0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Nanebevstoupení Páně (9. května 2013)
Efezským 1; 20 - 23

Text kázání: Efezským 1; 20 - 23
(20) Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích,
(21) vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím.
(22) ‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve,
(23) která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.


Sestry a bratři, dnešní bohoslužba se koná v čase biblických hodin, na nichž společně čteme knihu Zjevení Janova. Svátek Nanebevstoupení Páně, který slavíme, je však obsahu této knihy velmi blízký. Dokonce by se dalo říci, že celá Janova apokalypsa je barvitým a dramatickým komentářem k vyznání, že Ježíš Kristus vstoupil na nebesa a sedí na pravici Boha Otce Všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Kristus panuje. A co to pro nás znamená, o tom právě hovoříme, když pronikáme do složitého světa poslední biblické knihy. Pro naše prapraotce ve víře v prvním křesťanském století jistě bylo snadnější si představit, že Ježíš odešel kamsi nahoru, kde sídlí nebeský Otec, zde usedl na trůn po jeho pravici, a má tedy dobrý přehled o svých poddaných a také kontrolu nad nimi, ať už to jsou všelijací vládcové, mocnosti, síly, duchové a zloduchové, kteří působí v našem světě. První čtenáři knihy Zjevení si také na rozdíl od nás nějak věděli rady s popisy nebeských bytostí s šesti křídly.

My s tím vším máme potíže, protože náš obraz světa je prostě jiný. Nepředpokládáme, že nad stratosférou se nachází Boží trůn s nebeským dvořanstvem, ani že nižší vrstvy atmosféry jsou rejdištěm různých duchů. V tom máme oproti našim prapředkům situaci poněkud ztíženou. Nicméně v tom nejpodstatnějším jsme s nimi zajedno.

Také pro nás je těžké připustit, že náš svět má v rukou člověk, který byl z tohoto světa nemilosrdně vyhoštěn právě oněmi vládci, o kterých mluví novozákonní pisatelé.

Také my žasneme nad tím, že bohorovní císaři, nespravedliví soudci, bezohlední boháči a jiní pánové tohoto světa to mají tam nahoře v nebi už spočítané a jejich panování skončí strmým pádem k zemi. Také my se musíme zbavovat své fascinace a zároveň strachu z velkých politických, ekonomických a duchovních událostí doby a dát si říci, že Bůh se zastává lidí, které naopak dějiny semlely nebo odstavily na druhou kolej. Také my se smíme zaradovat, že církev zvnějšku decimovaná pronásledováním a zvnitřku se drolící různými konflikty, církev často neschopná ustát nemilosrdné společenské tlaky, církev tápající, selhávající, ustrašená, kolaborující a stěží se k něčemu novému nadechující, že tato církev má své pevné místo v Božím plánu se světem. Také my si musíme nechat líbit napomenutí, že jedině nepohodlná a někdy i krvavá cesta věrnosti Kristu má smysl a hodnotu.

Kristus panuje. To je především slovo o svobodě. Čím dál více lidí v naší zemi má dnes pocit, že svoboda je jen prázdným, dávno vyčpělým heslem. Už je to tady zas jako za bolševika, ba dokonce je ještě hůř, slyšíváme. Svoboda, ta je tu jen pro ty, kdo si uměli zavčas nahrabat. Ale co my ostatní – dolních deset miliónů? Svoboda cestovat? Tu si mohou dopřát jen ti, kdo na ni mají peníze. Chudoba člověka drží nejen při zemi, ale také na místě. Svoboda zvolit si, co budu v životě dělat? Ta je značně omezená, protože pracovních míst je málo, a tak musí člověk vzít prakticky cokoli, co se nabízí. Svoboda projevu? Zkus si, byť jen nesměle, kritizovat něco ve firmě, kde pracuješ a do hodiny letíš. A tak radši drž ústa a krok. Svoboda zvolit si své zastupitele? Vždyť je úplně jedno, koho si zvolíme, stejně za provázky tahají nikým nevolení kmotři v zákulisí. Svoboda koupit si, co chci? Opět platí jen pro majetné, chudáci se musí spokojit se špekáčky se stoprocentním obsahem sóji. A tak nám prý nakonec zbývají jen ty malé, soukromé rodinné svobody, z nichž jsme se mohli těšit i za normalizace. Například svoboda přepínat televizní programy, kterých je přece jen trochu víc než před pětadvaceti lety. Fakticky o nás rozhoduje někdo jiný. Už to není ústřední výbor komunistické strany, ale zato vlivní byznysmeni, nadnárodní společnosti, všemohoucí banky, marketingoví specialisté a já nevím, kdo ještě.

Vidíme, že i v dnešní době máme co do činění s různými mocnostmi, silami a panstvy, které sice nemají podobu fantastických zvířat nebo démonů, ale stejně v nás vzbuzují pocit, že jsme beznadějně v jejich rukou a nemůžeme se jim nijak bránit. Jistě jim často přiznáváme větší moc, než ve skutečnosti mají. Ale to právě patří k jejich podstatě. Vždyť i autor listu do Efezu o nich hovoří jako o jménech, která jsou vzývána. Nemusejí nad námi ani reálně vládnout, nebo alespoň ne v té míře, kterou jim připisujeme. Dokonce ani nemusejí skutečně existovat. Mohou to být výplody našeho strachu, který, jak známo, má velké oči a leccos si umí přibarvit. Podstatné je, že ta jména, třebaže někdy ani nemají nositele, jsou prostě vzývána. Mluví se o nich a píše s vážností a varovným prstem, nebo jsou zase zbožňována a uctívána, je jimi zamořené prostředí, v němž žijeme.

A právě všechna tato jména Bůh Ježíši Kristu podrobil pod jeho nohy. Spasení, o kterém hovoří bible, se netýká jen mé vlastní duše, ale celého světa se všemi lidskými, nadlidskými i nelidskými mocnostmi, známými i neznámými, pochopitelnými i nepochopitelnými.

Asi bychom raději slyšeli, že je Bůh prostě zničil, ale není tomu tak. Ty síly nezmizely, jsou tu a působí tu dál, ale je jim přiřazeno místo, které jim prozatím náleží než budou definitivně zprovozeny ze světa. Předně: nejsou na úrovni Boží. To je pro nás velká úleva. Samy se tak sice tváří a přímo vyžadují, aby se jim člověk klaněl, ale my jim na to nesmíme skočit. Jsou Bohu podřízeny, a tak jsou i jejich vládě stanoveny jasné meze. Nicméně zároveň musíme střízlivě uznat, že jsou nad námi. Nemůžeme se tvářit, že tu nejsou a netýkají se nás. A už vůbec nemůžeme tvrdit, že jsme mimo jejich dosah, protože už přece žijeme v božím království. To bychom se sami posouvali do Boží sféry, která nám, stejně jako oněm mocnostem, nepřísluší.

Přesto se však jimi nemusíme nechat spoutávat. Tentýž Pán, který všemu vládne, je totiž zároveň hlavou církve, která je jeho tělem. Je tedy také naším Pánem. Avšak zatímco svět se všemi jeho vládami je Pánu podroben, my jsme jeho služebníci a jeho děti. Dobrovolně se před ním skláníme a utíkáme se pod jeho ochranu a do jeho péče. Patříme jemu, a proto nepatříme nikomu jinému, nikdo jiný si na nás nemůže činit nárok.

Být v Kristu, být s ním spojen, být s ním jedno tělo – to je ovšem nejen dar svobody, ale i závazek a pověření. Je to nejen svoboda od něčeho, ale i k něčemu. Slyšeli jsme, že církev je plností toho, který vše přivádí k naplnění, tedy plností Krista samotného. Tedy, církev jako Kristovo tělo je nástroj, který si Bůh používá k záchraně světa. Taková silná slova jdou nám evangelíkům proti srsti, zdají se nám být příliš sebestředná a triumfalistická. Zvykli jsme si zdůrazňovat spíše selhání církve, její ubohost a nedostatečnost. Připomeňme si ale, že autor adresuje list církvi, která s vlastní slabostí měla také své zkušenosti. Podle knihy Zjevení sice v pronásledování obstála, avšak i ona si musí vyslechnout varování: Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš.

Nevíme, na co přesně Jan naráží. Ale ono pohnutí svícnem je jistě varování: jestliže se nezměníš a nezačneš opět být tím, kým máš být, Bůh už s tebou přestane počítat. Jako tělo Kristovo jsme odpovědni za svět, jemuž Kristus vládne. Máme za úkol volat svět k poslušnosti vůči Bohu a k neposlušnosti vůči samozvaným pánům našich životů. Církev trvale připomíná světu, kdo je jeho vládcem a kdo se tak pouze tváří. Církev sama na sobě, navzdory své křehkosti a nedokonalosti, má ukazovat, jak žít ve svobodě od různých mocností, jak si od nich nenechat nic diktovat a naopak se jim postavit na odpor.

Tím jistě není řečeno, že mimo církev není spásy. Jsem přesvědčený o tom, že Bůh dokáže najít a oslovit lidi i bez pomoci církve, chce-li. A stejně tak může jednat a jistě i jedná třeba skrze organizace na pomoc lidem v nouzi; skrze ekology a ekonomy, kteří poukazují na nesmyslnost ideologie neustálého růstu spojeného s drancováním přírody a zplošťováním lidských životů; skrze právníky, kteří se zastávají slabých; skrze nebojácné novináře, kteří odhalují nepravosti ve státní správě; nebo skrze lékaře, kteří se utkávají s mocnostmi z nejmocnějších. Třebaže tito lidé Krista neuznávají jako svého Pána, svým srdcem i svým jednáním už vyhlásili vládcům tohoto světa revoluci a tak se nevědomky postavili do Kristových služeb.

Církev tím ovšem svého úkolu zbavena není. Je nezastupitelná v tom, že zvěstuje, kdo je a bude tím konečným vítězem. Ukazuje, že lidský zápas se zlem má smysl, protože má cíl. Naše malé i velké činy protestu, vzdoru i pomoci ukazují všem mocnostem, že jejich moc je omezená a jejich vláda dočasná.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz