0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle po Zjevení Páně (27. ledna 2013)
Lukáš 17; 7 - 10

Text kázání: Lukáš 17; 7 - 10
(7) „Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: ‚Pojď si hned sednout ke stolu‘?
(8) Neřekne mu spíše: ‚Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty‘?
(9) Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno?
(10) Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“


Říká se, že každé přirovnání kulhá. Při čtení tohoto podobenství by nás mohlo napadnout, že také ono nějak napadá na jednu nohu. Bůh je pán, člověk je jeho služebník, či přesněji: otrok. Bůh rozkazuje, člověk plní své povinnosti. Bůh právem očekává, že jeho otrok udělá vše, co má; člověk naopak nemá od Boha očekávat vůbec nic, protože na nic nemá právo – na žádnou odměnu, ani pochvalu, ba dokonce ani na jedno malé slušné „děkuji“. Bůh je Bůh a my jenom služebníci, služebníci neužiteční, jak praví kralický překlad.

Je možné, že něco takového řekl právě Ježíš? Mluví tu vůbec o Bohu? Vždyť tu vypadá jen jako nelítostný otrokář, pro kterého nejsme nic víc než pracovní síla. Co na tom, že máme po návratu z pole nebo pastvy hlad a jsme z celodenní dřiny k smrti unaveni. Ještě je potřeba posloužit pánovi, přinést mu jídlo a pití. A pak je teprve řada na nás. Co na tom, že nám za to, co děláme, náš pán nevyjádří žádnou vděčnost? Vždyť přece Bohu svou službou neprokazujeme žádnou laskavost, nedáváme mu nic navíc, a tak nám žádné poděkování nedluží. Jakpak by měl děkovat, když děláme jen to, co je nám od věků přikázáno? Buďme rádi, že pro nás nechá aspoň pár drobků ze svého stolu.

Je toto podobenství jednostranné? Ano, je. A kdo kdy tvrdil, že podobenství mají přesně a beze zbytku vystihnout Boha a jeho vztah k nám? Jedna stránka tohoto vztahu je tu vyzdvižena, ale druhá je zcela v pozadí. Proto to kulhání. O Bohu milosrdném, laskavém a bezpodmínečně milujícím, který nám všechno zdarma dává, tu není řeč, nebo alespoň v prvém plánu ne. Asi proto, že Ježíš chtěl nyní vyjádřit něco jiného, co ale k naší situaci před Bohem také patří.

Škoda, že neznáme bližší souvislosti, v nichž Ježíš svá slova pronesl. Leccos by nám asi osvětlila. Takto se můžeme jen dohadovat. Ale já se dohadovat odvážím. V pozadí může být představa, kterou najdeme snad ve všech náboženstvích, a proto samozřejmě pronikla i do křesťanství a dokonce se v něm hezky uvelebila. Je patrně nesmrtelná.

Ta myšlenka zní: za své dobré skutky zde na zemi máme nárok na posmrtnou odměnu. To je prý podstata náboženství. Co to v důsledku znamená? Nic pro nás lichotivého. Dodržujeme-li Desatero, chováme-li se slušně, chodíme-li pravidelně do kostela, jsme vlastně sobci. Nekonáme totiž dobro proto, abychom pomohli bližnímu, ale abychom hlavně pomohli sobě, totiž pomohli si do nebe. Morálka věřícího člověka pak není nic víc než neslýchané pokrytectví. Druzí lidé jsou mu vlastně lhostejní, ale potřebuje je, aby se po nich vyšplhal za Pánem Bohem a obsadil ta správná místa v jeho blízkosti.

S očekáváním zasloužené posmrtné odměny přišli za Ježíšem také jeho učedníci, nejspíš ne jednou. Moc rádi by totiž za svou věrnou službu něco dostali – to, co jim po právu náleží. A zde musí říci Ježíš jasné ne. Právě proto, že je záslužnické myšlení v náboženství tak rozšířené a tvrdošíjné, musel se Ježíš vůči němu jasně vymezit, říci něco hodně tvrdého, aby si to všichni dobře zapamatovali. A tak chvíli nemluví o dobrotivém Otci, ale o svrchovaném Pánu. Ne on je nám povinen něco dávat a odplácet. To my jsme ti, kdo mu cosi dluží.

Právě pro tento účel a pro žádný jiný je metafora pána a otroka vhodná. Do běžného života se nehodí vůbec. Ježíš neschvaluje otrokářský systém. A už vůbec nás nenavádí k tomu, abychom se k sobě vzájemně chovali jako otrokáři. Těmi právě nejsme, i když si na ně rádi hrajeme. Kdybychom naopak uměli jeden druhému poděkovat i za zdánlivé samozřejmosti a pochválit někoho i za to, co je jeho povinností, jistě by se nám žilo mnohem lépe. Stejně tak na odměnách samotných není nic špatného. Vždyť Ježíš sám jinde říká, že je dělník hoden své mzdy. Podnikatel, který své zaměstnance nechá pracovat za minimální mzdu, protože ví, že si to při vysoké nezaměstnanosti může dovolit, není žádným Ježíšovým vzorem. Ježíš tu ostatně vůbec nikoho nedává za vzor. Jen si na chvíli vzal příklad ze života, který viděl kolem sebe.

Stejně v nás ale nějaké pochybnosti zůstávají. Jak je to tedy s naším Bohem? Co od něj smíme čekat? Když ne poděkování, odměnu, pochvalu, tak co potom? Jakou máme pro své jednání motivaci? Zdá se, že jediným důvodem k tomu, abychom sloužili Bohu a svým bližním, je povinnost samotná. Jsem člověk, a tak prostě musím. Služba Bohu nevyhnutelně patří k mému lidství. Bez ní se nám sobě odcizuji.

Pak se ale z víry stává poslušnost, tak jako v Karafiátových Broučcích. Takovou poslušnou víru jistě nikdo nemůže obvinit ze zbožného sobectví a shromažďování čárek za dobré skutky, které pak budou při posledním soudu sečteny a následně odměněny. Ale je to víra neradostná a pustá. Celý život se proměňuje v jednu velkou povinnost, jednu velkou dřinu, jednu velkou službu, navíc ještě se stálým vědomím, že je ta služba vlastně neužitečná, leč nezbytná. Nevím, jak někdo takto může dlouhodobě poslušně sloužit a nevyhořet při tom. Časem se dostaví otázka, jaké to má celé smysl. A po dalším čase člověk jednoduše už nemůže dál, zhroutí se a přestane sloužit vůbec.

Avšak je naše křesťanská služba opravdu taková otrava? O tom se přece v podobenství nemluví. Řeč je tu pouze o tom, že za tu službu nemáme u Boha cosi požadovat, protože jen naplňujeme to, k čemu jsme byli povoláni. Ale toto povolání samotné je pro nás stálým důvodem k úžasu. Neumíme Bohu sloužit a on si nás přece zve ke službě. Bůh nás potřebuje i s našimi omezenými schopnostmi, i s naším ulejváním, se vším, co pokazíme. Dalo by se říci, že ta služba samotná je pro nás největší odměnou. Podílíme se přece na Boží věci. Pracujeme pro Boha a ta práce je pro něj důležitá. To samo o sobě je mnohem větší profit a zadostiučinění, než si zde můžeme na zemi dát. Služba Bohu má smysl sama v sobě, a proto nepotřebuje žádnou další přidanou hodnotu, nežádá bonus v nebi.

Už to, že Bůh s námi počítá, je ta největší radost. Radost, že takoví, jací jsme, jsme pro Boha nepostradatelní. I tehdy, když nás ostatní postrádají a dávají nám to patřičně najevo. A také radost, že se ve službě Bohu skutečně stáváme lidmi, že jsme na místě, které nám od počátku náleží, že nejsme vymknuti z kloubů, že se naše duše i naše vztahy uzdravují, že se pravda a láska prosazuje proti lži a nenávisti.

Víme ovšem, že sloužíme nedostatečně. Toto poznání není projevem sebemrskačství. Všimněme si, že naše nedostatečnost kupodivu není důvodem k tomu, aby nás Bůh ze služby propustil! Hle, konečně nějaká práce, kde se jen neměří výkon a odpracované hodiny a produktivita a flexibilita a já nevím co ještě. Konečně práce, kde se nemusíš bát o místo. Zde si můžeš dovolit selhat, být někdy slabý, nemocný, nevýkonný a neúspěšný. Bůh s námi ani v takovém případě nerozváže pracovní poměr. Zkouší to s námi znovu a znovu, dává nám šanci se napravit.

Snad nám ale přece vadí, že po ukončení služby chybí její spravedlivé ocenění. Ale já jsem vlastně rád, že tam chybí. Naštěstí nejsme hodnoceni podle odvedeného výkonu. Máme se jen snažit plnit své povinnosti. S vědomím, že vždycky budeme zaostávat za normou. Ale také s vědomím, že pro Boha ani tak nejsme ztraceni. Naopak. Poté, co bude pán obsloužen, nakonec i my dostaneme najíst a napít. Ne podle toho, jak jsme pracovali. Toto není spravedlivá odměna. Je to Boží milost i navzdory naší neužitečnosti. Nepochopitelná odměna za naši neužitečnost.

Na tuto odměnu sami nemáme žádný nárok. Pokud přijde, pak ne proto, že bychom si ji snad zasloužili, ale navzdory tomu, že si ji nezasloužíme. Podobenství je tak trochu návodem, jak se máme zachovat na posledním soudu. Tedy: ne se začít obhajovat a pracně vypočítávat vše, co se nám v životě povedlo. Bylo by to bláhové počínání, protože stejně dlouhý nebo spíš ještě mnohem delší seznam by tvořila naše selhání a prohry. A tak nám místo prázdného řečnění stačí jen říci: jsme služebníci neužiteční. Učinili jsme, co jsme byli povinni učinit. A vedle toho také činili to, co jsme činit neměli. A mnohé povinnosti také nesplnili.

Co nám na to řekne Bůh, to ovšem nevíme. Podobenství o tom mlčí. V oddíle bezprostředně předcházejícím Ježíš mluví o tom, že stačí mít víru jen jako hořčičné zrno a budou se dít divy. Máme naději, že tato maličká víra bude stačit i na posledním soudu, abychom na něm obstáli.

Tuto naději čerpám z toho, že soudcem je náš Pán, který se ale pro nás stal služebníkem. Služebníkem, který místo aby se nechal obskakovat, sám umýval nohy svým učedníkům. A místo aby pro sebe žádal odměny za svůj bezhříšný život, nechal se nespravedlivě odsoudit. Před služebníkem Ježíšem se nemusíme chlubit, když navíc nemáme moc čím. Mnoho jsme pro něj neučinili. Ale on pro nás učinil vše.

Amen.

Modlitba:
Všemohoucí Bože, ty jsi králů král a pánů Pán. Když se tebe bojíme, nemusíme se bát ničeho a nikoho, ani žádných pozemských vládců, kteří chtějí být pány našich osudů. Když v tebe doufáme, nemusíme propadat beznaději ani na pokraji svých sil. Když pracujeme pro tvé království, nemusíme si stěžovat, že je nás příliš málo na to, abychom něco zmohli. Když na tvůj příchod čekáme, smíme se s odvahou postavit tomu, co přichází nebo se na nás valí, protože ty máš v tomto světě poslední slovo. Bože, prosíme, připomínej nám vždy znovu, že jedině ty jsi alfa a omega, počátek a cíl našich životů. Prosíme, promluv k nám a svým slovem rozháněj naši úzkosti, zmatenost, roztrpčení. Prosíme, povzbuzuj nás ke službě, k ochotě vyjít ze sebe sama a přiblížit se svému bližnímu. Prosíme, dej nám víru malou jako zrno hořčičné, a přece velkou v očekávání nových a podivuhodných věcí od tebe.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz