0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle po Velikonocích (27. dubna 2014)
Lukáš 24; 36 - 43

Text kázání: Lukáš 24; 36 - 43
(36) Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich.
(37) Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha.
(38) Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl?
(39) Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“
(40) To řekl a ukázal jim ruce a nohy.
(41) Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“
(42) Podali mu kus pečené ryby.
(43) Vzal si a pojedl před nimi.


Viděli ho – ale nepoznali ho. Evangelista Lukáš nám vypráví hned dva příběhy tohoto druhu. První z nich se udál na cestě do Emauz, druhý pak v Jeruzalémě.

Jak se stane, že někoho, koho jsme dobře znali, najednou nepoznáváme? Může to být proto, že se dotyčný hodně změnil. To jsme zažili asi všichni, kdo jsme se někdy zúčastnili pomaturitního srazu. Může se ale také stát, že najednou nepoznáváme duši našeho blízkého. O tom by mohli říci své lidé, kteří pečují o člověka s Alzheimerovou nebo jinou duševní chorobou. Takový nemocný se nám doslova mění před očima. My nepoznáváme jeho, ale také on po čase nepoznává nás.

Ještě jiná možnost je, že se změníme my sami, a proto nepoznáváme. Začneme vidět jen povrchně. To, co je v hloubce, nám uniká, nebo to nechceme vidět a zavíráme před tím oči. Bible to nazývá zaslepeností nebo tvrdostí srdce. Mají oči a nevidí, vyčítali proroci nevěrnému lidu, který si odmítal připustit, jak moc se vzdálil od Hospodina. Podobná slova používal také Ježíš na adresu nejen svých protivníků, ale i svých učedníků.

Zdá se, že podobnou vnitřní slepotou bylo raněno také jedenáct apoštolů v Jeruzalémě. Ženy, které se k nim vrátily s dobrou zprávou od Ježíšova hrobu, obvinili z blouznění. O moc lépe nedopadli ani dva učedníci, kteří se vrátili z Emauz a svědčili o svém setkání se Vzkříšeným. Jejich svědectví si apoštolové také nevzali k srdci. A tak, když se jim Ježíš zjevuje a oslovuje je, pokládají ho za ducha a bojí se ho.

Hlavní příčinou jejich nevidění byl tedy strach. Strach má velké oči, říká se. To by naznačovalo, že když se bojíme, vidíme naopak až příliš mnoho, máme sklon zveličovat různá ohrožení nebo si je dokonce přimýšlet. Bojíme se věcí, které nejsou nebo zatím ještě nejsou nebo nikdy třeba ani nebudou. Jenže právě tato změna vidění vede zároveň ke slepotě: nevšimneme si věcí dobrých, radostných a nadějných, protože ty jsou v našich očích beznadějně překryty různými zveličenými strašidly.

Strach prostě zkresluje naši optiku, naše vnímání i myšlení. Strach nakonec brání i víře. Vždyť víra je naopak hráz proti všemu, co se tváří jako veliké a největší vnašem životě a chce nás pohltit. Ve víře právě nepropadáme tomu, co v nás chce vzbudit strach. Víra otevírá oči pro to podstatné, co se ale nevnucuje naší pozornosti a co právě proto přehlédneme. Víra je hledáním klíčícího zrnka uprostřed pustiny. Strach je toho všeho pravý opak.

Vystrašeným učedníkům nestačilo, že se jim Ježíš zjevil. Vidění není žádnou zárukou víry. Vždyť zrak může klamat, a hlavně naše srdce může klamat, protože si z viděné skutečnosti vybírá jen to, co chce. Učedníci vidí Ježíše, ale rozpoznávají v něm jen strašáka. Vidí a nevěří. Víra s viděním může být stejně těžkým úkolem jako víra bez vidění. Nakonec musí sám Ježíš rozehnat strach, aby přivolal pravou víru. Hospodin otevírá oči slepým, zpívá žalmista. Můžeme k tomu dodat: i těm duchovně slepým i ustrašeným i nevěřícím, kteří by možná chtěli věřit, ale něco uvnitř jim v tom brání. Nejen strach, ale třeba různé zlé zkušenosti, zranění, bolesti.

Učedníci Ježíše nepoznali, protože se sami změnili. Z přesvědčených následovníků Ježíšových se stali přes noc ustrašenci schovávající se před římskými vojáky. Ale přece jen, nezměnil se také Ježíš sám? Vždyť Ježíš se nevrátil pouze zpátky do tohoto života tak, jak tomu bylo třeba u Lazara. Skutečně překročil hranici smrti, už ji má za sebou s konečnou platností. My všichni ji naopak máme před sebou. V tom je ten rozdíl, v tom je Ježíšova jinakost.

A přece nám evangelista Lukáš zdůrazňuje, že Ježíš zůstal sám sebou. Ježíš právě že není jen strašidelný obraz či torzo z někdejšího člověka. Je plně dál člověkem. Z Ježíše se nestal jen jeho duch, duch otce zakladatele, duchovní odkaz. Z Ježíše nezůstal jen ušlechtilý program, na základě kterého se má budovat nějaké náboženství, ani krásná idea, kterou bychom teď měli naplňovat, ani úžasné učení, které je potřeba si s úctou připomínat a předávat dál.

Jeden teolog kdysi řekl: vzkříšení znamená, že Ježíšova věc jde dál. To je ovšem poloviční pravda. Ano, Ježíšova věc skutečně jde dál. To, co kázal, o co usiloval, co konal, nezapadlo. Ježíš svým učedníkům přikázal, že mají pokračovat v jeho díle: zvěstovat evangelium, očišťovat malomocné, vymítat démony, dokonce křísit mrtvé. Ale to vše není tím nejdůležitějším v naší víře. Nejen Kristova věc, ale Kristus sám jde dál. On se neztrácí, ani Bohu, ani tomuto světu. On žije nejen v našich vzpomínkách, nejen v bibli, nejen v našich bohoslužbách, nejen v naší diakonii. Žije, protože zvítězil nad smrtí a nad všemi silami zmaru. Žije, a tak jeho věc může jít dál, protože ji sám dovádí k naplnění.

Kristus žije. A my se dovídáme, že je to život opravdu tělesný. Jeho ruce a nohy, jeho kosti a svaly, jeho stolování s jeho učedníky o tom svědčí. Možná nám celá scéna přijde být přeci jen těžko představitelná a přijatelná. Jistě tak působila i na tehdejší posluchače tohoto příběhu, kteří celkem nic neměli proti představě nesmrtelné duše, která se po smrti ubírá do vyšších božských sfér. Ale co si počít s tělem? Proč se s ním trmácet ještě i po smrti? A co to vlastně bude za tělo?

Vždyť jsem to já, říká Ježíš vyděšeným učedníkům. Všechno závisí na tom, kdo je toto „já“. Je to právě Ježíš sám se vším, kým byl, se vším, co k němu patřilo. Ježíš, který byl a je plně člověkem. Také se svým tělem. Jeho tělo nebyla nějaká vnější slupka, která k němu vlastně ani moc nepatřila, a tak ji po smrti s radostí odhodil. Vždyť svým tělem s lidmi mluvil, dotýkal se jich, uzdravoval je, žehnal jim, sytil zástupy, přinášel jim naději a záchranu. Ve svém těle také trpěl, byl bičován a ukřižován.

A tento Ježíš, a nikdo jiný a nikdo méně, přešel ze smrti do života a ujímá se nyní svých učedníků. Ježíš, který byl celou svou duší a celým svým tělem pro nás, zůstává takto pro nás i nadále. Neodešel kamsi do duchovního nadsvěta, nespálil za sebou mosty, nenechal náš tělesný svět za zády. Je dál jeho Pánem. Když se svými učedníky pojedl kus pečené ryby, nebyl to jen důkaz jeho tělesnosti, ale také důkaz toho, že chce být i nadále s námi, s námi spojen, na naší straně.

Věřím v těla z mrtvých vzkříšení, vyznáváme a zároveň také nerozumíme. To je přirozené a jinak tomu ani být nemůže. Nemusíme rozumět. Stačí věřit, že jsme vzkříšeným Kristem pozváni do společenství s ním. A toto společenství bude tělesné, ostatně jaké jiné by mohlo být? Vzkříšení těla znamená vzkříšení společenství. Vždyť skrze tělo máme vztahy mezi sebou, skrze tělo můžeme jeden druhého vidět, mluvit, milovat. Žádná soukromá blaženost, žádné nebeské komůrky pro jednotlivé dušičky pro nás nejsou připraveny.

Opravdu netuším, jaké budeme mít v nebeském království ruce, nohy, svaly, kosti a orgány, či zdali je vůbec budeme mít. Věřím ale, že stejně jako Bůh vytrhl ze smrti celého Ježíše, staneme jednou před Bohem i my celí se vším, co k nám patřilo. S celým naším životem tak, jak jsme ho prožili a zformovali.

A tak místo zkoumání toho, v jakém těle vlastně byl vzkříšen Ježíš a v jakém těle budeme vzkříšeni my, se raději ptejme: co jsme se svým životem udělali? Co udělaly moje ruce? Komu jsem je podal na pomoc? Koho jsem jimi pohladil? Koho jsem jimi zranil? Kolik jsem jimi druhým dával a kolik si bral pro sebe? Kolikrát jsem jimi hrozil, kolikrát žehnal? A co udělaly moje nohy? Kolikrát se vydaly za někým potřebným? Kolikrát obloukem obešly trpícího bližního? Kolikrát do někoho kopaly? Kolikrát se podlamovaly tam, kde měly pevně stát? Kolikrát tvrdě stály na své pozici, když měly pokorně pokleknout? A co moje ústa, oči, uši, celé moje tělo, v čích službách bylo? Stalo se chrámem Ducha svatého anebo rejdištěm nečistým duchů a mých sobeckých zájmů?

Když Ježíš ukazuje učedníkům svoje ruce a nohy a vyzývá je, aby se jich dotkli, nechce je vést k úvahám nad kvalitou nebeské matérie. Spíš obrací pozornost k té matérii naší, která se nám zdá často tak ubohá a politováníhodná. Ježíšovo zjevení je pro nás výzvou: milí učedníci, nebeské království se buduje už teď, ve vaší tělesné přítomnosti. Pozemský svět není vězení, z něhož bychom měli co nejdříve uniknout a povznést se konečně nahoru k Bohu. Právě z hmoty naší vezdejší se staví Vaše budoucnost. Teď se o ní rozhoduje. Není lhostejné, jak se svým tělesným životem naložíte.

A tak vězme, že žádné, ani to sebemenší dílo lásky nebude pro Boha zapomenuto. Neodejde cestou všeho pomíjivého těla, ale bude vzkříšeno a stane se naopak stavebním kamenem budoucího světa. Světa, kterému už nyní vládne náš vzkříšený Pán.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz