0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Nanebevstoupení Páně (2. června 2011)
Jan 16; 6 - 7

První čtení: Skutky apoštolské 1; 1 - 11

Text kázání: Jan 16; 6 - 7
(6) Ale že jsem k vám tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce.
(7) Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.


V adventní době jsme se těšili zvěstí, že Bůh přichází do našich životů, do našeho všedního dne Slovo se stává tělem, aby přebývalo mezi námi. To je dobrá zpráva – evangelium. A najednou čteme, že Bůh v Ježíši Kristu vtělený ze světa lidí odchází a máme věřit tomu, že jeho odchod je také dobrá zpráva. „Prospěje vám, abych odešel,“ praví Pán zarmouceným učedníkům.

Zvláštní evangelium: připomíná nám, že i odchody, loučení plná bolesti a slz, mohou být pro naše dobro. Však milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému i odchody, rozchody, loučení, zármutek a slzy.

K jakému dobrému, pro jaký náš prospěch se to děje, to nevíme, někdy to zjistíme až za dlouhý čas, ale většinou až na věčnosti nám to bude zjeveno. Můžeme se však spolehnout, že pro naše dobro a nám ku prospěchu je to všechno, neboť ten, kdo ty odchody zařizuje, to s námi myslí dobře.

Prospěch z odchodu Ježíše však Ježíšovým učedníkům utajen nezůstal: návrat Ježíšův zpět k Otci umožní příchod a následné působení „Přímluvce“. Ekumenický překlad pod čarou uvádí slovo také obvyklejší překlad „Utěšitel“.
Lze to slovo „paraklet“ přeložit tak či onak třeba i slovem obhájce, advokát. Obhájce, který přijde, až Ježíš odejde, bude nás hájit přede vším zlým, před zlem kolem nás i v nás, abychom se nad sebou nedočkali rozsudku, který by znamenal odsouzení, hájí nás před přísností Božích soudů. Přimlouvá se za nás, lépe to umí, než to dovedeme my, abychom dosáhli Boží milosti a druhého příchodu Páně se nemuseli bát, ale těšit se na něj.

Tento Paraklet, přímluvce, utěšitel, obhájce je Duch svatý. Nanebevstoupení je vlastně příprava na svatodušní svátky. Duch utěšitel a přímluvce na světě zastupuje Ježíše, který ze světa vystoupil do Otcovy slávy. O tom, jak to funguje mezi Synem, nebeským Otcem a Duchem svatým janovský Ježíš říká: „Vše, co má Otec, jest mé. A duch vám bude zvěstovat, co přijímá ode mne.“

Tedy ten Duch - Paraklet, který brzy zastoupí Ježíše, není nějaký nový, lepší, či vylepšený Bůh, jaký tu ještě nebyl. Ale není to ani nějaký náhradní, či pomocný Bůh, když ten hlavní plnohodnotný Bůh musel jinam. Duch svatý, utěšitel, je tentýž Ježíš, jak ho učedníci znali. Je ale jinak, než byl Ježíš. Na Ježíše si mohli sáhnout – alespoň před vzkříšením – na Ducha ne.

Bůh je ve světě nyní přítomen jinak než za života Ježíše Nazaretského, takříkajíc v jiném skupenství. Už není dotknutelný, uchopitelný, vydatelný do rukou nepřátel. Ale ani přátelé se ho nemohou dotknout, chytit ho za ruku, odvést si ho domů, nikdo si ho nemůže přivlastnit, ani žádná instituční církev, aby mohl říkat, on je náš, je u nás, tedy není u vás, není váš.

Duch, ten si přece vane, jak chce, kdy chce, kam chce, a není v tom jeho vanutí svévole, ale svoboda a milost. Ježíš odchází do slávy milujícího Otce. Jeho prosba za učedníky, které opouští, vrcholí na konci 17. kapitoly slovy: "Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já byl v nich".

Znamená to, že slávu, do níž Ježíš vystupuje, učedníci nemohou plně prožít. To to teď nejde., to až jednou, až potom. Ale něco mohou užívat a prožívat už teď: Boží lásku. Tutéž lásku, kterou před založením světa miloval Otec Syna. „Jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle," píše se v Janově epištole. Kdo miluje své sestry a bratry, ty nejmenší Kristovy, láskou sebe vydávající, kristovskou, obětovnou, ten už teď má podíl na Boží lásce, na tajemném a procesu, který se v našem světě děje a rozmáhá, dokud Syn člověka, ve slávě znovu nepřijde.

Zatím slávu Synovu mohou učedníci pouze zahlídat, narovnat se, pozvednout k ní své zraky – a nemají v úžasu hledět do nebe příliš dlouho. „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi. Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet“. Tak musí napomenout Boží poslové apoštoly, kteří se slávou Kristovou málem nechali oslepit a zapomněli, že teď je čas na práci, na dílo církve, dokud Pán nepřijde.

Na rozdíl od Krista nejsou jeho učedníci ještě tam nahoře, v čiré oslňující slávě, a jak to tak vypadá, než do té slávy i oni budou přijati, ještě to bude nějaký čas trvat. Zůstávají dole, se vším co ta naše pozemskost obnáší.

Právě proto: „Ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal," prosí sám ten oslavený za nás ve své velekněžské modlitbě. Vyjděme vstříc jeho prosbě, hleďme na Krista oslaveného, nechme jeho královskou slávou pronikat i naše nitro.

Budeme slavit Večeři Páně. Dnes je dobrá příležitost připomenout, že pro naše reformované otce, zvláště Kalvína a Zwingliho, byla velmi důležitá výzva, kterou se už v církvi prvních století Večeře Páně zahajovala: „Sursum corda - vzhůru srdce!“ Oslavené tělo našeho Pána je po nanebevstoupení u Otce v nebesích – takže máme proč upírat své zraky vzhůru, pozvedat svá srdce k Pánu. O to mimo jiné jde při Večeři Páně, jak ji spolu s reformátory chápeme, pozvednout svá srdce, své rozpoložení, svou vůli, své emoce vzhůru, na vyšší úroveň, napřímit se, pozvednout se.

Však Kristus sám se nám dává při Večeři Páně a ani žádné přepodstatnění k tomu nepotřebuje, je skutečně přítomen, podivuhodně přítomen ve svém Duchu utěšiteli a přímluvci. A tento Duch se přimlouvá a působí, že chleba a kalich se nám stávají pravdivým znamením Kristovy přítomnosti, a my přijímáme-li chléb a víno pod jeho ustanovením, přijímáme slovo tělem učiněné. To je veliké tajemství, mystérium, jemuž nepřijdeme na kloub, jejž ale smíme jednoduše přijmout – tak jako přijímáme pokrm a nápoj. Vnímejme požívání chleba a vína při Večeři Páně jako účast na Kristu, který ve slávě Otcově přebývá, aby nám připravil místo. A už teď my připravujme místo jemu, aby ten utěšitel, obhájce, buditel a povzbuditel, paraklet – totiž Kristus – sám přišel i do našich představ, citů, přemýšlení, aby i to naše sevřené srdce rozšiřoval a proměňoval v chrám Božího ducha.

Však z vůle Otcovy Syn odchází, aby Duch mohl přijít. Budiž z toho Trojici přesvaté chvála.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz