0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
8. neděle po Trojici (21. července 2013)
Kazatel 2; 1 - 11

Text kázání: Kazatel 2; 1 - 11
(1) Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost!
(2) O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš?
(3) Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho , co konají ve vyměřených dnech svého života.
(4) Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice,
(5) založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví,
(6) zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů.
(7) Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď , stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou.
(8) Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin; opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice.
(9) Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost.
(10) V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil, a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění.
(11) I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není.


Milé sestry, milí bratři,

sám se sebou vede dialog Kazatel a nijak se nešetří. Skoro se chce říci, že se týrá. Život vidí jako pomíjivost, jako marnost nebo dokonce jako absurditu. Věčný koloběh. Opakující se události, přírodní zákonitosti, lidská jednání. „Marnost nad marnost, všechno je marnost a trápení ducha,“ překládají kraličtí to rezignační sdělení. Nebo Český ekumenický překlad: „Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.“ A tak se v tomto duchu nese jeho hledání moudrosti, kde výsledkem je konstatování: „…nebo kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím více bolesti.“ Nejinak je tomu i při přemýšlení o naplnění života, o hledání blaženosti nebo také štěstí, které je tématem přečteného textu.

Nemůžeme Kazateli upřít poctivé hledání. Ničemu se nevyhýbá, věci i události pojmenovává bez okolků pravými jmény. Hledá štěstí. V tom jsme mu přece podobní. Také hledáme štěstí. Přejeme si štěstí, Člověk hledá štěstí. Jenomže hledá tak, jako hledal Kazatel. Hledal ho v tom, o čem se obyčejně soudí, že by štěstí mohlo být, avšak ono tomu tak není. Člověk si vytvořil jakési ideální předpoklady životního štěstí, avšak ty mají ke skutečnému štěstí daleko. Mají na něj nepatrný, žádný nebo dokonce opačný vliv. Jedním z těch lidských předpokladů štěstí jsou peníze. Ano, člověku mohou přinést více pohodlí, mohou mu dodat víc klidu, protože ho zajistí. Avšak šťastným člověka automaticky neučiní. Německý existenciální analytik Christoph Kolbe píše ve své studii „Smysl a štěstí – k vitálnímu významu otázky smyslu“: „Ostatně zde platí zákon ubývajícího užitku. Jsou-li určité minimální potřeby uspokojeny, pak přináší každý další nárůst stále menší citovou návratnost. To platí i o tělesné kráse, o inteligenci, a dokonce i o zdraví. Spočívá v tom, že si velmi rychle zvykneme na určitý stav, a pak už jej pokládáme za normální.“ A můžu jen dodat: a tento stav pak stále touží zvyšovat a zvyšovat a namísto šťastným se člověk stává štvancem své touhy po štěstí. Tedy takový běžný lidský předpoklad vede člověka na scestí.

Podobnou zkušenost udělal i Kazatel. Zkusil nejprve štěstí hledat v radovánkách. Užívání života řekli bychom. Ber, co život dává. Smích, radost, víno. Hlučné, hlasité, nevázané veselí. Dobré je vše, co se líbí smyslům. Očím, uším, hmatu, čichu, chuti. Blaženost v bujaré společnosti. V radovánkách člověče zapomeneš na mnohé starosti. Oddej se jim. Užívej. Pokud si nějak zpochybňujeme takovouto cestu hledání blaženosti, u dalšího Kazatelova pokusu se takových pochybností zbavíme. V tom prvním případě šlo o to myslet jen na sebe. Nyní se pokouší o něco všeobecně prospěšného. Staví velké domy, vysazuje vinice, zakládá sady a zahrady, zřizuje vodní nádrže na zavlažování pozemků. Sláva budovatelské a umělecké práce. K vznešenosti panovnického rodu patřilo tehdy budovat vznosné paláce, královské zahrady, rozsáhlé lesy. Úctyhodné. Vybavuje hospodářství lidmi. Rozšiřuje bohatství královského dvora. Nakupuje otrokyně a otroky, rozšiřuje čeleď. více než všichni má skotu a bravu. Prozíravé. Také hromadí stříbro a zlato, rozšiřuje zřejmě vojensky panství o další pozemky, získává bohatství králů. Upevňuje pozice. Myslí také na rozkoš. Opatřuje si zpěváky a zpěvačky a také milostnice, ženy, které oblažují muže svou náklonností. Veliký harém. Odalisky. Otrokyně v harému. Společnice, dostatek zábavy. Panovník stává se největším, nikdo před ním neměl takové bohatství ani moc. Nic si neodepřel. Dopřával požitky srdci, očím i tělu. Jeho srdce se radovalo ze všeho, za čím se pachtil.

A to je celý výsledek cesty za štěstím. Pachtění, únava, Všechno je pomíjivost a honba za větrem, a žádný užitek z toho pod sluncem není, shrne kazatel. Smutná sumarizace takového snažení. Kazatel může říci: Všechno, co jen člověk může okusit, jsem okusil. Moc, slávu, bohatství. Srdci i tělu jsem dopřával potěšení. Také pastvu očím. Avšak když jsem všechno vyhodnotil, zvážil, shledávám v tom všem jen pomíjivou nicotu. Ani blahobyt, ani rozkoše nenasytí lidskou duši a lidské srdce. Nadbytek všeho dobrého není zárukou štěstí. Skutečná radost se nedá koupit. Vše je to Božím darem. „Není pro člověka dobré jíst a pít a při svém pachtění se aspoň pomět? Shledal jsem, že i to je z Boží ruky. Vždyť kdo jídal a dopřával si víc než já? Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost. Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí přenechat tomu, kdo se zalíbí Bohu. Také to je pomíjivost a honba za větrem,“ čteme ve stejné knize slova Kazatelova o pár veršů dál. Pachtění, honba za větrem. Chabý výsledek snahy o naplnění života, o nalezení štěstí, blaženosti.

Pokračujme nyní v kazatelově snaze o hledání blaženosti, štěstí, smysluplného naplnění života, z pohledu evangelia. Text z evangelia podle Matouše, který jsme četli, vrcholil slovy: „Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.“ V hledání nám pomohou někteří bratři z psychiatrické nemocnice v Bohnicích, z pavilonu nařízené ochranné léčby sexuologické. Hovořili jsme ve skupině o tom, co to vlastně štěstí je, jaká je spojitost mezi štěstím a Božím královstvím a jak se Boží království projevuje. Někteří muži odpovídali: „Projevuje se láskou. Nebo něhou. Také upřímností. Zdravím. Obyčejným úsměvem. Pomocí druhým. Ochranou druhých. Zastáním se. Je to také volnost. A svoboda.“ Vnímal jsem, jak jsou to všechno skutečnosti, které těm mužům chybí, po nichž touží, které by si přáli. A nejen pasivně. Také se na nich aktivně podílet. To skutečné štěstí a království Boží má společné prvky. A když v teologickém uvažování řekneme, že království Boží je již zde, mezi námi, v plnosti však bude až jednou, v poslední čas, pak je zde mimo jiné právě v těch prvcích, které ti muži jmenovali. Tam, kde víme o lásce Kristově, která se pro nás obětovala, tam přichází Boží království. Tam, kde je láska, nesobecká, vstřícná, obětavá, tam se dotýkáme Božího království. A tam jsme spolutvůrci toho, co nazýváme štěstím. A kde je úsměv, něha, upřímnost, kde je takto vytvářeno klima pokoje a radosti, tam se dotýkáme Božího království. A tam je štěstí a my na něm máme svůj podíl. A kde je zdraví, kde je člověk, dobré Boží stvoření, v plném zdraví a kde může uplatňovat všechna svá obdarování bez zdravotního omezení, tam se také dotýkáme Božího království. A tam je štěstí. A kde je pomoc druhým a ochrana člověka a zastání, kde je spolulidství a člověk není sám, tam prostupuje Boží království. A tam jsme tvůrci štěstí. A kde je volnost a svoboda, ne k prosazování sebe sama a jen svých zájmů, ale vytváří prostor ke kreativitě a tvorbě a kráse a bohoslužbě, tam vstupuje Boží království. A tam aktivně spoluutváříme štěstí. To všechno naplňuje lidský život. To všechno dává lidskému životu smysl. To přináší blaženost. Na cestě takového hledání jsme vedeni Duchem Božím, který v nás probouzí víru v království Boží, připravené pro nás skrze Ježíše Krista.

Nehledáme nejdříve ze všeho své štěstí a jeho pochybné obecné předpoklady, nehledáme nejprve bohatství a radovánky a ony zmiňované požitky srdce i těla. Hledáme to nejpodstatnější, to, čím je Boží království přítomno mezi námi. A nejenže hledáme. Jsme spolutvůrci. Podílíme se. Hledáme lásku, ale zároveň milujeme. Hledáme volnost a svobodu, ale zároveň ten prostor vytváříme pro druhé. Hledáme nebo spíše potřebujeme pomoc druhých, ale zároveň jsme těmi, kteří pomohou. Štěstí a blaženost nejsou něčím, co je pro nás bez našeho snažení. Jsme obojího spolutvůrci. Máme v tom aktivní roli. Na cestě hledání Božího království pak dostáváme mnohem víc, než si umíme představit. Dostáváme radost, kterou smíme naplno prožívat. Dostáváme mnohé potěšení pro srdce i tělo, které můžeme plně prožívat a z něhož se smíme naplno radovat. Již jsme jinde než Kazatel. Kristem jsme pozváni k cestě smysluplné. Již nejsme vláčeni marností, pomíjivostí, absurditou života. Můžeme naplno žít, prožívat všechno, co děláme, myslíme, jsme. Naší jistotou je, že tomu všemu dává poslední smysl Bůh. Všechno, co jsme, co děláme, co žijeme, je v rukou Božích.

„Nedělejte si tedy starost o zítřek. Zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení. Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ To je úleva. Žádné pachtění. Žádná honba za větrem. Má to smysl. Tak jdeme na to.

Amen.

Miroslav Erdinger



zpět ...
© 2005 archa.cz