0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
2. prosince (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
3. prosince (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
4. prosince (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
5. prosince (sobota)
9:00 – 10:00 Snídaně s hostem přes Google Meet
6. prosince (neděle)
9:30 mezinárodní bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
21. neděle po Trojici (24. října 2010)
Lukáš 13; 10 - 17

První čtení: Skutky 20; 17 - 24

Text kázání (Lukáš 13; 10 - 17):
(10) V sobotu učil v jedné synagóze.
(11) Byla tam žena, která byla stižena nemocí už osmnáct let: byla úplně sehnutá a nemohla se vůbec napřímit.
(12) Když ji Ježíš spatřil, zavolal ji a řekl: „Ženo, jsi zproštěna své nemoci“ a vložil na ni ruce;
(13) ona se ihned vzpřímila a velebila Boha.
(14) Avšak představený synagógy, pobouřen tím, že Ježíš uzdravuje v sobotu, řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den sobotní.“
(15) Na to Pán odpověděl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu vola nebo osla od žlabu a nevede ho napájet?
(16) A tato žena, dcera Abrahamova, kterou držel satan spoutanou po osmnáct let, neměla být vysvobozena z těchto pout v den sobotní?“
(17) Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad podivuhodnými činy, které Ježíš konal.


Milé sestry, milí bratři,

kdo je tady bez páteře nebo se zlomenou páteří, kdo se tady předklání, div nepřepadne k zemi? Žena, která je stižena nemocí, která je ochrnutá a nemůže se napřímit, a přesto přichází do synagogy, kde ji lidí vidí, možná je to pro někoho nepříjemný pohled a říká si, co tady ta ošklivá žena dělá, proč sem chodí a obtěžuje, vždyť je sobota a to je přece svátek a slavnostní den, kdy sloužíme Bohu a nemusíme se dívat na tu chromou ženu. Je skutečně ta shrbená žena, kdo je tu bez páteře nebo se zlomenou páteří? Nemyslíte, milí přátelé, že skutečně bez páteře jsou zde lidé, kteří takto uvažují a snad i někteří takovou zlou poznámku utrousí? A nebude daleko nejvíc se zlomenou páteří nebo bez páteře ten představený synagogy, který prosazuje jakousi zatuhlou normu, zákon, který člověka deformuje a on chce člověka právě pod tu zatuhlou normu dostat, sehnout ho a sevřít a shrbit tíhou a jhem odlidštělého zákona? Vždyť co je to jiného než sehnutost a zakřivenost a bezpáteřnost, když zbožný člověk, místo aby se radoval z uzdravení ochrnuté, sděluje přítomným zbožným, že přece je sobota a to je podle zákona den Páně a žádné uzdravování se nesmí konat, protože to je přestoupení Božího zákona. Chce se mu položit otázku: „A člověče, k čemu je ti tvá víra když jsi ztratil srdce? K čemu je ti plnění Božích zákonů, když tě odvádí od člověka?“

Ježíšova reakce je až překvapivě tvrdá a ironická: „Pokrytci. Neodvazujete každý z vás v sobotu vola nebo osla od žlabu a nevedete ho napájet?“ Každý má toho svého vola nebo osla, stará se o něj, potřebuje ho k práci a nedat mu napít si nikdo nedovolí. A což přece teprve ta žena? Ta by neměla být osvobozena z tak těžkých pout v sobotu? To se nesmí? Copak ta žena nemá svoji vlastní hodnotu a důstojnost, copak tu ženu nikdo nepotřebuje? Ano, ti vaši voli a oslové, ti vám vydělávají, na těch máte zájem sobota nesobota. Ale ta žena je člověk, je to dobré Boží stvoření, jistě také chce žít plným životem a vy byste ji takto ignorovali? A ty, představený synagogy, ty ses ozval první, ty bys tu ženu nechal v poutech její nemoci a klidně bys dál chodil do své synagogy, do svého kostela a chválil Pána? Zvedá se mi z tebe žaludek, mohl by pokračovat někdo ještě ostřeji.

A všichni Ježíšovi protivníci byli zahanbeni. Dobré znamení. A ještě lepší znamení je, že se celý zástup nad Ježíšovými podivuhodnými činy radoval.

Jak to však celé vzniklo, co se tam v tu sobotu stalo? O čem ten příběh hovoří? Může to být příběh o pokoře. Pozor však. O falešné pokoře. O pseudopokoře. O zakřivenosti člověka, která vzniká jako důsledek něčeho, co je nazýváno pokorou, s pravou pokorou to však má málo co společné. Je-li pokora chápána jako sebeponižování, sebepodceňování, hrbení se před druhými lidmi, je-li tak označována poddajnost, podrobivost, dobráctví, hloupost, poníživost, ústupčivost, servilita, bezzásadovost, zbabělost, chameleonství, pak je to deformace, nikoliv pokora. Tu můžeme definovat souhrnem pojmů jako skromné chování, nesobeckost, respekt ke druhému, vědomí vlastních limitů, hranic, vnímání své nedokonalosti a slabosti, úcta k vyšší nebo nejvyšší autoritě, bázeň před Bohem. Můžeme hovořit o pokoře před Bohem a pokoře před lidmi. Taková pokora nevede k zakřivenosti člověka, k bezpáteřnosti, k sebepohrdání. Vede naopak k sebeúctě, k úctě k Bohu i úctě ke druhému člověku. Člověk si může vážit sám sebe, může být hrdý na to, co se mu daří a co dělá dobře, hrdý na to, čím ho Pán Bůh obdaroval. Jakási oprávněná hrdost na to, co v člověku je dobré. Člověk, který si toto vše uvědomuje, který se raduje z toho, co od Pána Boha dostal a co je v něm dobré, co se mu daří a čím obohacuje druhé, takový člověk pak jistě ví i o tom, co je v něm špatné, co se mu nedaří – a přesto se přijímá jako celek, jako celý člověk se vším, co v něm je, co žije a co nese. Takový člověk má odvahu sestoupit do své vlastní reality, do temnoty své duše, dotknout se hlubin v sobě – a odtud vystoupit k Bohu. Tak může být vyložen Kristův výrok: „Kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Kdo nalezne odvahu přijmout svou pozemskost, své člověčenství, kdo nalezne odvahu sestoupit k sobě samému, pravdivému a celému, ten chápe, kdo je Bůh, co pro něj Bůh znamená, přichází k Bohu blíž. Ten nám již známý německý mnich Anselm Grün řekne, že: „... pokora je odvaha sestoupit do vlastní reality, do stínu sebe samého, abychom právě tím vystoupili k Bohu.“ Jestliže však chápeme pokoru jako zákaz sebeúcty, sebevědomí, pak jsme ji špatně pochopili a zaujímáme shrbený postoj, ve kterém se hrbíme, zmenšujeme a popíráme svoji hodnotu, sami sobě nedůvěřujeme a div že se světu neomlouváme za to, že zde vůbec jsme.

Falešně pojatý pojem pokory lidi hrbí a jakýmsi příkladem, symbolem takového člověka je ona žena, stižená nemocí již osmnáct let, sehnutá, aniž by se mohla napřímit. Ano, osmnáct let ponižování se, nepřijetí sebe, přijímání posměšků a urážek, to udělá s člověkem své. Není pak jen tak samozřejmé a jednoduché narovnat se. Ježíši však záleží na člověku, nechce, aby lidé zůstávali v ponížení, zakřiveni, ochrnuti, v sebeponížení a sebepodcenění. Ohnutá záda té ženy mohou ukazovat k jejímu nulovému nebo jen velmi nepatrnému pocitu vlastní hodnoty. Nemůže se tváří v tvář životu postavit zpříma. Nemůže stát vzpřímeně ve své lidské důstojnosti. Žádnou nepociťuje. Je příliš tlačena k zemi životními břemeny. Možná jedno z nich bylo, že byla nepřijímané dítě. Možná byla svými rodiči ponižována, možná nepocítila teplo mateřské lásky, mateřského zájmu. Možná nepoznala radost a pýchu z otcovy pochvaly, přivinutí na hruď se slovy: „Moje báječná holčičko.“ A tak to s ní šlo dál. Možná nepoznala nesobeckou partnerskou lásku, která nechce jen brát ale také mnoho, sebe, dává. Možná ji ostatní utlačovali a ona byla proti nim tak nahá a bezmocná. Zranitelná a zraňovaná. Možná jí někdo zlomil páteř neunesitelným ponížením a ona všechny své k neunesení těžké pocity zahnala na záda a ta již nemohla unést břemeno všech těch zranění a zraňování. Osmnáct let to všechno trvalo. I tak může vypadat nekonečno.

Nastává změna, nastává zvrat. Když ji Ježíš spatřil, zavolal ji a řekl: „Ženo, jsi zproštěna své nemoci.“ A vložil na ni ruce. Ježíš tu ženu napřimuje. Setkání s Ježíšem je napřimující, působí zásadní změnu, vrací člověku již zapomenutou důstojnost. Ježíš na ženu hledí, volá ji a oslovuje ji tím vzácným, vznešeným titulem, ve kterém je úcta a obdiv, ve kterém je poslání i všechno pozitivní: “Ženo.“ A vkládá na ni ruce, dotýká se jí, snad ji hladí, něžně se jí dotýká. Neříká žádná jednoduchá slova, žádná laciná slova a vemlouvavé věty. Neříká: „Hlavu vzhůru, o nic nejde, bude lépe, hlavně si sama sebe važ, hlavně si uvědom svoji jedinečnost, své bohatství.“ To jakoby říkal někomu na smrt nemocnému: „A hlavně se už uzdrav.“ On ten nemocný by rád, moc rád, ale probůh jak? Nic takového Ježíš neříká, protože jistě ví, že to nefunguje a nemůže fungovat a jenom to tomu člověku může způsobit ještě větší bolest, protože to docela klidně může působit jako nepochopení a hlavně už abych ji měl z krku. Tak to není Ježíšova cesta s člověkem. On se té ženy dotkne, pohladí. Čeho je výrazem takový dotek, milé sestry a milí bratři? Empatie, úcty a lásky. Je to především láska, která člověka napřimuje. Bezpodmínečná láska, která té ženě vrací její důstojnost. Ježíš ji osloví – ženo, je zde vážnost k ženě a ona ji pocítí, nezpochybnitelnou vážnost. Najednou z té shrbené trosky se napřimuje žena, pocítí dotek, pohlazení, pocítí lásku – a je nyní úplná, žena, která se napřímí a děkuje a chválí Boha.

Milé sestry, milí bratři, teď může být ta žena pravdivě pokorná. Ne falešně, protože ponižovaná a ponížená, ale pravdivě, protože může naplno prožívat svoji lidskou důstojnost, ke které ji pozval Ježíš. MILOVANÁ ŽENA. Vzpřímená, hrdá a přesto, nebo že by právě proto pokorná? Může být tou, která je, může být taková, jaká je. Zvěst Ježíšova, která nás nabíjí v tomto příběhu radostí je, že jsme Bohem milované děti, ženy a muži, že jsme milováni a přijímáni bez podmínek. A to nás rovná, to nás napřimuje. Ne shrbený a ponížený, ale napřímený, rovný člověk, který zná svou hodnotu, danou jedinečností Božího pozvání k životu, takový člověk chápe, co pro něj znamená Kristova odpuštění a milost přinášející oběť i jeho vzkříšení. Je to ten nejvýznamnější dotek lásky, který napřimuje, vrací člověku sebeúctu a důstojnost. Dá se z té Kristovy lásky, z jejího doteku nebo dokonce v jejím bezpečném objetí docela dobře a radostně žít.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz