0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
4. neděle postní (14. března 2010)
Matouš 4; 8 - 11

První čtení: Deuteronomium 6; 4 - 13

Text kázání (Matouš 4; 8 - 11):
(8) Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu
(9) a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“
(10) Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“
(11) V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.


Do třetice přichází pokušitel, aby nabídl Ježíšovi všechna království světa a jejich slávu, celý širý svět, kam až oko z vysoké hory dohlédne. Nabídka je to ohromně lákavá: Ježíšovo poselství o Božím království tu přece není jen pro soukromý život, jenom pro vztahy já a ty; evangelium míří k tomu, že jednoho dne, jak stojí v knize Zjevení, králové světa do Nového Jeruzaléma vnesou svou slávu. Je to přece žádoucí, aby se i lidé bohatí a mocní, králové a prezidenti, skláněli před jménem Ježíšovým.

Utkvělo mi v paměti, jak za komunistů kolovala mezi lidmi magnetonová nahrávka se záznamem svatby prince Charlese s princeznou Dianou. Na mne nejvíc působilo, když je oddávající v katedrále vyzval „poklekněte“ a oni poklekli – to byl pozdrav z jiného, krásného světa, kde králové a vladaři v pokoře před Božím majestátem umějí pokleknout, sklonit se před autoritou vyšší než je jejich – to naši soudruzi neuměli ani trochu.

Satan tedy nabízí Ježíši skvělou věc, když mu dává k dispozici i světskou moc a slávu, státní aparát a mocenské a správní orgány – vždyť toho všeho lze využít pro tu nejskvělejší věc na světě, pro Boží království, pro ustavení křesťanské, kristovské civilizace. To je nabídka, jaké se neodmítá!

Zádrhel je pouze v tom, že ďábel za tuto skvělou věc něco chce: „To všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.” Je to děsné pokušení, dostat tak mnoho výměnou za tak málo. On ďábel ví, kterou na strunu zahrát a ví, že v našem nitru je ta struna natažená. A tak se v našem nitru začíná ozývat našeptávání sobě samému, že klanění je jen takové vnější gesto, nikomu tím neublížím a navíc jsme tu s ďáblem sami, nikdo se nic nedoví. Pokloním se, hloupý čert si to gesto vyloží jako uznání jeho vedoucí úlohy, já chytrák si ho ale pro sebe vyložím jinak. Ďáblovy nabídky využiji pro dobrou věc, nakonec proti ďáblovi samému. Na oko budu sloužit ďáblu, abych o to účinněji, lépe a upřímněji sloužil Bohu.

Hrátky s čertem ale dopadnou dobře jenom v báchorkách. Máme my Češi dlouhou a stále omlazovanou pohádkovou tradici, která je nebezpečná: sugeruje nám, že čert, ďábel, to zosobněné zlo, je v podstatě takový černý trouba, kterého lze přechytračit, až i použít jeho poněkud nižšího IQ pro dobrou věc. Už pověst o třetím českém světci, tedy jednomu z patronů naší národní mentality, o mnichu Prokopovi, prozrazuje podcenění čerta a přecenění lidských dovedností: poustevník Prokop nejen vyhnal čerty z jeskyně – to je v pořádku, vyhánět zloduchy z našich sídlišť je žádoucí – ale on si čerta ochočil, ďábel mu pak dělal vola, doslova: zapřažen do pluhu, poslušně oral, přičemž světec ho křížem popoháněl jako bičem.
V reálném životě to ale chodí jinak: nakonec čert orá s tím, kdo si s ním začal. V kartách ho nikdo neobehraje, nejlepší karbaník je on. Chytrost na čerta neplatí, vždyť on je největší chytrák pod sluncem. Na něj platí docela jiné zbraně.

Ježíš i ve chvíli vrcholného pokušení opět vytáhl na ďábla zbraň, jaká je dostupná každému věřícímu, totiž zbraň Písem. Ne nějaké magické zaříkávadlo, jeden kouzelný magický veršíček, ale v Písmech uloženou zkušenost a vyznání Božího lidu, jež je uložena do pokynu: „Hospodinu svému Bohu budeš se i klanět, i jemu sloužit.”
Sklánět se před Bohem a sloužit mu, milovat jej z celého srdce svého, zachovávat jeho přikázání, to všechno k sobě patří, to tvoří jeden celek. Nelze Hospodinu sloužit, přitom ale uctívat někoho jiného – božího nepřítele a jemu se klanět. A nelze se zbožně sklánět před Bohem, líbat kříž Kristův, dojímat se přitom vlastní zbožností, zároveň při tom sloužit jiným bohům, mamonu například.

A je také zkušeností Božího lidu, všech jeho věrných služebníků, že sloužit Bohu není otročina. Naopak, je to odpoutávání od všelijakých zemských svázaností, je to cesta ke svobodě, a i když je to často cesta pouští, nescházejí na ní oázy, občerstvovaní stanice, útočištní místa, krásná setkání s jinými poutníky, mana z nebe a někdy i křepelky. Sloužit Hospodinu, to se dlouhodobě vyplácí, to je perspektivní a prozřetelné, to je moudré. Však cílem putování lidu božího není nehostinná poušť, ale zaslíbená země.

I my můžeme v pokušení obstát, jako obstál Ježíš na poušti, když se spolehneme, že klanět se jen Hospodinu a jen jemu sloužit stojí za to, a pokud tím o něco na chvíli přijdeme, však to zase nalezneme. Obvykle přijdeme o méně, než se obáváme, a naopak něco získáme, s čím jsme ani nepočítali. „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás,“ povzbuzuje nás apoštol. Vidět ďábla utíkat, to je radost, to je rozkoš, to za všelijaké drobné újmy a odříkání stojí.

Kdo se v pokoře před Bohem sklání, kdo jemu slouží, pro toho třetí vrcholné pokušení bude nakonec nejméně svůdné. Věříme-li v Boha Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země, potom je zřejmé, že když ďábel nabízel Ježíši všechna království světa a jejich slávu, určitě nabízel jen zdařilou iluzi všech království a slávy. Ďábel umí dělat dojem a budit zdání, je velký iluzionista, přeborník ve výstavbě, stavitel potěmkinovských vesnic.

Hospodin, Bůh Abrahamům, Izákův a Jákobův. Otec Ježíše Krista, není iluzionista, je stvořitel. Jeho jsou nebesa i země, skutečná země se vším, co na ní a v ní jest, včetně její budoucnosti. Hospodin není nějaký lokální pouštní bůžek, a pokud nás na poušť vyvedl jako lid izraelský z Egypta, tak jen na chvíli. To ďábel je na pustině doma, tam se těm jeho fata morgánám daří, je to jen chytrý, však neperspektivní pouštní démon. Zaplétat se s ním je k ničemu. Čiň čertu dobře, on se ti odmění tím, co má – a kromě svého ďábelství nemá nic, ani to peklo není jeho.

Hospodin, vede k zaslíbené zemi, úrodné, pohostinné, strojí hojný stůl, kalich nalévá, až oplývá. On chce, abychom život měli a hojně měli, dokonce život věčný měli. Své věrné, kteří nepřijmou ďáblovy nabídky, nezanechá. „V té chvíli ho ďábel opustil a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.” I na pustině jsou Boží andělé připraveni a mají to k nám jenom kousek. Amen.


Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz