0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle postní (21. února 2010)
Matouš 4; 5 - 11

První čtení: Deuteronomium 8; 1 - 3

Text kázání (Matouš 4; 5 - 11):
(5) Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu
(6) a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen‘!“
(7) Ježíš mu pravil: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.‘“
(8) Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu
(9) a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“
(10) Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“
(11) V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.


Ve středu míváme bohoslužby v bohnickém kostele sv. Václava. Tentokrát jsem přizval katolického kolegu, kněze Jana, aby nám všem – a přišlo tak na padesát lidí – udělil popelec. Evangelíci tento rituál neprovozují, z naší tradice vybočuje. V církvi římské ale je dobře zabydlen, tak proč si nenechat posloužit tímto znamením od bratří katolíků. Já jsem držel misku s černým popelem a každému přistupujícímu připomněl: „Prach jsi a v prach se navrátíš,“ bratr Jan naše čela poznamenal šmouhou z popela a vybídl: „Pokání čiňte a věřte evangeliu.“ Popel pro tento účel pochází z jehněd a proutků jívy, svěcených předchozího roku na Květnou neděli. Výmluvné znamení, vskutku znamenité: lidská sláva, polní tráva a loňská sláva, letošní popel; prach jsi a v prach se navrátíš; přiznej si to, přiznej to i druhým a s nimi, přiznej svou chatrnost a křehkost. Nejsme žádná žula a křemen, jsme prach, snadno rozbitelní, nádoby hliněné.

Slýcháváme občas vzkazy z různých míst, často od politiků, když chtějí působit státnicky: „Mějte důvěru v sebe, ve své síly a schopnosti!“ K takovým výzvám ale křesťané vždycky budou krajně nedůvěřiví. Sebejistota určitě není to, k čemu nás vyzývá Kristus, proroci a apoštolové – ti nám říkají: „Věř evangeliu, důvěřuj se v Pána, nevěř v člověka.“ Ani v sebe ne, a kdo stojíš, hlediž, abys nepadl. Však padnout se dá snadno a rychle, neboť nejsme žádní hrdinové, nýbrž „nestateční lidičkové,“ tak je to zapsáno v Karafiátových Broučcích a je to pravda.

Popeleční středou začalo postní období. Má to má být období kajícnické, kdy alespoň trochu omezíme své požívání poživatin a požitků a také se pocvičíme v ochotě přiznat svou chatrnost, hledat zdroj síly a obživení ne v sobě, ale upírat své oči k tomu, jenž nasycuje každého tvora svým požehnáním.

První postní neděli se tradičně čte v církvi příběh o Ježíšově pokušení na poušti. Je tak bohatý, že jeho výklad rozdělíme na dvě, možná až na tři části: příští neděli budeme pokračovat.

Těsně před vyvedením na poušť byl Ježíš ponořen Janem Křtitelem do řeky Jordánu a na to se ozval hlas z nebe: „Toto je můj milovaný syn, jehož jsem si vyvolil“. Ďábel na tuto událost navazuje a jak to tak vypadá, o Ježíšově božím synovství nepochybuje, nežádá důkaz, nýbrž nabízí Ježíši návod, jak synovství Božího použít. „Když jsi syn Boží, udělej to a to.“ – Tak se to dá přeložit, jako by ďábel říkal: být Božím synem, no to je výhra, to ti přeji, tak si toho náležitě užij, ty za to stojíš, ty na to máš, nevaž se tím, co normální smrtelníky svazuje, odvaž se kousků, jaké Božímu vyvolenému sluší.

Ježíš ale zůstal solidární s námi, syny lidskými. Všechny svody satana odmítl a odrazil je nikoli tajnými zbraněmi svého božství, ale zbraněmi, které jsou dostupné každému, kdo věří. Na poušti se Syn Boží Ježíš ukázal, jaký on je syn Boží. Řečeno slovy apoštolskými: „byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.“ (Fil 2,6-7) Boží syn plně ztotožněný s námi lidskými syny, křehkými, ohroženými zlem a vystavenými pokušením, je s námi na jedné lodi i na jedné poušti.

Tak jako se postil Mojžíš na Sinaji, než mu byl svěřen Boží zákon, tak i dovršitel a naplnitel zákona Ježíš, než začne plnit svůj mandát, drží čtyřicetidenní půst. Půst je zvláštní příprava na zápas zvláštního druhu. Žádné posilování organismu bohatou výživou, iontovými nápoji a anaboliky, ale příprava odříkáním, zeslabením. Jsou totiž zápasy, kde nestačí vyladit se do formy a kde vůbec naše síly nestačí, naopak je nutné zříci se jich. Ze svých vlastních sil to nezvládneme. Naše síla musí ustoupit, aby se nám dostalo síly, která není z nás a v níž nám bude dáno obstát a satana zapudit.

Vyhladovělému Ježíši navrhuje pokušitel, aby proměnil kameny v chleba a nasytil se. „Když jsi Syn Boží,“ pokušitel od počátku ví, kdo je Ježíš. Neznalost skutečného stavu věcí, neznalost pravdy, není jeho problém. On pravdu zná, dokonce ji vyslovuje, když jiným je ještě utajena.

Pokušení obvykle začíná předložením nějaké pravdy: třeba že ta ona věc se na svém místě povaluje nevyužitá, nikdo ji nijak moc postrádat nebude a tobě by se hodila, či jsi půvabná žena a erotika přece patří k lidské přirozenosti, či vy přece potřebujete peníze a my je máme.

A teď přichází klíčový moment, kdy pokušitel předvede svůj obvyklý trik. Začíná nějakou pravdou a pokračuje dál. Navrhne, co teď udělat, vysloví svůj svod a předstírá, že ten svod stále ještě je součást oné počáteční pravdy. Ty jsi syn Boží, tak z toho plyne, že si klidně můžeš proměnit kameny v jídlo, takže přestaň s tím šíleným půstem. Anebo v jiných případech hlas pokušitele dotáhne počáteční pravdivé východisko k závěru, že to či ono můžeš ukrást, tu nevěru si můžeš dopřát, spoluúčast na podvodné finanční machinaci podepsat, nebuď hlupák. Na počátku těchto konců je vždycky nějaké pravdivé konstatování. Pokušitel neútočí vždycky přímo na naše smysly a instinkty, on se dovolává i našeho rozumu, soudnosti, někdy i zbožnosti a víry.

V Ježíšově případě postupuje takto: Jsi syn Boží, jedinečný, vyvolený, máš své nenahraditelné poslání, a abys ho mohl naplnit, musíš nejdřív být. Být silný, zajištěný, ne podvyživená mátoha. Posilni se, zabezpeč se, to je přece základna, pak teprve si budeš moci dovolit nadstavbu, jako je poslušnost Boží vůle a jiné hezké a užitečné věci. Tvé božské poslání je cenné, ale to je jen taková šlehačka na dortu, nejdřív tu musí být ten dort. Nejdřív tvoje zajištěná existence, pak teprve tvé poslání.

Pán Ježíš řekl ďáblu ne. A použil k tomu citátu z 5. knihy Mojžíšovy 8,3: „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale vším, co vychází z úst Hospodinových. Ježíš cituje z Písma svatého, dovolává se té tradice víry, která tu je, předávaná a dosvědčovaná, ba i zapisovaná. Kdo se v té tradici vzdělává a cvičí, kdo si umí vybavit správný verš z Písma nebo sloku z písně, ten nebude docela bezbranný, když pokušení přijdou. Ten v klíčové chvíli, kdy pokušení už je velmi vemlouvavé, dokáže rozeznat, že pravda, z níž pokušitel vychází, nabízí úplně jiná vyústění, než jaká vnucuje pokušitel. Ano, chleba je třeba k životu, to má pravdu každý, kdo to tvrdí, i ten ďábel – ale my tuto pravdu dotahujeme někam jinam – do prosby: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ A do díků Pánu, že nám ho dává. Nenecháme si přece vnutit pořadí: nejdřív chleba, sebezáchova a až potom poslušnost Boží vůle.

Ale pozor, Ježíšem citovaný Boží výrok neuvádí ani pořadí opačné, nejdříve poslušnost slova Božího, pak teprve jídlo. Prostě nejen chlebem živ je člověk, a nejen slovem Božím živ je člověk, ale obojím, slovem Božím i chlebem. Nenechme si od ďábla namluvit, že jedno je základna a to druhé pouhá nadstavba. Hlad fyzický se ovšem připomene vždycky dřív než hlad duchovní a duchovní podvýživa se projeví za delší čas než ta tělesná, a proto je třeba soustavně připomínat, že ne samým chlebem živ je člověk. Ochota naslouchat Hospodinovu slovu a řídit se jím, stojí ne až někde na druhém či třetím či kolikátém místě, ale stojí na témže místě důležitosti jako obživa, jako dobývání chleba, jako sebezáchova.

V Ježíšově odmítnutí pokušitelovy nabídky nacházíme nejen dobrý příklad, jak odmítnout ďábelský svod, ale i zaslíbení, jímž se smíme těšit. Vždyť právě onen verš, jehož část Ježíš cituje, zní celý takto: „I ponížil tě a dopustil na tebe hlad, potom tě nakrmil manou, kterou jsi ty neznal, ani otcové tvoji, aby známé učinil tobě, že ne samým chlebem živ je člověk, ale vším, co vychází z Hospodinových úst.“ Však Hospodin ví, dobře ví, čeho je k životu třeba, a dává i víc, než je třeba, s tím má Boží lid svou zkušenost.

Naslouchat slovu Hospodinovu, sytit se jím, z něj přijímat duchovní živiny a vitamíny, znamená svěřit se laskavému Otci. Ten se nejen obrací na nás se svým nárokem, ale který krmí manou nebeského původu a výtečné chuti. A strojí stůl hojný a kalich nalévá, až oplývá. Amen

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz