0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle před poslední nedělí v církevním roce (8. listopadu 2015)
Genesis 11; 28 - 12; 9

Text kázání: Genesis 11; 28 - 12; 9
(11; 28) Háran umřel před svým otcem Terachem v rodné zemi, v Kaldejském Uru.
(29) Abram a Náchor si vzali ženy: žena Abramova se jmenovala Sáraj a žena Náchorova Milka, dcera Hárana, otce Milky a Jisky.
(30) Sáraj však byla neplodná, neměla dítě.
(31) I vzal Terach svého syna Abrama a vnuka Lota, syna Háranova, a snachu Sáraj, ženu svého syna Abrama, a vyšli spolu z Kaldejského Uru. Cestou do země kenaanské přišli do Cháranu a usadili se tam.
(32) Dnů Terachových bylo dvě stě pět let, když v Cháranu umřel.
(12; 1) I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.
(2) Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!
(3) Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“
(4) A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.
(5) Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam.
(6) Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci.
(7) I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal.
(8) Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno.
(9) Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu.


Milé sestry, milí bratři,

zdá se, že jsou všichni na místě, jak mají být a již se nic nebude měnit. Terach se svým synem Abramem, vnukem Lotem a snachou Sarai se stěhují z babylonského Ur-kasdím do Cháran u v Kenaanské zemi. Tam se usadí, tam zakotví, tam si najdou své přátele, vytvoří si společenství, které jim vyhovuje, tam zapustí kořeny. A nejspíš si myslí, že tam také zemřou. Však otec Terach tam zemře. Nikomu se již nikam nechce, všichni již, až na Lota, mají svá mnohá léta na krku. Kdo by se kam stěhoval? Tady jsou jistoty. Možná poněkud stojaté vody, zaběhnuté stereotypy, ale jak jinak po těch létech. Abrama ani nikoho dalšího ani nenapadne, že by se měli ještě někdy někam stěhovat, někam putovat. Někteří je tam mají rádi a váží si jich, jiní je nemohou vystát, některým jsou ukazatelem dobrých cest, jiným na jejich cestách překáží. Někteří s nimi počítají, jiní se jich snaží zbavit. Tehdy nic nového, dnes nic nového. Abram stejně tak, jako jeho blízcí, se nezachvěje. Má vše jasné, vyřešené. Všemu odolali, pozice upevnili. I když tam kdysi přišli jako cizinci, nyní jsou v Cháranu doma.

Opravdu je jejich status quo neměnný? Přijde to jako náhlá bouře. Možná někde Abram odpočívá, možná se dívá do ohně, možná se modlí. I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ To musí být pro Abrama překvapivé. S tím přece již nepočítal, že by ještě někam měl jít. A kam by chodil a co by tam někde dělal? Tady ví, tady zakořenil. Tak proč to?

Jistě se nám to zdá podivné. Však si to představme. Někam se s rodinou přestěhujeme, máme tam práci, pět, deset, patnáct let se o něco snažíme, vytvoříme si okruh přátel, víme již také, kdo jsou naši nepřátelé, něco jsme si již prožili, s něčím se vyrovnali, poznali charaktery lidí kolem nás. Víme, na koho se můžeme spolehnout, komu věřit nebo naopak komu se raději vyhnout, někoho si vážíme, jiným pohrdáme. Našli jsme si svou pekárnu, kam si chodíme ráno pro housky a chléb, našli si svého řezníka, vyseděli si své místo v kostele, vyšlapali si cestu do ordinace svého lékaře. Už se nám nechce nic měnit. A najednou nám někdo řekne, že máme jít jinam. A ještě k tomu, že to po nás chce Bůh. Copak tomu budeme rozumět? Copak se nám bude chtít jít někam jinam? Co námi pohne? Co nám pomůže přesvědčit sama sebe, že nemůžeme jinak? Nový úkol. Poslání. Smysl a naplnění dalších dnů a života. Něco, co je třeba víc a jinak, než to, co jsme až dosud žili. Najednou nás to osloví, přepadne a my nemůžeme jinak. Jdeme. Možná, že není tak těžké si to představit. Dokonce, vnímáme-li ono nové poslání dostatečně silně, nebude zatěžko připustit, že ne člověk a mnohé lidské okolnosti, ale Bůh nás skrze lidi a situace někam vede, dál vede, nový pohyb a novou energii dává, novými úkoly nás pověřuje.

Tak nějak to mohlo být u Abrama. „Odejdi.“ Poněkud překvapivě však čteme, že Abram ani na chvíli nezaváhal. Nebo alespoň nám to bible neříká. „I odešel Abram, jakmile k němu promluvil Hospodin.“ Co to bylo, co ho tak namotivovalo, co ho okamžitě přesvědčilo, že není dobré váhat, ale uposlechnout? Požehnání. Tedy něco, co si Abram sám nevymyslel, co si nepřipravil, na čem nemá žádnou zásluhu. Jednoduše ho Bůh obdaroval netušeným bohatstvím, které si Abram nemůže nechat pro sebe. Které musí předávat, být jeho tlumočníkem, nositelem, kolportérem, přenašečem a předavačem. „Učiním tě velkým národem, požehnám ti. Staň se požehnáním.“

To však může naopak Abrama zaskočit, vyvést z míry. Vždyť jeho žena „ Sáraj byla neplodná, neměla dítě.“ Nejspíš byla nešťastná. Jak to jen ten Bůh myslí? Tak bychom se nejspíš ptali my. Tak se neptá Abram a vše, co bychom mu vkládali do jeho myšlení, byly by jen naše domněnky a myšlenky. Abramova víra byla plná důvěry. Byla spolehnutím na Boží slovo. Nijak si ho nezpochybňovala. Bůh řekl, tak to tak je. Abram je mužem poslušné víry. Když se ptáme na jeho význam pro nás a pro naši dobu dnes, pak právě ta poslušná, nikoliv bezmyšlenkovitá víra, nám může být ukazatelem na naší cestě. Vždyť žijeme v době, kde je vše zpochybňováno. Je to jakýsi až módní trend vysmívat se tradici, znevažovat pravdu i lásku a vysmívat se jim, zpochybňovat víru, zpochybňovat hodnoty a dokazovat pravdivost a nosnost jiných. Myslívám na to v rozhovorech s některými psychiatrickými pacienty, především depresanty. Co vlastně platí a co již ne, čeho se můžu zachytit, od čeho se mohu odrazit, když nic není? Nikde již žádný pevný bod, kterého by se mohl člověk zachytit. Nic není, nic nemáme, nejsou žádné jistoty, nic neplatí, protože co platilo včera, neplatí dnes a co platí dnes, nebude platit zítra. Rozkolísaný, rozechvělý svět a v něm rozkolísaný, rozechvělý člověk. A přeplněné psychiatrické nemocnice a ordinace a nekonečná práce psychoterapeutů a psychiatrů. Nemůže být pro nás Abram podanou rukou, ukazatelem k hodnotám, v tomto případě k nezpochybňované poslušné víře? K jakémusi pomyslnému pevnému bodu? „Odejdi ze země. I odešel Abram, jakmile k němu promluvil Hospodin.“

Abrama ta slova o velikém národu nezaskočí. Ona pokračují: „Požehnám též těm, kteří ti žehnají, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojde požehnání všechno člověčenstvo.“ Již jsem to říkal. Abram dostává pro tu cestu, pro ten odchod z místa, kde léta bydlí, pověření nést požehnání. To je významné, to změní Abramovi život a to doslova. Bůh mu neříká: „Abrame, odejdi z té země, tam si tě neváží, tam tě nedoceňují, tam jsou proti tobě. Nemá smysl, aby ses tam vyčerpával, když o tebe nestojí.“ Nic takového Abram neslyší. On nemá odcházet ze země otců jako někdo, kdo je uražený, protože snad zneuznaný. Tak Bůh člověka nevede. To není Boží cesta. Naopak. Pověření novým úkolem. I ta Sarai z jejich odchodu bude profitovat. I s ní bude smyta potupa neplodné, prožije radost nečekanou. Jak víme, nebude to pro ni nijak jednoduché. Nebude chápat a také Abram se k ní vždy nezachová nejlépe. Ale i její život se změní. Ona bude tou, která porodí dalšího nositele požehnání, toho, jímž Bůh stvrdí svůj slib. Nyní je to Sarai. Později to bude Rebeka, matka Izáka, poté Ráchel, matka Jákobova a další a další až k neplodné a nepochopené Anně, matce Samuelově. A najedenou jsme v Novém zákoně a známe příběh neplodné Alžběty, která se modlí, až na Hospodinu vymodlí syna. Narodí se Jan Křtitel. Taková je Boží cesta s člověkem, s jeho lidem. Začíná oslovením Abrama: „Vyjdi.“ Abram vyjde i se svou ženou Sarai. Cesta Izraele začíná. Požehnání začíná vyjitím, ke kterému vyzve Hospodin. Není to Abramem žádné svévolné opuštění dosavadní odpovědnosti. Je to slyšení Božího hlasu, který Abram vezme vážně. Cesta za požehnáním, cesta s požehnáním, cesta pod požehnáním. A na ní bude nemálo zkoušek, nemálo trápení, bude na ní mnohé klopýtání. Ale nebude nic, co by Božímu požehnání skrze Abrama zastavilo cestu. Ani jeho známé člověčenství. Ani jeho pády.

Jakkoliv je Abramovo rozhodnutí rychlé a bez mnohého váhání, není pro něj lehké. S neplodnou ženou kamsi do neznámé země, nic v ruce, jen v uších, duši i srdci Boží pozvání k vyjití a Boží ujištění o smyslu takového vyjití. Motiv, daný Hospodinem, je silný. Žádná negativní východiska, impulzy. Veskrze pozitivní. Všechno nech tady a jdi. Tvá mise v Cháran se skončila. „A ukážu ti ještě mnohem vzácnější cestu,“ napadá mě citace z dopisu apoštola Pavla do Korintu. A pak Pavel hovoří o lásce. Cože to má Abram nést? Požehnání. A co je to požehnání? To je přece Boží láska, Boží přítomnost s člověkem. Abram vychází ze své země, z místa svého dosavadního přebývání, aby na své další cestě a ve svém dalším bydlišti nesl svědectví o Boží lásce. O Božím požehnání, které nenechá člověka na holičkách, na pospas jakýmkoliv projevům zla, které naplňuje člověka pokojem, nadějí, světlem. Neplodná rodí a poušť je zavodněna. A tak přišel Abram až k nám. Už ne však jako Abram, který zemřel a byl připojen k otcům. Ale jako Ježíš Kristus, Spasitel, Boží syn. Který byl vzkříšen, aby s námi na našich cestách, při našem životním putování, zůstal a dával mu smysl. V něm dochází požehnání všechno člověčenstvo. Cítíte, milé sestry a milí bratři, jak je tady s námi?

Amen.

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz