0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
6. neděle po Trojici (31. července 2011)
Kazatel 12; 1 - 7

První čtení: Matouš 25; 31 - 46

Text kázání: Kazatel 12; 1 - 7
(1) Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: „Nemám v nich zalíbení,“
(2) než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy, a vrátí se po dešti mraky.
(3) V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví a mlečky nechají práce a bude jich málo, a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota,
(4) a zavrou se dveře do ulice a ztiší se hlas mlýnku a vstávat se bude za šveholu ptactva a všechny zpěvy budou znít přidušeně.
(5) A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě; a rozkvete mandloň a těžce se povleče kobylka a kapara ztratí účinnost. Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými .
(6) Pamatuj na svého Stvořitele , než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme.
(7) A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.


Milé sestry, milí bratři,

ještě donedávna jsem měl to období lidského života, ta léta, ve kterých člověk nemá zalíbení, každý den před očima. Zdaleka ty dny nevypadaly tak poeticky, jak o nich píše Kazatel. Alegorické obrazy, plné citu a něhy a ohleduplnosti a poezie z Kazatelova pera však právě vedou čtenáře k přemýšlení nejen nad stářím jako finálním obdobím života, ale nad životem jako celkem. Jsou naléhavé a ve svém závěru – nadějné. Otevírají cestu až k místu, o kterém čteme v knize Zjevení Janova: „Hle příbytek Boží uprostřed lidí; Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Právě tato „nadějná vyhlídka“ nejen zmírňuje, ale docela mění dopad skutečnosti, o které mluví Komenský ve své Škole stáří, totiž že: „Přísluší sice a je užitečné každému věku vyhlížet smrt, ale ve stáří nejvíce a nutně; neboť dříve lidé mohou zemřít, ale zde již musí zemřít.“ Ten učený znalec života ví, že „…poslední skutky vyžadují největší pozornost, aby všechno předešlé nebylo bez užitku a nepřišlo nazmar.

Ale stáří je dovršením životních skutků; tedy je třeba zabránit tomu, aby všechno z předešlého života nepřišlo nazmar, a je třeba znát i důvody této opatrnosti.“ A ještě dodá: „Cokoli je slabé, to musí být řízeno a podepíráno. Ale stáří se považuje za nejslabší z věkových stupňů; nesmí tedy být opouštěno a zbaveno podpor.“ Ne, milé sestry a milí bratři, nejsme na přednášce sociální gerontologie. To jsme jen směli nahlédnout do docela konkrétních souvislostí biblického textu, které se nás ostatně, více či méně, také nevyhnutelně týkají.

Než to všechno nastane, než uplyne čas, který ve své trpělivosti Pán poskytuje ke spáse (2. list Petrův 3; 15), pamatuj. Dvakrát - pamatuj na svého Stvořitele. A to „pamatuj“ není zdvižený hrozící prst – jestli nebudeš pamatovat, budeš potrestán. Nemáš volbu. Tak ne. Erich Fromm, německý psychoanalytik píše: „Člověk je odpovědný, pokud si může svobodně zvolit, jak bude jednat… Všichni jsme určováni faktem, že jsme se zrodili lidmi, a proto také s úkolem muset volit, úkolem, který nikdy nekončí.“ To dvakrát pamatuj, to je dobrá rada pro formování našich životních postojů, pro utváření hodnotového systému, vytvoření dobré výchozí situace pro naši případnou rekapitulaci života v době, než „se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá“, jakási přátelská dobrá rada. Ono „pamatuj“ je také otevřením příležitosti, jakýmsi rozjezdem pro hovoření o době stárnutí a stáří a umírání a smrti. Hovořit v klidu a bez napětí, jaksi samozřejmě, leč neúprosně. Tak, jak to období života, zvané stáří, přichází.

Pamatuj na svého Stvořitele. V některých překladech se objevuje jiná verze. Pamatuj na svůj hrob. Boj se, člověče. Ale ne. Přijetí této verze by bylo přijetím negace, nicoty, vyhrůžky, strachu. A napětí a křeč a kde je svoboda? A kde je radost? A kde je pokoj? Ne. Pamatuj na Stvořitele, na toho, který dává život, žehná životu, který je jistotou. Na Stvořitele, který dává rovnocennou pomoc, který postavil člověka na vrchol stvořitelské pyramidy a dal mu úkol i výsadu být k obrazu Stvořitele. Pamatuj na Stvořitele, který – a to ještě nevěděl Kazatel, ale my již víme a spoléháme a věříme, a tak můžeme ze své víry doplňovat o zvěst Evangelia – který sestoupil za člověkem, za námi do našich životů a zápasů, do vítězství i proher, našeho sevření i svobody, do naší nemoci, bolesti, do naší smrti i do našeho hrobu, - a zachránil. „Byl ukřižován, umřel a byl pohřben. Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa“, vyznáváme v Krédu.

Pamatuj co nejdřív, již od mládí, na toho, k němuž se jednou vrátí Tvůj duch. Ať je Tvůj život od samého začátku formován láskou a radostí, vědomím daru života, svobodou a velkorysostí. Ne strachem, že nesmíš, ale svobodou, že nechceš. Ne slzami zloby, že to nejde jinak, ale slzami radostí, že ses tak rozhodl a je to tak dobře. Ne chvěním nejistoty, jestli jsi jednal správně a jaký bude trest, ale kotvou jistoty, že tě Stvořitel zná, žehná i tvému životu, je milosrdný, odpouští. Ne smrt a těžká deska na hrobě určují tvůj život, postoje a rozhodnutí, ale život a otevřený Kristův hrob a nový život jsou formou tvých postojů a rozhodování a jednání. Proto již od mládí pamatuj na svého Stvořitele.

A pak se něco s člověkem děje, milé sestry a milí bratři. Nenechá nás to v klidu. Pamatovat na Stvořitele vede člověka, vede nás, k pamatování na člověka. Na bližního, na kterém záleží, kterému je někdo nablízku, je mu spolučlověkem. Ten, kdo získává radost a svobodu, jistotu a požehnání, kdo přijímá milosrdenství a vnímá Stvořitelovu velkorysost, kdo věří, že Bůh v Ježíši Kristu sestoupil, kdo je tím vším formován a nechá se formovat, určován a nechá se určovat, tomu se to vše promítá do každodenního života. Ten tím žije. Ten kam se podívá, tam vidí Krista Ježíše. Vidí ho hladovět a vidí ho žíznit. Potká ho na cestách a potká ho nahého. Vidí ho v nemocnici a vidí ho ve vězení. Nezastaví se. Využije ty případy, sdělené Kristem v Evangeliu a vidí dál. Ví, že bydlí také v domovech pro seniory i v ústavech pro děti s postižením. Setká se s ním v hospicích a najde ho v samotě a opuštěnosti prázdného bytu. Může ho potkat v manželské nebo rodičovské krizi, může být překvapen setkáním s Kristem v psychiatrické léčebně. A nezavře oči. Nešlápne na plyn. Nepráskne před tím dveřmi. Nezavře se do svého tepla. Nelibuje si, že mu jeho deštník stačí. Nevyhne se.

A přesto změní směr. A často tak změní i situaci toho, koho nepřehlédl. Zastaví se a dá najevo, že vidí. Tu přijde o čas, jindy o kus chleba, někdy o peníze. Usměje se, pohladí, obejme, řekne laskavé, vlídné slovo. Vyjádří porozumění, přijetí. Projeví empatii. Raduje se s radujícími, pláče s plačícími, jak radí s netušeným jistě dosahem apoštol Pavel. Ne, nepřijde o to. Nepřijde o nic. Dává. A získává. Myšlenka na Stvořitele ve svých důsledcích naplnila mu život. Změnil směr. Zastavil se, aby mohl jít, bohatší o plnost té chvíle. Vnímal člověka jako svého bližního, sobě v lidství na rovinu postaveného. Ještě jednou slova Komenského z Pansofie: „Základem světa mravního je stejnost nebo rovnost lidské přirozenosti, snažící se o to, aby všichni žili jako lidé a ne jako zvířata a němá tvář.“ Zdá se, milý sbore, že je to jednoduché, samozřejmé, proč to zdůrazňovat. Jsme přece dál. Ó ne. Až mrazí v zádech, jak současná jsou ta Komenského slova.

Mnoho, velmi mnoho může člověk udělat ve prospěch lidského života druhého člověka, a také ovšem lidského umírání, jestliže se zastaví a upomene se na Stvořitele. „Pamatuj na svého stvořitele ve dnech svého jinošství, než…než…než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá. A džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ Je to doba od života k životu. Je to také doba možného údivu. „Kdy jsme tě viděli hladového a nasytili tě, žíznivého a dali ti napít, kdy jsme se tě ujali na cestách, oblékli tě, navštívili v nemocnici nebo ve vězení?“ diví se ti, kterých se ta slova týkají. To přece ne. A tu Ježíš zastaví ten údiv, aby připomenul to, co tak mnozí dělali a dělají jaksi samozřejmě každý den, nečekají vděčnost ani zvláštní uznání. Proto jsou nyní udiveni. A dostává se jim nejen vysvětlení, ale skutečné, nejvyšší uznání. „Cokoliv jste učinili jednomu z bratří mých nejmenších, mě jste učinili.“ Setkali se s Kristem. Pomohli Kristu, který ovšem se staví do jedné roviny s člověkem. „Stejnost nebo rovnost lidské přirozenosti,“ zarezonují nám Komenského slova a my nezapomeneme ani na Kristovo Božství, na jeho sestoupení.

Jsou tady, v tomto bolavém světě ti mnozí, kteří zhodnocují Stvořitelem darované dny, než se prach vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal. Možná právě teď pomáhají v norském Oslo zmírňovat bolest těch, kterým šílený vrah zabil jejich drahé a blízké, nebo pracují v některé z nemocnic u nás či kdekoliv ve světě, možná se teď s někým modlí, jinému dávají pít. Možná v některém z domovů pro seniory mění plenkové kalhotky, možná v nemocnici nebo v domácnosti doprovází umírající, možná si pečovatelé nějakého ústavu nebo chráněného bydlení vyjeli s klienty na výlet. Možná…

A třeba jsme teď právě zde v kostele, kteří mohou vyjít, a možná jsou takových dnes dopoledne plné kostely... Pojďme. „Než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá“ Tak vyrazme. Je kam. Určitě. Má to smysl. Tak pojďte, požehnaní mého Otce, můžeme ještě na cestu zaslechnout Ježíšova slova.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz