0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
5. neděle po Velikonocích (13. května 2012)
Matouš 7; 7 - 11

Text kázání: Matouš 7; 7 - 11
(7) Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.
(8) Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
(9) Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb?
(10) Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu?
(11) Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!


Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Prostota a skoro lehkost, s jakou Ježíš hovoří o Božím vyslyšení proseb, musí mnohé podráždit. Vkrádají se nám tu různá lidská „ale“.

Přece to Ježíš takto nemohl myslet. To by bylo nějak příliš přímočaré, ba skoro až primitivní. Jistě: Bůh každé naše volání vyslyší, ale... ale za určitých podmínek. Co na tom, že tyto podmínky vůbec nestanovil Bůh, nýbrž my sami. Hlavně, abychom tomu Ježíšovo ujištění trochu usekali hrany. Musíme si ho trochu poupravit.

Mravně citliví vykladači přispěchají s první podmínkou: vždy prý záleží na tom, kdo prosí, hledá a tluče. Tedy na mravních kvalitách modlitebníka. Hříšník prý se svými prosbami u Boha moc neuspěje. Tak to učila dokonce už starožidovská moudrost. V knize Přísloví například čteme: Odvrací-li se někdo od slyšení Zákona, i jeho modlitba je ohavností. Tedy nejen, že nebude vyslyšen, ale dokonce i ta modlitba samotná je před Bohem hříchem! Skoro to vypadá tak, že kdo ve svém životě neplní Boží vůli, ten by se raději ani neměl pokoušet modlit, protože by tím Boha jen podráždil.

Žádnou takovou podmínku naštěstí Ježíše neklade. Ježíš přece dobře věděl, že by se mezi námi lidmi těžko našel někdo, kdo ji opravdu splňuje a kdo je tedy v Božích očích tím správným, kvalifikovaným modlitebníkem. Kdyby vyslyšení proseb záleželo na našich kvalitách, nevím, kolika lidem by bylo skutečně dáno to, oč prosí. Nejspíš nikomu. To by ovšem znamenalo, že všichni jsme definitivně ztraceni: nebylo by nám dovoleno vlastně ani pohlédnout nahoru k nebi a poprosit Boha o slitování.

Druhá údajná Boží podmínka zní: záleží na tom, o co v modlitbě prosíme. To zní rozumněji. Asi znáte ten slavný příklad s dvěma vojsky stojícími ve válce proti sobě: velitelé obou armád se modlí k Bohu o vítězství v nadcházející bitvě. A je nasnadě, že Bůh může vyhovět jen jednomu z nich. Druhý bude nutně zklamán – nebo budou zklamáni oba, skončí-li bitva nerozhodně.

Ano, různých zlovolných či alespoň nesmyslných proseb bychom mohli jmenovat bezpočet. Proč by je měl Bůh všechny splnit? Vždyť by tím ublížil mnoha lidem, ba dokonce by často poškodil i modlitebníky samotné. Člověk přece nedokáže nikdy správně posoudit, co je pro něj dobré, či co je dobré pro bližního, za něhož se přimlouvá. O tom rozhoduje výhradně Bůh sám. A dodejme: naštěstí. Často v dobré vůli usilujeme o něco, co se pak zpětně ukáže jako hloupost či přímo jako něco škodlivého. Kdyby Bůh plnil všechna naše přání, možná bychom tu na zemi už dávno nebyli.

Evangelista Jakub říká: „Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně.“ Ano, je velmi důležité, oč nám v modlitbě vlastně jde. Když se nám nedostává jídla a prosíme o ně, nehodí po nás náš nebeský Otec kamenem, ani na nás nepošle smrtícího hada. Co když ale někdo prosí právě o ten kámen – aby jím třeba mohl někoho ukamenovat? Dobrý Bůh nám ale dává jen dobré dary – často navzdory tomu, že my jsme už přichystaní na druhého sesílat hromy a blesky.

Ježíš ovšem o možnosti zlomyslné modlitby prostě neuvažuje. Nechce se pouštět do hodnocení kvalit ani našich osobností, ani našich proseb. To by pak neuspěl vůbec nikdo z nás. Žádná naše modlitba není „ta správná“, stejně jako ani my nejsme před Boží tváří „ti správní“. Ježíš pouze hodnotí situaci, v níž se všichni bez výjimky před Bohem nacházíme. A zjišťuje: před Bohem jsme bytostmi hledajícími.

Neprosí někdo, kdo už všechno potřebné má a nic mu neschází. Nehledá někdo, kdo už nalezl – bydlení, práci, obživu, zdraví, partnera, orientaci ve světě, žebříček hodnot, smysl života. Naopak hledá ten, komu se to vše nedostává, nebo to třeba právě ztratil. Na dveře netluče někdo, kdo se cítí být naprosto soběstačný a nikoho nepotřebuje, komu je dobře tam, kde právě je. Naopak tluče ten, kdo hledá pomoc, společenství, podanou ruku, nebo kdo se cítí být vyloučen, osamocen, zapomenut. Takto nás Bůh nachází. I přesto, že to někdy vnímáme a vidíme jinak, ve skutečnosti jsme na Boha odkázaní.

Někteří filosofové tvrdili, že nejlepším důkazem Boží existence je naše touha. Toužíme-li po naplněném životě, po věčnosti a blaženosti, znamená to, že tu musí být někdo, kdo do nás tuto touhu vložil – a kdo tuto touhu také jednou naplní. A tímto „někdo“ je prý Bůh. Jenže z touhy samotné ještě nic nevyplývá. Touha může být zklamána, a taky často bývá. To, že po něčem toužíme, ještě nezakládá naše právo na vytouženou věc. Může to být také tak, že si s námi nějaký bůh zahrál ošklivou hru: nechá naši touhu bez naplnění. Třeba bůh filosofů, který o nás nejeví sebemenší zájem, protože má na starost důležitější věci, například dávat do pohybu vesmír. Anebo je nad námi bůh, který za splnění přání žádá nějakou protislužbu. Podobných bohů bylo v Ježíšově době hodně: fungovali skutečně jako automat na kávu, do kterého je potřeba nejprve hodit příslušný obnos, aby člověku prokázal požadovanou službu.

Bůh, o kterém hovoří Ježíš, je jiný. Je naším Otcem. A my to smíme přijímat skutečně tak, jak je to psáno, bez dalšího vysvětlování a upřesňování, cože je tím ve skutečnosti míněno. Není tím totiž míněno nic jiného, než právě toto: k Bohu se právem smíme obracet jako ke svému Otci. Tak jednoduše, jak to zní, to i ve skutečnosti je. Kdo se bojí, že tu z Boha děláme obyčejného smrtelníka a připodobňujeme si ho k obrazu svému, ten se s dnešním evangeliem míjí. Koho to provokuje a chtěl by tuto jednoduchou a přímou výpověď zmírnit, ten ještě nepochopil, co znamená věřit.

Ježíš se nebojí o Bohu mluvit lidsky. Bůh je naším Otcem. Jeho otcovství není něco abstraktního a neuchopitelného. Je podobné našemu otcovství a mateřství. Bůh se chová podobně jako otcové a matky, které máme, nebo kterými sami jsme. Copak naše rodiče pro nás nechtěli to nejlepší? A copak my totéž nechceme a neděláme pro vlastní děti? Což teprve náš nebeský Otec!

Náš Bůh si tedy neklade žádné předběžné podmínky. Věděl to už prorok Jeremjáš: v prvním čtení jsme slyšeli o tom, jak prorokoval vyslyšení proseb a návrat do zaslíbené země izraelskému lidu – tedy nikoli lidu bohabojnému, ale právě neposlušnému. Nebeský Otec nemá rád jen hodné děti; přiznává se dokonce i k těm, co se k němu neznají.

A protože je naším Otcem, také dobře zná a ví, co potřebujeme – dokonce ještě dřív, než o to požádáme. Ačkoli jsme zlí – jak neopomene zmínit Ježíš – nechová se k nám podle toho. A nechce, abychom se nejprve změnili, aby se pak s námi vůbec začal bavit. Boží vyslyšení není nebeská odměna za naše vzorné chování, nebo za naše oběti, nebo za správně formulovanou a stylově vybroušenou modlitbu.

Bohu přece nejsme lhostejní právě takoví, jací jsme – jako lidé, kterým se něčeho podstatného nedostává a kteří se přece často chovají tak, že nikoho a nic nepotřebují, ani Boha samotného. Nejsme mu lhostejní – i když se někdy modlíme za věci hloupé a nesmyslné, i když se modlit neumíme, nebo nám při modlitbě docházejí slova, anebo se nám modlit vůbec nechce, protože to pokládáme za marné počínání.

Jedna Boží podmínka by tu však přece byla. Nebo možná ne podmínka, ale jistě naléhavá výzva, totiž: vůbec se začít modlit. I když to právě nejde a dře to a bolí to. Ne, že by nám Bůh své dobré dary nedával i bez naší modlitby. Přece však Ježíš volá: proste, hledejte, tlučte! To není jen moudrá rada do života, to je přímo přikázání. Nevadí, že se vaše modlitba podobá jen chabému koktání. Nevadí, že při modlitbě třeba ve skrytu duše pochybujete o tom, zda má smysl Boha o něco prosit, když přece tolik proseb na světě zůstalo bez vyslyšení. Nevadí, že si vzpomenete jen na pár slov z Otčenáše.

Kdo se modlí, ten ještě bere Boha za slovo a připomíná mu jeho zaslíbení. Kdo se modlí, ten ještě nepřestal doufat, že může přijít zvrat i v beznadějné situaci. Kdo se modlí, vyznává Boha jako svého dobrotivého Otce, do jehož rukou se smíme všichni svěřit. Kdo se modlí, ten nepřestal úplně věřit, i když třeba do kostela nechodí a vůči církvi cítí odpor.

„Dám se vám nalézt, je výrok Hospodinův,“ praví Jeremjáš. Věříme, že v Ježíši Kristu se nám Bůh už nalézt dal. Hledáme-li ho, ptáme-li se po něm, tlučeme-li na jeho vrata, nedobýváme se do neznámého a temného zámku. Vždyť víme, komu jsme uvěřili. Tomu, který ještě dříve, než my jsme ho začali hledat, nás našel. A tak prosme: vždyť on nás nenechá stát přede dveřmi.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz