0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
15. ledna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v Psychiatrické nemocnici Bohnice
16. ledna (čtvrtek)
17:00 Setkání mateřského centra Benjamin v kostele U Jákobova žebříku

18:30 biblická hodina v kostele U Jákobova žebříku
17. ledna (pátek)
14:30 biblická hodina dětí v kostele U Jákobova žebříku

14:30 setkání konfirmandů v kostele U Jákobova žebříku
19. ledna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
zpět ...
4. neděle po Velikonocích (3. května 2015)
Galatským 3; 26 - 29

Tetx kázání: Galatským 3; 26 - 29
(26) Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši.
(27) Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.
(28) Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.
(29) Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.


Sestry a bratři! Už jsme si na toto oslovení zvykli a nepřekvapuje nás. Snad bychom ho mohli někdy nahradit jiným. Co třeba: synové Boží! Nebo abych byl úplně korektní: synové a dcery Boží! Takto se neoslovují nějací šílenci, kteří se pokládají za bohy. Takto se podle apoštola Pavla smějí oslovovat všichni věřící.

My ovšem dáváme přednost civilnějším označením. Bratře a sestro – to zní pokorně, srdečně a přátelsky. Synové Boží – to zní naopak povýšeně a namyšleně, jaksi mimo přízemní a často ubohou realitu církevního života. Galaťané samozřejmě ničím zvláštním nevynikali. Byli stejní jako my. A přece je Pavel ujišťuje: Bůh vás z pouhé milosti přijal za své dcery a syny. Patříte Ježíši Kristu prostě proto, že on to tak chce. Patříte k Božímu lidu, i když jste neobřezaní, nedodržujete židovské příkazy a zákazy, neznáte svatá Písma, neumíte se předepsaným způsobem modlit, nechodíte do synagogy. Cestu k Bohu otevřel váš křest. Všechna zaslíbení daná Izraeli teď přechází i na vás.

Pokud je nám stále ještě trochu proti mysli pokládat sebe sama i své bratry a sestry za syny a dcery Boží, oč víc nadneseně a přehnaně to muselo působit na galatské křesťany. Vždyť ještě nedávno to byli neznabozi – a teď najednou mají nést čestný titul, který byl v tehdejším židovství vyhrazen jen vskutku spravedlivým. Ne pro nějaké zásluhy, ale pro Pána Ježíše Krista. My protestanté máme sklon se za sebe spíše stydět, připomínat si své viny a sypat si popel na hlavu, ale my se přece hlavně máme radovat a Bohu děkovat.

Boží synovství Pavel opisuje ještě jedním způsobem. Stát se křesťanem znamená obléci Krista. To v nás může vyvolat dojem jakési povrchnosti: jako by víra byla jen vnější záležitostí, která se nitra člověka vlastně vůbec netýká. Víra tu vypadá jako kabát, který na sebe hodíme, protože je nám zrovna zima a potřebujeme zahřát, ale jakmile se oteplí, můžeme ho zase klidně odložit do skříně. Víra je ovšem pro Pavla pravý opak nějakého vnějšího a účelového převleku. Obléci něco znamená v biblické mluvě něco si bytostně přisvojit, ztotožnit se s tím.

A právě o to v křesťanově životě jde: ztotožnit se s Kristem, vstoupit do jeho příběhu, následovat ho. Tedy nic povrchního, ale naopak to nejzávažnější životní rozhodnutí, které mění úplně vše. Jsem Kristův, jsem v Kristu. To je teď tím prvním v mém životě, vše ostatní je až potom. Souřadnice mého života se posouvají. Vše, co mě určovalo, se náhle stává druhořadým, a přestává mě to beznadějně dusit. Všechny danosti, kterým jsem doposud podléhal, přestávají být danostmi, protože jsem od nich již osvobozen. Vše, co si s sebou osudově nesu, přestává být osudovým. Doplňte si každý sám, co pro vás sehrává takovou osudovou roli – a vězte, že to už není tou poslední skutečností vašeho života.

Statut Božích dětí má ovšem nedozírné následky nejen pro osobní život, ale i pro mezi-lidské vztahy. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Pro Pavla jsou rozdíly mezi lidmi překryty novou jednotou všech pokřtěných, rovností a bratrstvím v Kristu. Boží synovství – to je to první; vše ostatní, tedy původ, národnost, společenské postavení, pohlaví – to je až to druhé a třetí. Jsme Boží děti – a proto máme jeden druhého v prvé řadě vnímat a přijímat jako sobě rovného bratra či sestru.

Nezašel tu ovšem Pavel přece jen příliš daleko? Nenechal se radostí úplně zaslepit? Není to jen krásná představa, která se stane skutečností v Božím království, ale tohoto světa se vůbec netýká? Ano, pro Boží lásku rozdíly mezi lidmi opravdu nehrají žádnou roli. Před Bohem jsme si všichni rovni. Jenže tím ta rovnost pro Pavla nekončí, ale spíš začíná. Má platit nejen před Bohem, ale i v našich vztazích. Všechny bariéry zbourat, všechny propasti zasypat, všechny rozdíly smazat! Krista přece neoblékáme jen při vstupu do kostela, abychom ho pak při odchodu spolu se zpěvníkem zase odložili. Kristu lze patřit buď cele, anebo vůbec, nejde to jen napůl, nejde to jen někdy, když se to zrovna hodí. A tak ani ta rovnost, o které hovoří Pavel, nemůže zůstat omezená jen na vztah k Bohu. Nesmí zůstat jen na duchovní rovině. K čemu by nám bylo, že v Kristu jsme rovnocenní, když v běžném životě to tak neplatí?

Z dějin církve víme, že evangelium skutečně přineslo proměnu mezilidských a společenských vztahů. Ta jistě nepřišla ihned, ale postupně se prosadila všude, kde to Pavel očekával: mezi otrokem a pánem, mužem a ženou, mezi různými národy a rasami. Přesto ale rozdíly mezi lidmi zůstávají. A zdaleka to nejsou jen rozdíly krásné, obohacující a vzájemně se doplňující. Existují také rozdíly rozdělující, odcizující a zotročující. V naší společnosti, které bylo kdysi vnucováno umělé rovnostářství, dnes tyto rozdíly tím víc bijí do očí.

Některé rozdíly ovšem ani sebespravedlivější společenské zřízení nedokáže odstranit. Rozdíly mezi zdravými a nemocnými, mezi nadanými a méně obdarovanými, mezi silnými a slabými, mezi sebevědomými a ustrašenými, mezi těmi, kdo se narodili do dobrých rodin, a těmi, pro které je vlastní rodina prokletím. Všechny tyto rozdíly volají do nebe svou nespravedlností. Proč někdo dostal a někdo ne, proč jeden měl štěstí a jiný smůlu, proč ten mohl a tamten nemohl. Proč jsou startovní čáry tak rozdílné a běžecké dráhy ještě víc.

Svět není spravedlivý. Každý jsme jiný. Velmi často i bolestivě jiný. Navzdory všem poctivým snahám o rovnoprávnost a překonávání bariér. Slyšme ale dobrou zprávu: Bůh sám se postavil na stranu těch nejvíc znevýhodněných a nejmé­ně obdarovaných. Na stranu nemocných, slabých, chudých, nešťastných. Právě jim se stal bratrem. A právě pro ně má naději. A nezapomínejme: má pro ně naději i skrze naše bratrství, skrze pomoc těch, kteří hodně dostali, a proto se od nich také hodně očekává.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz