0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
12. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
16. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle postní (19. března 2006)
Jan 2; 13 - 22

Text kázání (Jan 2; 13 - 22):
(13) Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma.
(14) V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly.
(15) Udělal si z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel
(16) a prodavačům holubů poručil: "Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!"
(17) Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro svůj dům mne stráví.'
(18) Židé mu řekli: "Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?"
(19) Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím."
(20) Tu řekli Židé: "Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?"
(21) On však mluvil o chrámu svého těla.
(22) Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.


Milé sestry, milí bratři,

když jde o něco moc moc důležitého, je někdy potřeba prásknout do stolu. Obzvlášť když se nejedná o prosazení vlastních představ a zájmů, ale o věci pro člověka zásadní, které jsou zkreslovány a zatemňovány lidskými zájmy a touhou po vlastním prospěchu, bohatnutí, pohodlí, slávě. To pak je zřejmě nutné sáhnout i na finanční prosperitu, slávu, uplatnění, prospěch druhých lidí. To je pak zřejmě ono prásknutí do stolu nutné. Jakkoliv jsme zvyklí na křesťanské ohledy, na snahu kolem sebe naopak nepráskat, jakkoliv se v církvi snažíme být laskaví a nezraňovat, stokrát a víckrát zvažujeme, než něco jasně a rezolutně řekneme, jen abychom se nedotkli, neublížili, a je to jistě správné, jsou také situace, kdy musí jít takové ohledy stranou. Ježíšův příběh, do kterého dnes vstupujeme, jednu z takových situací předkládá. Překvapivě – Ježíš, nositel a dárce pokoje, lásky, mírný…A tak na začátku až mrazí, jaká je to scéna. Její uskutečnění i otázky, které přináší, však otevře cestu k něčemu tak zásadnímu, radostnému, život naplňujícímu, jako je víra Božímu slovu, které se stalo v Ježíši Kristu. Ona událost vlastně přinesla svůj zásadní užitek až po vzkříšeni Krista. A jak se ve svém průběhu zdála až přemrštěná, přetažená, jen těžko přijatelná.

Jde o něco tak pro život víry podstatného, jako je chrám, kostel řekněme, jeho význam pro život společenství víry, a bohoslužba.
Ten příběh začíná příjemně. Ježíš se vypravil na cestu do Jeruzaléma slavit židovské velikonoce. Paschu Největší židovské svátky, připomínající centrální událost Hospodina se svým lidem. Vyvedení z Egypta. Na začátku bylo oněch známých deset ran a právě ve vztahu k té desáté, smrt všeho prvorozeného, je ono slovo paesach – pominutí Hospodinovo. Hospodin přeskočil, vynechal, pominul domy Izraelské, když v domech egyptských pomřelo všechno prvorozené. Říkal jsem centrální událost. Na ni se ukazuje Boží vůle s jeho lidem: svoboda, víra a služba Bohu. Památka vysvobození z otroctví Egypta. Nebylo většího svátku pro Izraelce. Tak tam Ježíš jde, jde světit. Jako zbožný Žid, jde cestou svého lidu. Neliší se. Naplňuje živou a životodárnou tradici svého lidu. Jde, vystupuje, aby se svým lidem oslavoval Hospodina. Aby mu děkoval, připomínal si cesty Izraele, připomínal si Boží věrnost, doprovázení na cestách. Aby slavil bohoslužby. Stoupal vzhůru. Je zde použito slova anebén – jít nahoru. A to bylo vždy používáno ve vztahu j něčemu pozitivnímu. Zde jít nahoru, vystupovat, zde do jeruzalémského chrámu. Tedy všechno v pohodě, v pořádku. A přece. Hned dvakrát si tam Ježíš proti sobě popudí Židy. Nejdříve tím co učiní, a poté tím, co odpoví, co Židům řekne. Na co Ježíš v chrámu naráží? S čím se to setkává? Koho tam potkává?

Je to jak úder mezi oči. Ježíš přijde do chrámu a připadá si tam jako na trhu. Chrám, respektive jeho nádvoří, nazvané nádvořím pohanů, je plný prodavačů a kupců a penězoměnců, hemží se to tam prodavači dobytka, ovcí a holubů a kdo ví, čeho ještě. Zkrátka kšefty tam jen kvetou. Řekneme si ovšem, že je to v pořádku. Lidé přichází do chrámu aby obětovali Hospodinu, kupují si od prodavačů podle svých možností obětní zvířata, ten ovečku, jiný holoubátko, tak to má přece být, všechno je jak má být a co to ten Ježíš provádí? Neunesl situaci? Vždyť je to tak v pořádku.

A přece není. Nenechme se oslepit první myšlenkou, že je vše v pořádku, protože si zde mohou příchozí koupit obětní dar. Jen to hezky vypadá. Oni totiž ti prodavači a směnárníci slouží vlastním cílům. Svým ziskům, svým kšeftům. Asi jako když před krematorii nebo před hřbitovy si lidé otevřou květinářství. Ani na okamžik si nemusíme myslet, že je to z nezištné lásky k lidem, aby to měli pro květiny blízko, aby je nemusel nikde shánět. Je tomu tak proto, že je to nejpříhodnější místo, jak nejlépe prodat zboží a získat peníze. Jenomže zde se nikdo netváří jako kdovíjaký lidumil. Všem je to jasné. Jo, to v chrámu v Jeruzalémě tomu bylo jinak. A přece ne. Ti lidé v chrámu sloužili svým cílům. Mysleli na své zisky. Už při vstupu do chrámu odváděli myšlenky příchozích od Hospodina. .A ani bychom se nedivili, kdyby svým jednáním mnohé pohoršovali, odváděli, vypuzovali s chrámu. Ty, kteří takové zvrácenosti nemohli unést, kteří byli znepokojeni, pohoršeni, kterých se jednání kupčících lidí dotýkalo. Těch se ovšem nikdo na nic neptal.

A ještě jeden důležitý prvek zde byl. Ono kupčení se odehrávalo v prvním chrámovém nádvoří, nádvoří pohanů, jak jsem již řekl. Ti Židé zachází s nádvořím pohanů jakoby ani k chrámu nepatřilo. Vyčlenili ho pro své cíle. Jakoby pohané neměli před Hospodinem co pohledávat. A když tedy pohané sem nepatří, tak proč si neudělat z jejich nádvoří tržiště? Proč zde nekšeftovat s penězi s obrazem císaře? To samozřejmě bylo poskvrňováním chrámu Hospodinova. Židé si to ale vysvětlili tak, že nádvoří pohanů k chrámu nepatří. Ale ono k němu patří. I pohanům je otevřena cesta k Bohu. Židé ji však svým jednáním uzavírají.

A přichází Ježíš. Uplete z provazů bič a všechny ty penězoměnce a prodavače a kupce vypráská, vyžene. Nic, co zatemňuje cestu k Bohu, nic, co kohokoliv vyčleňuje z bohoslužby, nemá v chrámu místo. „Pryč s tím odtud. Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ Snad nejlépe tuto scénu umělecky ztvárnil Passolini ve svém filmu Evangelium podle Matouše, kde představil Ježíše jako rozzlobeného, téměř se neovládajícího muže, který hlava nehlava převrací stoly, vyhazuje prodavače a penězoměnce z chrámu. Scéna, která ovšem svoji intenzitou odpovídá slovům Bible i závažnosti řešeného problému. Ano, jde zde o naprosto zásadní věc, jde o chrám jako místo bohoslužby a jde i o bohoslužbu samu. Tolerance zde ke všemu, co komukoliv cestu k Bohu zatemňuje nebo uzavírá je nulová. Ohledy stranou. Jde o mnoho. Ježíš podle toho jedná. Učedníci rozumí. Vzpomenou si na slova žalmu o horlivosti pro chrám Hospodinův.
A Židé se zlobí. Jak jinak. Chtějí znamení. Jak máme vědět, že to smíš dělat? Podle čeho to děláš? Kde na to bereš oprávnění, mohli bychom moderněji říci. Nedivíme se otázkám Židů. Je to pro ně příliš. Oni věděli docela přesně, jak Hospodina chválit, jak mu přinášet oběti, jaké knihy kdy číst a co říkat. A tak jim uniká, když se něco děje jinak, když se někdo odvažuje rušit ten jejich stereotyp, ten zaběhnutý život chrámové víry. „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš dělat?“

A to je pro Ježíše příležitost, jak ukázat dál než jen ke stávajícímu chrámu, jak ukázat jinam než k obětem a pravidelnému a přesnému naplňování zákona, který farizeové tak precizně rozpracovali do všech detailů ( a k čemu jim to bylo, nabízí se poněkud pichlavá otázka). Žádné znamení není. Je jen víra., je jen zaslíbení nového života. Ježíšova horlivost pro čistotu chrámu i Ježíšova slova o zboření chrámu a jeho novém vystavění ve třech dnech ukazují dál, než jsou schopni Židé dohlédnout. Ukazují k mesiášskému poslání Ježíšovu. Ukazují k Ježíšovu vykupitelskému dílu. Ve třech dnech bude vystavěn chrám nového života. Tomu však Židé nerozumí. Lidé, kteří jsou upnuti sami na sebe, na svou moudrost, na svou „pravou víru“, kteří jsou přesvědčeni o své pravdě, ti sice slovo Ježíšovo slyší, ale nerozumějí. Jako ti Židé. Vždyť to není možné. Ten chrám byl stavěn čtyřicet let. Jednalo se o tzv. chrám Herodův. Ten Šalomounův byl již dávno v troskách. Na krásu a velkolepost svého chrámu mysleli Židé. Na záchranu, spasení člověka myslel Ježíš. Však oni mu to v připravovaném procesu přičtou. „Chtěl nám zbořit chrám“, řeknou jako součást obžaloby.

Milé sestry, milí bratři, až když byl Ježíš ukřižován a třetího dne vstal z mrtvých, až tehdy jeho učedníci uvěřili slovům Písma i tomu, co tehdy Ježíš říkal. Až tehdy jim to všechno došlo. Aby k tomu došlo, musely se odehrát ty tvrdé chvíle v chrámu. Ten jednoznačný zásah Ježíše proti zatemňování smyslu chrámu a Božího slova. My už víme o Ježíšově ukřižování, právě jsme k jeho kříži udělali další krůček. Za chvíli na jeho památku budeme pít víno a jíst chléb, symboly Kristovy oběti. My už věříme v Kristovo zmrtvýchvstání.Vždyť ono dalo našim životům nový směr a nový smysl i určení. My se po žádném znamení ptát nemusíme. Bohatě nám stačí vyznání prvních křesťanů: Ježíš je Pán. Amen

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz