0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Instalace druhého faráře sboru
Exodus 4; 10 - 12

V naději, že Hospodin i dnes dává svým služebníkům promluvit, proběhly slavnostní bohoslužby v neděli 29. ledna od 15 hodin, při nichž byl uveden do služby náš druhý farář Ondřej Kolář. Jeho kázání si můžete přečíst na následujících řádcích.

Text kázání (Exodus 4; 10 - 12):
(10) Ale Mojžíš Hospodinu namítal: „Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk.“
(11) Hospodin mu však řekl: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin?
(12) Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit!“


Kdo by měl dokázat Mojžíšovi porozumět více, než právě my – faráři? Vždyť cosi podobného týden co týden zažíváme – pokud jsme tedy ještě neupadli do sladké rutiny. Pochybnosti, pocit nepatřičnosti, někdy i strach. Jak by také ne: už od prvního ročníku nám na fakultě zdůrazňovali, že kázání není jen předávání informace, není to pouhé přeposílání obdržené zprávy kliknutím na počítačovou myš, ale je to zvěstování, spásonosný děj mezi nebem a zemí. V něm se dostává ke slovu a mocně působí Boží slovo samotné. Je to tedy děj ne nepodobný záchraně Božího lidu, jejímž aktérem se měl Mojžíš stát. Jsme – stejně jako Mojžíš – nástroji Božími, nositeli evangelia. A běda nám, když místo Božího slova kážeme jen vlastní moudrost nebo nemoudrost.

Ani se tedy nedivím, že Mojžíš neměl z Božího pověření zrovna povznášející pocit. Místo aby jásal, že se nesmazatelně zapíše do dějin, je na rozpacích a zdráhá se. A tak před tváří Boží vyzkouší všechny myslitelné vytáčky.

Nejprve prý: Kdo jsem já, abych si jen tak dupnul na samotného faraona a odvedl mu početnou skupinu otroků. Hospodin Mojžíše ovšem ujistí, že bude s ním, takže se nemusí bát. Mojžíšův strach ovšem trvá dál – tentokrát ne z faraona, ale z vlastních lidí. Jak je mám vyzvat k takové nebezpečné akci, když ani nevím, kdo ji vlastně vyvolal? Ani tato otázka nezůstane bez odpovědi – Bůh se představí a dokonce Mojžíšovi dává přesné instrukce, jak se má zachovat. Jemu to ale opět nestačí: jak mám prokázat, že mě pověřil opravdu Hospodin a není to celé jen můj výmysl?

Ani v tuto chvíli není Mojžíš uzemněn – Bůh mu dokonce velkoryse poskytuje hned několik znamení, o které je možné se opřít. Jenže Mojžíš vzdoruje dál: nejsem dostatečně výmluvný, svou neobratností nadělám víc škody než užitku. Ani tehdy zatím Hospodinu nedochází trpělivost a ubezpečí ho: vždyť já mám moc i nad tvým mluvením – tak se neboj, budu s tvými ústy a dám ti slova přímo na jazyk. Na to už Mojžíš nedokáže říci nic chytřejšího, než: pošli raději někoho jiného. Tehdy už se sice Bůh opravdu rozlítí, ale přesto Mojžíšovi aspoň částečně vyhoví: úkolu sice nebude zproštěn, ale nebude v tom sám, půjde s ním Áron.

Mnohým vykladačům se Mojžíš jeví jako obyčejný zbabělec. Jenže další vývoj událostí zpočátku skutečně dá za pravdu Mojžíšovým obavám: První jednání u faraona situaci Izraelců nejen nezlepší, ale dokonce ještě zhorší. Tím ta cesta za svobodou ovšem teprve začíná. A jak víme, zdaleka neskončí ani v okamžiku, kdy Boží lid po mnohých peripetiích z Egypta uprchne. Mojžíš si se svým lidem i s různými jeho protivníky ještě užije své.

Mám pro Mojžíše pochopení. Ostatně: Všechny jeho výmluvy – nebo spíš otázky, to záleží na vás – mi totiž během mé celkem krátké farářské služby vytanuly na mysli, a ne jednou.

