0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Jak jsem nebyl a přesto byl...
...na ekumenických korejsko-českých bohoslužbách, které slavily 10. výročí

Byly to příjemné přípravy. S bratrem farářem Lee jsme připravovali průběh bohoslužeb, které byly slavnostní. Češi i Korejci kobyliské­ho sboru si při nich připomínali deset let od doby, kdy se v kobyliském sboru konaly první společné ekumenické korejsko-české boho­služ­by, jak zde říkáme. Od té doby se zde konají každou první neděli v měsíci, v dalších nedělích jsou oddělené. V několika setkáních jsme hovořili o jejich průběhu, o vystoupení pěveckého souboru, smyčcovém tělese, o performanci dětí a mládeže. Těšili jsme se. Bohoslužeb se měli účastnit všichni členové staršovstva s oběma faráři. Po slavnostních bohoslužbách společné jídlo, připravené především korejskými sestrami. Kdo jednou ochutná, neodolá po druhé, po třetí… stále. Mňam mňam. Všechno se událo. Až na jednu skutečnost.

Byla neděle a já jsem byl v nemocnici. Ležel jsem na očním oddělení, po operaci zalepené oko. Lékaře jsem při ranní vizitě marně přemlouval, aby mě pustil. Nějaké korejsko-české bohoslužby ho neobměkčily. Ani se nezeptal, o čem to hovořím. Ne, ne. Smutně jsem se jedním okem díval na hodinky. Půl desáté, začínají české bohoslužby, káže bratr farář Rejchrt. Půl dvanácté, začínají korejské boho­služby, tentokrát za přítomnosti všech pres­byterů z české části sboru. Ležím v posteli a přemítám o tom, co vlastně o těch společ­ných bohoslužbách vím.

Koncem minulého roku mi sestra Lenka Kvas­ničková, roz. Tomášková (byli to členové sboru, bratr Tomášek velmi aktivní), vyprávěla zajímavou historii. Někdy před dvanácti léty učila Korejce hru na klavír. Komunikovala s nimi v angličtině a jezdila do rodiny, která se jmenovala Nam a bydlela na Petřinách. Ta ro­dina se sestry Kvasničkové ptala, jestli by ne­věděla, kde by se mohli Korejci scházet k bo­ho­službám. A protože velmi dobře znala kobyliský sbor, zavolala tehdejšímu faráři bratru Jiřímu Štorkovi a zeptala se, zda by o spolupráci s Korejci měl zájem. A protože to byl farář, který se rád pouštěl do nových, zajímavých a prospěšných projektů, rychle situaci zhodnotil a řekl že ano. Sestra Kvas­ničková to řekla rodině Nan, zavolala to bratru faráři Lee a spolupráce mohla začít. Došlo k setkání farářů Štorka a Lee, došlo k hlubo­kému teologickému rozhovoru. Došlo k doho­dě, že nepůjde o povrchní spolupráci, kdy by sbor pronajímal kostel a prostory sborového domu, ale půjde o hlubší spolupráci, kdy bu­dou mít křesťané z Čech společné bohoslužby s křesťany z Koreje. Kdy budou nejen společně slyšet biblickou zvěst (kde je přece jen potřeba tlumočníka), ale kdy budou společně slavit svatou večeři Páně (kde tlumočníka netřeba, neboť chléb a víno, symboly Kristovy oběti, hovoří jasnou řečí ve všech jazycích, hovoří křesťanskou řečí). A tak se i stalo.

Ležím v nemocniční posteli, zavřu své zdravé oko (to druhé je zalepené) - již jsem si mnoho­krát ověřil, že to podstatné vidím zavřenýma očima - a představuji si. Vidím kobyliský kostel, plné řady Korejců a Čechů, vidím, jak u stolu Páně stojí vedle sebe dva pro tuto chvíli i pro její pokračování vyslanci Božího krá­lovství, farář Jiří P. Štorek a farář Jong Sil Lee. Dva ukazatelé k církvi, která se jednou sejde u trůnu Beránkova. V rukou mají chléb a ka­lich. Na stole leží Bible v korejštině a češtině. Slyším, jak citují slova Krista Pána: „…vezměte, jezte, toto je mé tělo, které se za vás láme… pijte z toho kalicha všichni, tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi, která se za mnohé vylévá na odpuštění hříchů…“ Říkají to česky? Korejsky? Nevím, nejsem schopen rozeznat. Vidím chléb a vidím kalich a rozumím. Pak se drží za ruce a žehnají. Korejsky? Česky? Nevím. Jen vím, že slyším slova Aronského požehnání.

Z mého přemýšlení za zavřenýma očima mě vyruší mobil. Nikdo se neozývá. Slyším jen zpěv korejského souboru. Pěveckého souboru. Opakuje se to několikrát. Slyším také hru smyčcového tělesa. Slyším faráře Lee a slyším faráře Rejchrta. Neslyším již, ani nemohu, slyšet faráře Štorka. A přece. Jakoby byl kdesi velmi, velmi blízko a šťastně a radostně se usmíval. Po posledním vstupu se ozve manželka. „Chtěla jsem, abys tu byl s námi“. Silná chvíle. Chlapům na pokoji říkám, že mi zase po té operaci nějak moc teče z očí. Všemu dá manželka korunu, když odpoledne přijde na návštěvu a vybalí velkou dózu plnou dobrých korejských jídel. Rozdávám je na pokoji a vyprávím, jak se v kobyliském sboru deset let scházejí Korejci a Češi ke společným bohoslužbám. Nevím, jestli tomu obdarovaní rozumí. Když však s chutí pojídají dobroty, začínají rozumět. Alespoň tomu, čemu se říká spolulidství.

Jsem kobyliským farářem již pět let. Pět let každou první neděli v měsíci sloužíme s bratrem farářem Lee společné bohoslužby. Kážeme evangelium. Slavíme večeři Páně. Držíme se za ruce, když v závěru bohoslužeb společně dvojjazyčně žehnáme. Už zde nejsme jen Češi a Korejci. Také sestry z afrického Konga. A také stále se zvětšující skupina japonských křesťanů i se svým farářem. Přicházejí i křesťané jiných národností. Pět let radostných chvil společných bohoslužeb, společného jídla, úklonů, podávání ruky, vzájemné lásky a úcty. Díky Pánu Bohu za ty chvíle, dny, léta.

Když před léty napsal bratr farář Štorek článek o společném životě Korejců a Čechů v koby­liském sboru a napsal tam také tyto věty: „Kdo jiný než křesťané by měli být v tomto světě znamením, že národy mohou spolu žít v míru, ve vzájemné úctě a sdílení a ve společné pomoci slabým a trpícím… Díky obětavosti Korejců jsme mohli postavit zvonici jako signál pozvání pro všechny lidi… Během času však je místa stále méně. Národy se rozmáhají. Před námi je proto ještě kus práce i v oblasti zvládnutí prostorových potřeb obou komunit v jednom domě…“. Ta situace trvá. Po několik let trvající rekonstrukci a dostavbě sborového domu byla realizována v roce 2005 další etapa, opěrné železobetonové stěny. Stojí na zahradě jako výzva pro Čechy i Korejce kobyliského sboru. Čeká na pokračování. Prostoru je málo. Po dokončení dostavby bude dost prostoru pro křesťany všech národností, které se v kobyliském sboru setkávají.

Miroslav Erdinger, farář


zpět ...
© 2005 archa.cz