. Nejspíš tomu nevěří, ale bojí se, že Ježíšovi učedníci tohoto proroctví využijí, Ježíšovo tělo ukradnou a budou všude rozhlašovat, že opravdu žije. Zdeptané učedníky by jistě nic takového ani nenapadlo, vždyť se všichni do jednoho strachem rozutekli, na žádné vzkříšení nečekali a Ježíšova mrtvého těla se ani nedotkli. Jediného Josefa z Arimatie vůbec napadlo Ježíše pohřbít.
Jenže velekněží tuší nebezpečí, podle hesla pode sebe soudím tebe – v kruzích, kde jsou intriky a podvody běžným nástrojem vlády, to nijak nepřekvapuje. Proto přemluví Piláta, aby dal Ježíšův hrob střežit, alespoň po tři rozhodující dny.
Vojáci u hrobu – to není žádná čestná stráž, to je opatření ve státním zájmu. Jaký rozdíl oproti ženám bdícím u mrtvého Ježíše! Ženy sem přišly z lásky, vojáky sem poslali zbabělí mocipáni. Vojáci střeží bezmocného mrtvého, jak absurdní! A jak symbolické. Jako by tu nejen hlídali mrtvého Ježíše, ale chránili samotnou smrt. Jako by se s meči a kopími chtěli postavit na obranu smrti – proti samotnému Bohu, který tvoří z ničeho a vyvádí z hrobu. Jak naivní, jak směšné.
Vojáci jsou také mezi prvními, kdo pocítí účinek Božího zemětřesení. Ti, kdo chtěli hlídat smrt, sami ztuhnou jak mrtví. Zatímco ženy povstávají ze svého strachu, vojáci jsou strachem zcela ovládnutí a nezmůžou se vůbec na nic. Stejně jako ženy jsou svědky velkých Božích dějů, ale tyto události je vlastně obcházejí. Cesta spásy jde jinudy. Všimněme si: anděl Páně s nimi vůbec nemluví, oslovuje jen ženy. Strážci jsou ponecháni vlastnímu osudu, protože patří do starého světa smrti – a tento svět právě dostal smrtelnou ránu.
Mocnosti zkázy se ale ani poté nevzdávají. Vojáci jsou v pořádném průšvihu: Ježíše neuhlídali, nemohli uhlídat. Co teď? Někteří z nich se odváží vše oznámit velekněžím, co jiného jim ostatně zbývá. A mezi náboženskými vůdci propuká panika. Narušovatele pořádků se umlčet nepodařilo. Je potřeba urychleně jednat. Účel světí prostředky, nasazují se osvědčené politické páky: úplatky, zatajování pravdy a především: vytvoření pravdy alternativní. Prý se učedníkům přece jen podařilo Ježíšovo tělo ukrást – pod rouškou tmy, když strážci spali. Tak zní oficiální verze příběhu. Skutečnost prázdného hrobu se těžko dá popřít, ale tohle vysvětlení by mohlo mezi lidmi zabrat.
Lež je věrným souputníkem všeho zla, tehdy stejně jako dnes. Propaganda velekněžského paláce pracuje na plné obrátky. Pilát se nesmí nic dovědět, a když už, tak jen tu naši poupravenou pravdu. Vojáci z toho nevyjdou moc dobře, musejí se vydávat za neschopné ospalce, ale zato dostanou slušně zaplaceno a velekněží se za ně navíc přimluví, aby nebyli přísně potrestáni.
Boží zemětřesení otřásá Ježíšovým hrobem, odvaluje kámen a šíří se světem jako vlna života uprostřed smrti, naděje uprostřed beznaděje, svobody uprostřed útlaku, pravdy uprostřed lži. Matoušova zpráva o Ježíšově vzkříšení je ovšem v tomto ohledu realistická: nejde to úplně hladce, je třeba překonávat mnohé překážky.
V jedné písni se zpívá: starý svět už umřel, my žijeme v novém. Rád se k této písni přidávám, ale vždy s trochu tísnivým pocitem, že to tak úplně jednoznačné není. My žijeme v novém, ale to staré na nás neustále doráží. Někdy je to tak padesát na padesát. A někdy, zvlášť když člověk sleduje zprávy ze světa, to vypadá, že starý svět má pořád navrch.
Přece však nad našimi pochybnostmi zní Ježíšovo: nebojte se. Já jdu před vámi. Nebojte se sil smrti, které stále bují kolem vás i ve vás. Ježíš před námi prošel cestu utrpení a smrti. Prošel peklem. A došel až k nebeskému Otci. Ta cesta je pro nás otevřena.
Amen.
Ondřej Kolář