Začněme tou první: Kdo jsem já, abych takto jednal? Jistě: Mohu si stokrát opakovat, že farář přece nemá být nějakou obzvlášť disponovanou, neřku-li nadzemskou bytostí, ale pouhým Božím tlampačem, či – řečeno s klasikem evangelického kázání – Boží troubou. Nemá za úkol nic víc (a ovšem nic méně), než věrně a nezkresleně vyřídit evangelium.

Jenže ono není vůbec lhostejné, jaká ta trouba – nebo ten trouba – je. Do zvěstování nutně vstupujeme i my sami. Do našeho mluvení a jednání v Božím jménu se přimíchávají naše zkušenosti, myšlenky, pocity. Otiskává se do něj náš vlastní příběh víry. Chtě nechtě předáváme nejen Boží slovo, ale i vlastní smutky a radosti, strachy a naděje, naše často spletité a bolavé vztahy, naši důvěru v Boha i naše zklamání z něj. Tím vším naše svědectví tu obohacujeme, tu znečišťujeme, tu je činíme životnějším a přesvědčivějším, tu zas banálnějším a trapnějším. Kdo jsem já, ptám se spolu s Mojžíšem, že moji posluchači pod kazatelnou nebo v pastýřském rozhovoru nebo na biblické hodině musejí Boží slovo slyšet vždy jen v této podobě, přetavené a ušpiněné mnou samotným? A to jsem ještě ponechal stranou své jednání – co když z mého zvěstování činí cosi zoufale nevěrohodného?

Další Mojžíšova otázka zní: co mám říct, když se mě budou ptát na tvé jméno? Tady jistě nebudeme váhat s odpovědí: svůj úkol přece plníme ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a z jeho pověření. My křesťané jsme sice na rozdíl od Mojžíše neviděli Boha tváří v tvář, ale jeho tvář přesto známe. Je to tvář Ježíše Krista. A proto nezvěstujeme Boha temného a nedostupného, protože o takovém by se nedalo říct nic, nýbrž Boha, který se nám již poznat dal.

A přece tak často musíme doznat vlastní nevědění. Kolikrát se jen přistihnu, že nedokážu říci, co je Boží vůle, co Bůh zamýšlí tou či onou událostí. Neumím vysvětlit, proč Bůh dopouští různé nemoci, neštěstí, bezuzdné násilí. Neumím pokaždé spolehlivě poradit člověku, který se mě ptá, jak by se měl rozhodnout, nejsem schopen ho nasměrovat k té správné Boží cestě, protože si občas nejsem jistý, kudy tato cesta vede. Tak často my – experti na Boží slovo – selháváme a musíme říci: já nevím, co k tomuto Bůh říká. Často jediné, co nám zbývá, je opět jen se podělit o svou vlastní zkušenost víry. A modlit se.

Do třetice Mojžíš říká: jak prokážu, že se mi ukázal Hospodin? Hospodin tomuto přání vyhoví a dá Mojžíšovi k dispozici parádní důkazy, jimiž se může legitimovat. Že víra důkazy nepotřebuje, ba dokonce že důkazy Boha jsou přímo cosi bezbožného, jsme coby bohoslovci také slýchávali. V bibli kupodivu najdeme takových důkazů mnoho. Nejsou to ovšem důkazy lidmi vymyšlené, ale důkazy Boží. Bůh sám se dokazuje a prokazuje. Dává znamení, zjevuje svou přítomnost, moc a pomoc.

Přiznám se, že někdy bych byl docela rád, kdybych – stejně jako Mojžíš – měl taková znamení po ruce. Kdyby se mé zvěstování mohlo opřít o něco viditelného a hmatatelného. Ty jsi Bůh, jenž činí divy! Svoji moc jsi dal národům poznat, volá žalmista. Velké divy Bůh koná jistě i dnes – uzdravuje, napravuje vztahy, ukončuje války, sráží až do prachu mocné na trůnu a vytahuje z bídy hladové, utlačované, pronásledované. Ale sotva můžeme prokázat, že je tu při díle vskutku Bůh sám. Chtělo by to nějaký zázrak, který by přesvědčil i největší skeptiky. Nepřál si snad něco takového i Petr, když prosil Ježíše, aby k němu mohl dojít po vodě? A nebyli snad Ježíšovi učedníci posláni uzdravovat nemocné, probouzet mrtvé, očišťovat malomocné?

Pravda ovšem je, že Mojžíšovy zázraky nakonec na faraonově dvoře úspěch nesklidily. A také Ježíšovy zázraky dokázaly k víře postrčit jen některé. Dá se tušit, jak bychom u svých současníků pochodili my.

A konečně – velmi dobře rozumím i poslední Mojžíšově námitce: nejsem člověk výmluvný. Nejde jen o řečnické schopnosti, i když ani ty vůbec nejsou k zahození v dnešním světě, kde se spíš prosadí obratní manipulátoři a křiklouni, než hlas tichý a jemný. Jde o samotnou naši řeč. Slova jsou obzvlášť vystavena naší slabosti a nedokonalosti. A to platí jak pro toho, kdo mluví, tak pro toho, kdo naslouchá a chce být osloven. Je snadné i při nejlepších úmyslech zvolit slovo nevhodné, necitlivé, zraňující. Slovo může věci překrucovat, víc je zatemnit než objasnit. I správně zvolené slovo často bývá nepochopeno. Slovo se dá vždy zneužít. A jsou chvíle, kdy by bylo lepší mlčet, protože každé slovo ruší. Zkrátka: slovo nefunguje tak, jak od něj očekáváme. S lítostí i bezmocí pozorujeme, jak se většina velkých křesťanských slov vyprázdnila; a když se je odvážíme použít, musíme hned složitě vysvětlovat, co jimi vlastně míníme.

Ale přesto všechno máme být Božími ústy. Bůh si prostě ke svým záměrům používá nás. Rozhodl se tak a toto jeho rozhodnutí musíme brát vážně. Sklonil se a ponížil nejen do našeho těla, ale i do naší řeči.

Jeden veliký teolog řekl: Jako teologové máme mluvit o Bohu. Jsme ale lidé a jako takoví mluvit o Bohu neumíme. Je nám uloženo obojí: vědět jak o své povinnosti, tak o své neschopnosti, a právě tím vzdát Bohu čest.

Co to znamená? Máme žít v trvalém napětí, vnitřním rozporu, který se téměř nedá unést, ale který přece nakonec jaksi slouží k větší Boží slávě? Hospodin po nás přece nežádá neurotické sebeobviňování a sebe zpochybňování, ale spíše pravý opak: klid a odevzdanost. Já budu s tebou, já budu s tvými ústy. Toto ujištění slyší Mojžíš, budou ho slyšet také Ježíšovi učedníci, máme ho slyšet i my. Bůh nenachází zalíbení v našich nejistotách, ale v naší důvěře v něj.

A opravdu mluví – světe, div se – skrze naše slova. Přitom dobře ví, jaká ta slova ve skutečnosti bývají – a přesto jde do toho. Ví, že tato slova nejen ukazují k němu, ale promítáme do nich i vlastní příběhy. Jsou nejen odrazem vtěleného Božího Slova, ale i odrazem našich zmatků a úzkostí, v nichž se po tomto Slovu ptáme. Nejsou vždy jen mocným Boží oslovením, ale i výrazem naší bezmocnosti a chudoby ducha. Nejsou to jen slova víry, ale i slova nedověry. Troufám si říci: nejen naše slova si Bůh používá, ale i občas naše mlčení – zaskočené, přidušené i vzpurné. Tudy všude vane Duch toho, který dal člověku ústa a s nimi i dar mluvit.

Neboj se! Mluv a nemlč! To řekl Bůh kdysi apoštolu Pavlovi. Tu první výzvu poslechnout neumím. Tu druhou se budu s Boží pomocí pokoušet následovat.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz