0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Velký pátek (6. dubna 2012)
Jan 19; 22

První čtení: Izajáš 53; 1 – 10

Text kázání: Jan 19; 22
(22) Pilát odpověděl: „Co jsem napsal, napsal jsem.“

Milé sestry, milí bratři,

a cože a kam a kdy to ten Pilát napsal? Na kříž, na němž byl Kristus ukřižován, dal napsat nápis, o koho to jde, kdo je tu křižován: „Ježíš Nazaretský, král Židů.“ Snad aniž by to tušil, vyjádřil všechno podstatné těmito málo slovy. Král, jehož království není z tohoto světa. Král, který zachraňuje, vykupuje, osvobozuje, smiřuje. Mesiáš. Ještě nedávno král na oslátku, nyní král na kříži. Jak podivné je to Kristovo kralování. „Ježíš Nazaretský, král Židů.“ Pravda, vyslovená římským místodržitelem.

On je to zajímavý člověk ten Pilát, a když tak sledujeme, jak se v procesu s Ježíšem chová, cítíme i sympatie. Představme si, že Pilát trpí samomluvou a poslechněme si jeho výroky, jak je evangelista Jan zaznamenává: „Jakou obžalobu vznášíte proti tomu člověku?“ – „Vezměte si ho vy a suďte podle svého zákona.“ – „Ty jsi král židovský, Ježíši?“ – „Jsem snad já Žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“ – „Jsi tedy přece král?“ – „A co je pravda?“ – „Židé, já na něm žádnou vinu nenalézám. Je zvykem, že vám o velikonocích propouštím na svobodu jednoho vězně. Chcete-li, propustím vám toho židovského krále.“ – „Hleďte, vedu vám ho ven, abyste věděli, že na něm nenalézám žádnou vinu.“ – „Ejhle, člověk.“ – „Vy sami si ho ukřižujte. Já na něm vinu nenalézám.“ – „Odkud jsi? Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit a mám moc tě ukřižovat?“ – „Hle, váš král… Vašeho krále mám ukřižovat?“ – „Ježíš Nazaretský, král židovský.“„Co jsem napsal, napsal jsem“.

Můžeme vysledovat pravdivý zájem o osobu Ježíše. Není tam mnoho nadřazenosti, dokonce je patrná snaha Ježíše zachránit. Můžeme ji vysledovat ve všech čtyřech verzích evangelia stejně tak, jako nápis na kříži. Žádný z evangelistů neopomene sdělit, co je napsáno na kříži. Můžeme v Pilátových slovech pocítit lidství. Nebo filosofické záchvěvy na téma pravda nebo člověk. A díky těm posledním slovům také jakousi neústupnost. „Co jsem napsal, napsal sem.“ To je moje věc, můžeme dotvářet. A už mi s tím dejte pokoj. Zdá se, že tento římský prefekt provincie Judea by měl radost, kdyby Židům nemusel vyhovět. V dobové literatuře je popisován jako krutý tyran a nepřítel Židů bez jakéhokoliv pochopení pro jejich zvláštní náboženské tradice. Císař Tiberius mu udělil svrchovanou moc včetně práva udělovat tresty smrti. To byla pro Pontia Pilata naprosto denní zkušenost. Pro udržování klidu a pořádku v provincii to byl pro místodržitele ten nejúčinnější nástroj. O to víc mohou překvapit ty lidské tóny v Pilátově řeči. Přitom to byl proces pro Piláta až malicherný, zanedbatelný. Možná by se dnes Pilát divil, jak známou postavou se stal. Proč právě proces s Ježíšem tak protahuje?

Michail Bulgakov v románu Mistr a Markéta věnuje desítky stran tématu Ježíš a Pilát a píše: „Prokurátor pohlédl se strnulým úšklebkem na zatčeného a pak na slunce, které neúprosně stoupalo nad sochami koní na hipodrom, jenž ležel daleko vpravo dole. V návalu bolesti ho napadlo, že by bylo nejjednodušší vyhnat toho podivného buřiče z kolonády – stačilo přece pronést pouhá dvě slova: „Ukřižujte ho!“ … Pozoroval zkaleným zrakem vězně a chvíli mlčel, jakoby se bolestně snažil rozpomenout, proč před ním v ranním nemilosrdném jeruzalémském žáru stojí tenhle člověk s obličejem zohaveným od ran a jaké zbytečné otázky mu ještě musí položit.“

Všimněme si: Nic v evangeliu není samoúčelné. Všechno nás tak či onak vede k nám samým. Evangelium a příběhy, které nám předkládá, nám kladou mnohé otázky. Zde jsou v souvislosti s procesem vedle jiných zřetelné tři: „Co je pravda? Kdo je člověk? Jak zachovat tvář?“

„Co je pravda?“ Ptá se Pilát Ježíše a je to otázka, která se táhne tisíciletími. Otázka, která vyvolává spory a zapaluje války, ničí vztahy ale také je může pomoci zachovávat. Otázka, která relativizuje mnohé hotové pravdy a nutí nás o pravdě přemýšlet. Neptáme se tak často i my? V současném společenském, politickém, náboženském sociálním marasmu se tak ptáme, aniž bychom se dopátrali odpovědi. A tak máme pravdu každý svou, někdo si ji schovává, někdo se s ní bojí vyjít na veřejnost, nezáleží mu na tom, co cítí, co si myslí, žije v trvalém ponížení. Jiný naopak vidí jen svou pravdu, nic a nikoho jiného než sebe a svoji pravdu nevidí a neuznává. Avšak pravdivě, to jest poctivě a bez postranních úmyslů vyslovená Pilátova otázka a stejně tak pravdivé hledání odpovědi na ni umožňuje člověku sdělit, jak vidí situaci on, co si myslí a co cítí, co chce a co nechce a pak se ptá: „A co ty na to?“ Zajímá ho, co na to ten druhý protože ho zajímá právě ten druhý.

Před vyslovením své otázky slyší Pilát od Ježíše: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pro Piláta to musí být zamotaná řeč a nijak se nedivíme, že se pak ptá na to, co je pravda. Nám ovšem možná naskočí jedna odpověď. Totiž Ježíšova: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k otci než skrze mě.“ Ježíš je pravda o Boží lásce, o příklonu k člověku, o odpuštění a naději, o radosti proti smutku, o životu proti smrti. Ta pravda stojí před Pilátem a také před námi. Pravda o Boží lásce k člověku. Slyšeli jsme ve vstupním slovu: Nebo tak Bůh miloval svět…

Kdo je člověk? Na tu otázku odpovídá Pilát. Má před sebou muže zbičovaného, s trnovou korunou na hlavě, v purpurovém plášti. Co je na něm lidského? Vždyť působí spíše jako karikatura na lidství. A přes to, nebo právě proto: naše bolesti nesl, slyšeli jsme z proroctví proroka Izaiáše: „...byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, neměl vzhled ani důstojnost…“ Jak ale vypadal ten, který neměl člověka, hledal člověka, potřeboval člověka? Chromý a ležící na zemi. Bez pomoci. „Pane, nemám člověka. Nemám nikoho, kdo by mi pomohl, koho bych zajímal, koho by zajímalo, co cítím, co si myslím, kdo by mě bral vážně, kdo by mě neodsuzoval, neohrnoval nade mnou nos, neštítil se mě. Kdo by mi pomohl.“ A hle, kdo stojí proti tomu chromému? Boží Syn. Člověk Ježíš. Bere jeho bolesti na sebe, bere ho vážně. Bere vážně každého z nás. Naše bolesti, naše ponížení, naši osamělost, naše životní propasti i soutěsky. Jde do krajnosti. Jak vypadá? S trnovou korunou na hlavě, zbičovaný, ponížený, plný bolesti, vysmívaný. „Ejhle člověk“.

A to poslední. Jak zachovat tvář? „Co jsem napsal, napsal jsem.“ Možná chce mít Pilát již jen pokoj, chce je mít z krku ty protivné dotěrné Judeje. Nebo se jim chce vysmát. Nebo, přece jen, alespoň něco chce zachovat. Pocit, že jeho slovo platí. Může si zachovat nejen pocit, ale jistotu že to, co řekne, platí. To vždy, když vynese rozsudek smrti. Ale toto je přece jen neběžný případ. Tolik zvláštností se kolem Ježíše odehrává. Taková pověst ho předchází. A navíc krále, krále přece jen ještě žádného neodsoudil. Ať je to jakkoliv, jsou důležité chvíle, kdy nelze nikým a ničím nechat zpochybnit svá rozhodnutí, sebe sama. A tak možná Pilátův výrok, aniž by si to Pilát intelektuálně promyslel, říká to, co je pravda nepřipravená člověkem, připravená Stvořitelem, dárcem života, nebeským Otcem. Pravda pro záchranu člověka.

Pravda o Bohu a člověku: Ejhle člověk. Beránek Boží, který umírá pro hřích světa. Pro můj i tvůj hřích. Co jsem řekl, řekl jsem, zaznívá hlas evangelia. Pro naše spasení.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz