0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
5. neděle po Trojici (30. června 2013)
Marek 5; 21 - 43

Text kázání: Marek 5; 21 - 43
(21) Když se Ježíš přeplavil v lodi opět na druhou stranu a byl ještě na břehu moře, shromáždil se k němu velký zástup.
(22) Tu přišel jeden představený synagógy, jménem Jairos, a sotva Ježíše spatřil, padl mu k nohám
(23) a úpěnlivě ho prosil: „Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!“
(24) Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj.
(25) Byla tam jedna žena, která měla dvanáct let krvácení.
(26) Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu.
(27) Když se doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu.
(28) Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“
(29) A rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení.
(30) Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“
(31) Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: ‚Kdo se mne to dotkl?‘“
(32) On se však rozhlížel, aby našel tu, která to učinila.
(33) Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla mu celou pravdu.
(34) A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“
(35) Když ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ Mistra?“
(36) Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!“
(37) A nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana.
(38) Když přišli do domu představeného synagógy, spatřil velký rozruch, pláč a kvílení.
(39) Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí.“
(40) Oni se mu posmívali. Ale on všecky vyhnal, vzal s sebou otce dítěte, matku a ty, kdo byli s ním, a vstoupil tam, kde dítě leželo.
(41) Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum,“ což znamená: ‚Děvče, pravím ti, vstaň!‘
(42) Tu děvče hned vstalo a chodilo; bylo jí dvanáct let. A zmocnil se jich úžas a zděšení.
(43) Ježíš jim přísně nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali něco k jídlu.


Co mají ty dva příběhy, které jsme právě slyšeli, společného (tedy kromě postavy Ježíše)? Našlo by se toho víc. Obě uzdravené jsou ženy. Jedné je dvanáct let, druhá je dvanáct let nemocná. Při obojím uzdravení také sehrál důležitou úlohu dotyk. Jednou se dotýká nemocná, podruhé Ježíš. Zde i tam dotyk přináší pomoc. Pozorný čtenář, zejména ten evangelický, jistě namítne: nejen dotyk sám, ale víra, hlavně a především víra tu pomáhá! Vždyť Ježíš přece zvolá: víra tvá tě zachránila a to se týká nejen ženy stižené krvácením, ale ve stejné a možná i větší míře i představeného synagogy, který uvěřil dokonce tváří v tvář smrti a beznaději.

Jenže dotyk je v obou příbězích něčím zásadnějším než jen pouhý gestem, které by mohlo klidně také odpadnout. Dotyk je tu prostředkem uzdravení, mocným a nepostradatelným. Dotyk – to je místo, kudy proudí síla k novému životu.

Vždy znovu jsem překvapen tím, jak moc záleží evangelistům na těchto tělesných projevech Ježíšova uzdravování a pečlivě je zaznamenávají. Jednou se Ježíš nemocného dotýká rukou, podruhé svou slinou jeho jazyka, potřetí slinou jeho očí a jindy dokonce svou slinu smíchá s prachem a udělá z ní jakousi blátivou medicínu. Prostě nic pro útlocitné, duchovně zaměřené věřící. Ti by nejraději takové barvité popisy z bible vyškrtli jako pozůstatek magického myšlení, které je přece Ježíše nedůstojné. Zájem pisatelů na technikách léčení je ale pochopitelný: Boží ruka, působící v Ježíšových mocných činech, pozvedává stejně tak duši jako tělo, a tak i proces uzdravování má často hmotnou a možná až naturalistickou podobu.

Ježíšovi souvěrci se ovšem nedotýkali hned tak něčeho a někoho. Svět byl přísně rozdělen na věci a osoby čisté a nečisté. Nečistota číhala na člověka všude. Když už se jí člověk nakazil, bylo možné se jí po uplynutí jisté doby a vykonání příslušných obřadů zbavit. Nejhorší ovšem bylo, když se člověk sám stal zdrojem nečistoty – třeba skrze dlouhodobou nemoc, například malomocenství nebo právě ono krvácení. Takoví lidé se rázem ocitali v osamění a odloučení, a to nejen od lidí, ale i od Boha. Nečisté nebylo totiž zdaleka jen to, co my dnes označujeme jako nehygienické, ale především to, co nepatří k Bohu a co se mu příčí. A tak, když se člověk ocitl ve sféře nečistoty, musel vzít na vědomí, že se ho Bůh přímo štítí a nesnáší ho, a proto se nečistý nemůže ani účastnit bohoslužeb, aby se se z něj Bohu snad neudělalo nevolno.

Ježíš tyto hranice čistého a nečistého od samotného počátku svého působení suverénně překračoval. Hned v první kapitole Markova evangelia čteme, že poté, co začal mluvit o Božím království a povolal své první učedníky, šel do Kafarnaum, kde uzdravil člověka posedlého nečistým duchem a nedlouho nato i malomocného. A krátce před svým setkáním s představeným synagogy Jairem Ježíš připlul z Gerasy, kde vyhnal jednoho obzvlášť nebezpečného nečistého ducha. Tím vším Ježíš zvěstoval, že také nečistí a dokonce i ti beznadějně poskvrnění mají před Bohem šanci. Ukazoval, že Boží ruka se neštítí nikoho. Bůh se v Ježíši dotkl i těch, kteří v nás vzbuzují odpor, a raději se jim obloukem vyhneme.

Tentokrát však Ježíšovo uzdravení proběhlo přece jen jinak než obvykle. Ježíš sám zpočátku o ničem neví, je skoro přepaden, nečekaně a navíc zezadu. Přepaden dotykem. Dotykem nesmírně odvážným. Byla to totiž ruka chronicky a nenapravitelně nečisté ženy, která se ho dotkla. V tom davu, který se na Ježíše tlačil, by se vlastně ani neměla ocitnout, aby náhodou někoho neposkvrnila. Ona ale místo toho porušila karanténu a všechna pravidla slušného chování a sáhla si na Ježíše. Totiž: postavit se před Ježíše a vysvětlovat mu i okolnímu obecenstvu, co ji trápí, to by asi nebylo to nejvhodnější řešení. Bohatě jí stačilo, že si tyto trapné chvíle musela prožít před nejrůznějšími lékaři a šarlatány, kteří z ní vytáhli poslední peníze. A navíc: Ježíš spěchá, má před sebou mnohem akutnější případ, a tak ho žena raději nechá prodírat se davem za smrtelně nemocnou dívkou a rozhodne se potají z něj ukrást kus božské uzdravující moci.

Můžeme v tom vidět nestoudnost nebo pověru nebo naivitu. Ježíš v tom viděl víru. Hned poznal, že se stalo něco mimořádného. To nebyl běžný, bezděčný dotyk ve strkanici. To byl dotyk, který v Ježíši našel ne jen dalšího z dlouhé řady horších či lepších léčitelů, ale čistého člověka, který nepohrdl lidskou špínou. Žena věřila, že tento dotyk Ježíši neublíží a neušpiní ho, a naopak ona sama jím bude uzdravena. Ten dotyk byl tichým a přece zřetelným vyznáním: v Ježíši je při díle Bůh sám, a neštítí se ani toho ponižujícího a nehezkého, za co se stydíme před druhými i před sebou samými. Je-li Bůh opravdovým Bohem, pak se nezjevuje jen ve velikosti, kráse a majestátu, ale dotýká se i toho odporného. Dotyk krvácející ženy jde takovému Božímu dotyku naproti.

A Ježíš se skutečně neotřese hnusem ani se nerozčílí, ale přijímá tu ženu a uzdravuje ji. A uzdravená žena se sice s bázní a chvěním, ale přece odvažuje o své nemoci mluvit. Už ví, že její naděje nebyla zahanbena. Přijala od Ježíše zpět svou důstojnost. Cítí na svém těle, že žádná nečistota není pro Boha tak špinavá, aby ji nemohl očistit.

K tomuto poznání a vyznání měl nakonec dospět i představený synagogy, ale jeho cesta k němu byla obtížnější. Tou největší nečistotou, která nejde ničím smýt ani odstranit žádnými zbožnými úkony, je totiž smrt. Smrt, to je přímo zdroj vší nečistoty, vždyť je to místo, kde je člověk od Boha definitivně odříznutý, zde utichá každá bohoslužba. Což ti v podsvětí vzdá někdo chválu? Ptá se Boha žalmista. Na Jairovu dceru už se sápe tato bezbožná a nečistá moc, ale ještě nad ní úplně nezvítězila. A Jairos, který coby náboženský odborník dobře věděl o nečisté povaze smrti, přesto věří, že Ježíšův dotyk uzdravuje, a proto se nevzdává. Však jeho dcera ještě není mrtvá. Proto Ježíše hned na začátku prosí: Pojď a vlož na ni ruce.

Ježíš se ovšem zdržuje. S ženou, která by přece ještě mohla počkat. Vydržela to se svou nemocí dvanáct let, vydržela by to ještě o kousek déle. Mezitím ale Jairova dcera překračuje hranici toho, co lze ještě očistit a uzdravit a co už ne. A přítomní to dávají jasně najevo: je konec - i pro tebe, Ježíši. Proti smrti nevyrostla žádná bylina.

Jairova víra je v tu chvíli podrobena veliké zkoušce. Má ještě smysl zvát Ježíše dál? Kdo ví, snad v Ježíši skutečně mluví a jedná Bůh, ale co je to platné, když Bůh sám se smrti štítí! Co má společného ta největší lidská špína s tou největší božskou svatostí?

V Ježíšově uzdravující ruce však Bůh sahá i na místo, které bylo doposud zcela bezbožné a odporné. Dítě nezemřelo, ale spí, říká Ježíš. To znamená: pro Boha nezemřelo. Protože kdyby zemřelo pro Boha, zemřelo by skutečně navěky. Ale pokud nezemřelo pro Boha, pak nezemřelo ani pro jeho matku a otce. Nezemřelo pro ty, kteří neztratili víru, že Bůh vstupuje i tam, kde končí každá naděje: do pokojíku s mrtvým a nečistým tělem.

Sestry a bratři, často se dnes mluví o tom, že naše společnost už zbourala všechna tabu, nic není nedotknutelné. Není to ovšem pravda. Jsme posedlí čistotou snad ještě více než Židé Ježíšovy doby. Na všechno máme přísné hygienické předpisy. Nejen prádlo, ale celé naše okolí musí být zářivě čisté a svěží, vše musí vonět. A, světe div se, i my máme nadále svá tabu, zóny nečistoty, s nimiž nechceme přijít do styku a raději o nich ani nemluvíme. Mimo jiné k nim patří právě nemoc, nemohoucnost a smrt. To jsme tedy za poslední dva tisíce let moc daleko nepokročili. Také dnes jsou nevyléčitelně nemocní lidé izolováni, jako by byli špinaví. A smrt? Ta se do nablýskaného světa mladých, zdravých a krásných lidí už vůbec nehodí.

Pro Boha však nejsou tabu ani všechny naše nečistoty, které pečlivě umýváme a stejně smýt nedokážeme, ani nemoci, ani samotná smrt. Ježíš kdysi řekl, že Hospodin je Bohem živých a ne mrtvých. Nemyslel tím, že se Bůh stará jen o živé a od mrtvých se s odporem distancuje. Naopak: dotýká se také jich a dává jim život. Na kříži se pak Ježíš smrti dotkl celou svou bytostí, přímo do ní vstoupil a tím z ní smyl každou nečistotu a bezbožnost. A tak i na místě bez naděje smíme na sobě cítit Boží dotyk.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz