0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle po Velikonocích (25. dubna 2010)
2. list Korintským 4; 6

První čtení: Deuteronomium 4; 10 - 19

Text kázání (2. list Korintským 4; 6):
(6) Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.

V něco nad námi věří kdekdo. Ba i v Boha stvořitele, Otce všech, může věřit leckdo i američtí indiáni. V Ježíše Krista ale věří jenom křesťané.

Učitel naší generace, profesor Molnár, nám jednou pověděl, že stará vyznání církve, apoštolské i to nicénsko-cařihradské, které budeme vyznávat dnes, tak trochu klamou: začínají totiž vírou v Boha Otce stvořitele, jako by Ježíš byl až druhý v pořadí. On ovšem je v pořadí důležitosti první. Však proto je o něm ve zmíněných vyznáních nejvíc, víc než o stvořiteli, Duchu svatém, církvi a věčném životě dohromady. Hodně mi tehdy toto seřazení článků víry pomohlo a pomáhá dodnes.

Středobod naší víry je Ježíš. Jak by ne: přece „Boha nikdy nikdo neviděl, ale syn jednorozený který je v náruči Otcově, nám o něm vypověděl,“ tak svědčí evangelista Jan (1,18). Ježíš Nazaretský je nastíněním Boží podoby, obrazem Božím. Všechno, co říkal, konal a trpěl, nám znázorňuje neviditelného Boha. „Vám, kterým Bůh osvítil srdce, je dáno poznat světlo jeho slávy na tváři Kristově.“ V Kristově tváři tedy hledejte podobu neviditelného Boha!

To je zvláštní vyznání, zvláštní výzva, a nesnadno jí rozumět. Apoštol Pavel, který tyto řádky napsal, Ježíše nikdy nespatřil, před vzkříšením, ani po něm; zážitku setkání s Kristem se mu dostalo až po té, co Ježíš v oslaveném těle vstoupil na nebesa. Při setkání u Damašku, které mu změnilo život, Pavel Kristovu tvář, neviděl: neviděl totiž nic, na tři dny oslepl. Co tedy může vědět Pavel o Kristově tváři?

To podstatné a důležité může vědět, ač Ježíše ve vtělené podobě neviděl, zatímco ti, kteří viděli a neuvěřili, jimž Bůh neosvítil srdce, se s tím podstatným minuli.

Jak kdo vypadá, je pro nás lidi důležitější, než by mělo: patří k našemu dvojznačnému lidství, že hledíme na to, co je před očima. Rádi bychom měli i nějaký hodnověrný Ježíšův portrét, zajímá nás, jak Ježíš vypadal. Když čteme evangelia a svědectví apoštolů o Ježíši, dozvíme se to podstatné, jak na své okolí působil, jak ho současníci viděli. Viděli ho: jako toho, který káže, mluví, léčí, pomáhá slovem i činem, dává naději zoufalým, sráží pýchu arogantních a miluje: tak miluje, až svůj život dává za ty, které miluje, a ohromně při tom odpouští. Tak vyvstává jeho podoba v evangeliích.

A jak byl Ježíš vysoký? Jaké měl vlasy, měl jich hodně nebo málo? A jaký nos, barvu očí, kolik vážil, vousy si stříhal nebo nechával divoce růst? To nevíme a nikde se to nedozvíme, neboť – a to je příznačné – evangelia si toho nevšímají. Je to něco, čím se nemusíme a nemáme zabývat. Ježíšův vzhled, podoba jeho těla patří k tomu, co je před očima, na co Bůh nehledí, neboť Bůh hledí k srdci, k jádru. Jádrem Ježíše je to, co učil a co konal a trpěl pro nás a pro naši spásu. To je jeho tvář, božská tvář, obraz slávy Boží.

Minule jsem se zmínil o tak zvaném Turinském plátnu jako o něčem, co naše víra nepotřebuje. Nemáme přece živého hledat mezi mrtvými, zvěstovali andělé u prázdného hrobu. Přílišná pozornost věnovaná pohřební textilii, co zbyla v hrobě, nás soustřeďuje na Ježíše mrtvého, tu mrtvost v našem srdci zachovává. Věříme-li, že Kristus vstal z mrtvých, pak tyto ostatky s jeho nynějším bytím nemají společného nic, Bohu díky.

Dnes bych chtěl zmínit o tom, co lze na Turinském plátnu vidět. Na originále už není pouhým okem vidět skoro nic. Poutníci asi budou poněkud zklamáni, plné světlo obrazu škodí, a tak je vystaven v přítmí. Když ale pomůže počítačová a jiná technika – a ona pomůže – lze na promítacích plátnech spatřit siluetu ležícího mužského těla se zraněními, jaká působilo bičování a křižování a zvláště pozoruhodný je zřetelný otisk obličeje, tedy podoba Ježíšovy tváře.

Už jsem pověděl, že církev římská se k posouzení pravosti či nepravosti této relikvie staví zdrženlivě a konečný verdikt přenechává vědcům-badatelům. O tom ale, že rozjímání Kristova utrpení před tímto obrazem může být k velikému užitku, si byl jist papež Jan Pavel II, plátno na něj udělalo veliký dojem. Vyjádřil jej takto: „Plátno nás zve, abychom do své duše otiskli tvář Boží lásky...“ Ano, toto pozvání platí, přijměme ho od papeže i my evangelíci. Boží podobu hledejme jedině v Kristu, Boží tvář v tváři Kristově; tam se zračí láska Boží, od níž nás nemůže odloučit nikdo a nic, ani bolest a smrt.

A ještě jeden citát z pera biskupa římského: „Jak před tímto plátnem nepomyslet na miliony zemřelých nebo umírajících hladem, na hrůzy krvavých válek, na brutální vykořisťování dětí a žen, na miliony lidských bytostí, které žijí v bídě a ponížení na okraji velkých metropolí, zvláště v rozvojových zemích? Jak se nerozpomenout s bolestí a soucitem na všechny, jimž byla upřena základní občanská práva, na oběti mučení a teroru...“

Jan Pavel II. těmito procítěnými slovy připomněl, že nejmenší sourozenci Kristovi jsou trápeni, je trápen i on. Však „co jste jednomu z těchto mých nejmenších bratří učinili, mně jste učinili,“ praví Kristus-soudce světa. Jan Pavel II. patřil mezi křesťany, kteří před obrazem Ježíšovy tváře, dokáží rozjímat Kristovo utrpení pro nás a za nás, souvislost Krista s utrpením světa a jeho bolesti s bolestmi našimi a našich bližních.

Sám patřím k těm druhým, kterých v křesťanstvu také není málo, které k rozjímání Kristova utrpení a slavného zmrtvýchvstání z lidských výtvorů vede spíše hudba, obraz jen tehdy, když je abstraktní. Každá ikona, jakékoli výtvarné zpodobnění Kristovy tváře, je mi spíše překážkou rozjímání o Kristu než pozváním k němu. A čím je ta podoba realističtější, tím víc mi překáží. Možná je to chyba nás kalvinistů, že si neumíme nechat posloužit svědectvím výtvarníků, leckdy hluboce věřících, ale možná to není chyba, že chceme mít promítací plátno pro Kristovu podobu ve své duši bílé, nepomalované, neobsazené už nějakou podobou.

Na turinském plátnu je Kristova tvář velmi vznešená, fotogenická, celá ta postava je taková elegantní. A to mi právě vadí: Přece Kristus, trpící služebník Hospodinův, nebyl elegantní a fotogenický. Na Velký pátek jsme četli při bohoslužbách z proroka Izajáše o muži, který „byl tak nevzhledný, že jsme po něm, nedychtili, plný bolesti, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář.“

My ale pořád chceme, aby náš Kristus Pán byl krásný, atraktivní, noblesní i ve svém utrpení, aby byl hezký na pohled. Výtvarní umělci, zvláště ti, co malují hodně realistické svaté obrázky, z této naší touhy žijí a zpětně ji v nás zase oživují.

Ta touha však je nebezpečná. Maluje na plátno našeho srdce Krista malebného, podobného všem manekýnům a metrosexuálům s dokonalou postavou, zdravě atletickým tělem, momentálně poněkud zraněného, ale soucit s raněnou krásou je pak ještě silnější, krvavé kapky tu ušlechtilou tvář ještě ozvláštňují a zkrášlují. Když takovým obrázkům uvykáme, podvědomě se nám pak Kristus stává pánem těch zdravých, životosprávných, mladých, tak do pětatřiceti.

V roce 2007 vyšel Evangelický kalendář, na každý měsíc byl vybrán jeden verš z knihy Kazatel a jedna fotografie. Všech těch dvanáct černobílých fotografií byly portréty starých lidí. Začasté už jen ležících, se stínem smrti ve tváři, nebo i se známkami nějakého postižení. Nebyly to fotky nijak drastické, ba ani žádná tragedie života tam nebyla patrná, jen života běh i s tou poslední etapou. Tehdy jsem jako činitel v synodní radě za kalendář formálně odpovědný, dostal několik ohlasů: ty ohlasy byly odmítavé, až pobouřené. Prý ty obrázky jsou depresivní, vůči těm foceným lidem neuctivé, ten kalendář je morbidní.

Ta reakce mne zarmoutila: znamená, že ani v evangelické církvi namnoze nechceme pohlédnout do tváře Kristu. Však věrným zobrazením Kristovy tváře nejsou herci fešáci z velkofilmů o Ježíši, ani jim se podobající malůvky.

Podobu Kristovy tváře obráží tvář stařenky, která už asi umírá a ten stařeček u jejího lůžka, to bude ten, kdo přišel navštívit Krista Pána, když byl nemocen.... Ano, i to je důvod, proč jakémukoli výtvarnému zpodobnění Kristovy tváře máme být ostražití. Vždycky nám totiž sugeruje, že ta tvář Kristova je mužská, ženy z nositelství podoby Kristovy tváře vylučuje. A přece Kristus trpí s nimi a v nich, nemoci jejich nesl. I tvář ženy, zhyzděná melanomem v pokročilém stádium, to je tvář trpícího Krista, a tvář malých holčiček, co pochodují v Osvětimi do plynové komory, to je tvář Krista trpícího pro nás a za nás.

"Třetího dne vzal z mrtvých a smrt již nad ním více nepanuje." Kristovo vzkříšení nás ujišťuje, a naši pozornost k tomu vede, že ve tváři trpícího Krista není jen bolest, opuštěnost, žaloba a stín smrti, ale paprsek naděje. Ne až potom, po třech dnech, ale už v tom jeho ponížení, utrpení a umírání.

Však už tu noc, kdy zrazen jest, vzdával díky, dával chléb, podával kalich a slavil. Nemusíme proto ani po vzkříšení utíkat od tváře Krista trpícího, však dává nám Bůh poznat světlo své slávy na tváři Kristově.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz