0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle po Velikonocích (8. května 2011)
1. list Janův 4; 12

První čtení: Deuteronomium 10; 12 - 22

Text kázání: 1. list Janův 4; 12
(12) Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.

Ta středověká píseň (334), kterou jsme zpívali na začátku, vystihuje podstatu naší víry stručně, jasně a úderně: „Naše víra je jistá, založená na Krista, který z mrtvých vstal.“ Škoda, že kromě této zdařilé výpovědi je tam i výzva, skoro rozkaz, která údernost té písně směruje na nepravý cíl: „Nevěrný, nekřesťan, pochybovat přestaň.“ Nevěřící a nekřesťané tu přece nejsou proto, abychom je okřikovali, vyčítali jim, že nevěří, nýbrž abychom jim dosvědčovali, že víra ve vzkříšeného Krista je možná a nabízí se i jim. Důkaz, který by vyvrátil jakoukoli pochybnost, poskytnout nemůžeme. Ani jim, ani sobě. Až do skonání věků bude naše víra bez důkazů.

Však Boha „nikdo nikdy nespatřil“, to se nám neposmívá nějaký škodolibý ateista, to nám vzkazuje věřící pisatel epištoly Janovy.

Boha nikdo nikdy nespatřil… Přitom tolik lze toho spatřit, úchvatného, podivuhodného, božského, stačí se porozhlédnout. Nebesa vypravují jeho slávu, lilie polní pokořují svou krásou módní návrháře, ptactvo nebeské se tak důmyslně dovede o sebe postarat a při tom si prozpěvuje, že můžeme nad tím vším jen žasnout. To všechno je přece oslava stvořitele, v tom všem lze také rozpoznat dychtivost po konečném vykoupení z marnosti a bolesti a zániku; všechen ten cvrkot a jarní květy, to je přece projev natěšenosti na život věčný. Jenže takhle jasné je to jenom tomu, kdo uvěřil, kdo věří v Boha Otce stvořitele nebe i země, kdo věří v Krista, který z mrtvých vstal.

Ptáci zpěváčci, zajíci, co vystrkují tady za plotem uši ze zelené trávy, nádherné květiny, rašení a zrání jara ve velikonočním období, to všechno je okrasa, ozdoba naší víry ne její základ.

Však víra není založena na přírodě, ale na Kristu. Ne na vždy nově probouzejícím se jaru, ale na jednou provždy vzkříšeném Pánu. Nic z toho, co lze spatřit, není Bůh. Spatřit můžeme jen to, co bylo stvořeno či jiným stvořením, člověkem například, přitvořeno. Mezi Bohem stvořitelem a stvořenou skutečností je předěl. Bůh stvořitel není ve svém díle rozpuštěný a vypuštěný. „Nebesa nebes tě neobsahují, nemohou tě pojmout,“ tak v jasné chvíli vyznává král Šalomoun (1. Královská 8; 27). Hospodin je nade vším stvořeným jsoucnem, nevypravitelného Boha nelze s ničím srovnat, on je jiný, jinde a jinak než všechno, co je. Proto Boha nikdo nikdy neviděl.

To ale to neznamená, že ho nikdo nikdy neuvidí. Bůh nebude člověku napořád skrytý, neviditelný, nebude mu věčným tajemstvím. Přece „blahoslavení čistého srdce, oni Boha viděti budou,“ tak slibuje sám Kristus. A Jan teolog vyhlíží chvíli, kdy jej budeme vidět „tak jakž jest“ a uvidíme ne už jako v zrcadle, ale tváří v tvář, jak dodává apoštol Pavel (1. list Korintským 13; 12). Svět je v pohybu, svět se děje, vzkříšením Kristovým dění světa neskončilo, naopak, dostalo to obrátky, teď to chytlo tah, všechno směřuje k svému naplnění, kde dni Omega, a po konečném naplnění všech neúplností i víra přejde ve vidění. Ale ještě nepřešla, a pokud v těle jsme, ani nepřejde.

A přece, i když nelze teď Boha spatřit a víra se musí bez důkazů Boha obejít, je tu něco, co důkaz nahrazuje a bez čeho se víra neobejde. Je tu svědectví těch, kdo poznali a uvěřili. Svědectvím, dosvědčováním se šíří víra a jiné cesty není. „Milujeme-li jedny druhé, Bůh v nás přebývá.“ Neviditelný, nedokazatelný Bůh je dosvědčitelný láskou jedněch k druhým: milujeme li jedni druhé, Bůh v nás přebývá a my v něm.

Jaká důstojnost a jaká odpovědnost jsou tu svěřeny církvi, bratrstvu Kristovu! Sbor Ježíšových vyznavačů není nic menšího než město na hoře ležící. I když Boha žádný nikdy neviděl, město na hoře lze vidět, dokonce nelze ho přehlédnout. Jde ale o to, jestli pohled na něj ten zrak nezklame a neznechutí.

Ateismus moderní a postmoderní doby má asi více kořenů, ale kdo ví, jestli jedním z těch nejsilnějších není právě znechucení z oněch někdy doslova plamenných výzev stylu „nevěrný, nekřesťan, pochybovat přestaň“, v nichž bylo hodně údernosti ale lásky ani trochu.

Přitom prožívaná, žitá láska jedněch k druhým je korunou, záměrem velkého příběhu Boží lásky k nám. Ona také dosvědčuje - skoro tak silně jako ověřitelný důkaz - že Bůh jest, že Kristus vstal z mrtvých a buduje své království.

Zdrojem vší lásky a také vysvětlením, co láska je, je sám Bůh, v Kristu zjevený. Jistě, i bez Boha dokážeme my lidé prožívat své náklonnosti, svou zamilovanost, snad i svůj soucit, ale teprve oběť Božího syna na kříži nám zjevuje, co je láska dokonalá, stoprocentně čistá, láska, která vůbec už nehledá svých věcí, nýbrž jen dobro a prospěch druhého, láska, která sebe maří, aby druhým dala život. Láska, která v oběti vrcholí a s obětí splývá. Tuto lásku nám prokázal nespatřitelný, neevidovatelný Bůh, když nám syna svého dal, aby se nám Ježíš stal bratrem, jeho Otec a Bůh otcem a bohem naším. Na nás je, tuto lásku přijímat, vděčně přijímat, a prodlužovat ji do naší lásky k druhým: Láska k druhým, to má být naše odpověď na Boží lásku, tak to láska Boží chce, tak to očekává.

Jan nás zve na cestu lásky a tato cesta má své stupně obtížnosti, své etapy – a nemají se přeskakovat. Jak chce někdo milovat neviditelného Boha, ptá se velmi bystře Jan, když nedokáže milovat docela viditelného bratra? Milovat neviditelného Boha to je horizont, k němuž pouť našeho milování směřuje, ale na počátku té pouti je láska k bratru.

Vystavujme se velikonoční zvěsti o lásce Boží, zjevené v Kristu ukřižovaném, nechme tím velkým ohněm lásky zapalovat své drobné plamínky, a když uhasnou, zapalme je znovu. Znovu hledejme smíření tam, kde jsme se uvnitř bratrstva Kristova pohněvali a pohádali. Z nezměrné lásky Kristovy vezměme alespoň tolik, co se do našeho srdce vejde, dávejme ji dál. Začněme u našich nejbližších a blízkých, kde milovat není tak nesnadné a kde láska probouzí vzájemnost a přináší i potěšení. A nezastavme se, jděme dál až do blízkosti té lásky na sto procent kristovské, která z toho, že miluje, žádné potěšení nemá, vždyť i nepřátele miluje, nic nebere, nic nezískává, jenom dává.

V Synu Ježíši se učedníci setkali s neviditelným Otcem a okusili jeho moc. Podobné setkání má svět zažít v bratrstvu toho prvorozeného. Svědectvím, že neviditelný Bůh existuje, ba že víc než jen existuje, že působí, žehná životu, křísí život, vítězí nad hříchem i smrtí, jsou naše činy naše jednání. Takové činy a jednání, jakých nejsme schopni sami ze sebe, k jakým však nás ponouká obětovná Boží láska, která v našem konání všedního dne chce dojít svého cíle. Která chce, aby všechno stvoření, včetně nevěřících nekřesťanů bylo vysvobozeno z marnosti, chyb a pochyb a mělo účast na Kristově zmrtvýchvstání.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz