0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle adventní (28. listopadu 2010)
Žalm 24; 6 - 10

První čtení: Izajáš 29; 17 - 24

Text kázání (Žalm 24; 6 - 10):
(6) To je pokolení těch, kdo se na jeho vůli dotazují. Ti, kdo hledají tvou tvář – toť Jákob.
(7) Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.
(8) Kdo to je Král slávy? Hospodin, mocný bohatýr, Hospodin, bohatýr v boji.
(9) Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.
(10) Kdo to je Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy!


Kdyby advent začínal někdy na jaře, třeba 1. máje, nebylo by to ono. Ale teď je to ono, pošmourný konec listopadu k náležitému prožití adventu nabízí ty nejvhodnější podmínky. Symbolika světla a tmy k nám promlouvá bezprostředněji než za dlouhých dnů a krátkých nocí. A tak pohleďme na adventní věnec, vysílá k nám jedinečné poselství: v setmělém světě se rozsvěcí tiché a pokorné světlo. Tmy ještě zhoustnou, dny budou ještě kratší, ale také světla přibude. Nenápadného, neoslnivého, jaké vydává plamínek svíčky, a příští neděli už ho bude dvakrát tolik.

Kontrast světla a tmy, plískanici venku a teplo doma, dobrá hudba a dobrá četba, krátící se dny a ubíhající čas, to vše ať nás oslovuje svou osobitou řečí. Přeji nám všem, nechť se nám daří zastavit všeliký shon a kvaltování a poklidně se v adventní době vystavit se tomu, co promlouvá k duši a co nás připravuje na příchod Páně.

„Zvedněte brány svrchků svých, o věčná vrata v nebesích“ – už jako dítě jsem slýchával tuto píseň. Nevěděl, co znamená to neobvyklé slovní spojení „brány svrchků svých“, ale bylo to krásné, patřilo to k adventu, stejně jako vůně v kuchyni, kde se peklo vánoční cukroví. Aj, čas vzácný přišel“ – to byla další stálice mezi předvánočními písněmi, a byla a je to píseň výstižná: ano, advent je vzácný čas, vystavujeme se v něm všelijakým sdělením, tónům, vůním, vjemům, které ani moc nerozebíráme, ale přijímáme je, ukládáme do sebe, aby k nám promluvily třeba po letech.

Po letech jsem se dozvěděl, že ty svrchky bran, co se mají zvednout, nejspíš nejsou nic jiného než pohyblivá, padací část brány v městských hradbách. Nu když už jsem začal vzpomínáním, tak připomenu, že kdysi ještě v minulém tisíciletí, tady v kobyliském sboru se při bohoslužbách před Večeří Páně otevírala stěna oddělující velký
sál od malého. Kazatelna nebyla tady, ale tam, seděli jsme obráceně a dívali se, jak tímto čestným úkolem pověřený bratr točil klikou, a stěna se pomalu zvedala. Bylo to takové zvláštní, víceznačné, a napadla mne tehdy rozpustilá myšlenka, že bychom ten úkon mohli provázet zpěvem „zvedněte brány svrchků svých“. Nu a po nějakých třiceti letech se mi ten nápad už ani nezdá komický, ta píseň by skutečně byla vhodná, přece bylo tehdy třeba zvednout stěnu, abychom mohli utvořit kruh a kolem stolu Páně se všichni vešli. Je to dobrá píseň před vysluhováním Večeře Páně a určitě si ji některou z adventních nedělí v této souvislosti zazpíváme. Přece máme zvednout, co nás jak stěna dělí a rozděluje, máme nachystat, otevřít srdce, pozvednout je vzhůru, být celí takoví bezbariéroví.

Brány, o nichž zpívá žalmista, jsou ovšem brány pevnější než naše lehká dřevěná roleta, jsou to brány starověkého opevněného města. Ty se mají zvednout, aby mohl vejít král slávy. Proč asi? Jen tak, aby panovník vykonal státnickou návštěvu a jel zase dál? Ne, ale aby vstoupil dovnitř a tam se ujal vlády. Představme si město, obležené vojskem mocného vladaře. Co s tím? Vzdorovat? Vzdor by byl nesmyslný, on má převahu a hlavně není proč se mu nevzdat. Je to král slavný, představuje vyšší úroveň vládnutí, než je to naše.

Kdyby se o město ucházel dobyvatel ukrutník a my byli úžasná obec, kde vládne spravedlnost, právo a poslušnost a všichni jsou ochotni pro svou vlast nasadit život, prolít krev, pak ano, vzdorujte, nevzdávejte se, nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte.

Ale co když v tom našem městě vláda věcí našich vzala faleš. „Právo je potlačeno, spravedlnost stojí v dáli, pravda klopýtá po náměstí a kořistí se stane ten, kdo se varuje zlého,“ jak čteme u proroka Izajáše (59; 14 - 15). Co s tím v takovém případě? No to je přece jasné, přece otevřete brány, spusťte padací mosty, ať vejde král slávy, vítejte ho, vzdávejte hold, pokořte se před ním, vždyť takového panovníka, před nímž se dobrovolně pokoříte, a on vás pokořovat nebude, takového vyhlížíme, krále slávy, jenž nám dá na své slávě podíl, pozvedne nás ze všeho ponížení.

Advent je doba, kdy máme jít do sebe, a biblické obrazy o temnotách a světle, o narovnání všelikých cest a otevírání bran chápat jako poselství pro náš osobní život. Máme si připustit si, že sami sobě nejsme nijak skvělými vládci, nezvládáme, co zvládnout máme, neumíme vládnout dušemi svými. Však i proto voláme: „Navštiv nás Pane světa všemohoucí.“ Ujmi se v nás vlády, my se ti vydáme, ty nás vysvoboď z našeho bezvládí a nezvládání, ty Králi slávy, vytrhni nás ze všeho neslavného a ubohého, do čeho svým zaviněním upadáme nebo do čeho nás duch doby tlačí. Zvedáme ti brány a opony svých srdcí – navštiv nás, Kriste žádoucí.

Co jsou to ale ty vchody věčné, či vrata věčná, tak to překládají kraličtí, která se mají též otevřít? To sotva budou vrata našich měst, ta nejsou věčná, ani vrata našich srdcí to nebudou, však jsou tak dočasná, jako jsme my. Brány věčné, na které žalmista volá, jsou nejspíše brány pekla, brány hrobu a smrti, i brány nebes, prostě brány uzavírající výstupy z časnosti do věčnosti a naopak. I tyto brány se mají před králem slávy otevřít.

V nádherné adventní písni Lukáše Pražského „Vesele zpívejme“ (269), kterou budeme zpívat při Večeři Páně, si připomínáme, že advent – Kristův příchod – se týká i hodiny smrti naší. Když má z těla vyjíti věrný člověk a jíti již v budoucí věk, tak se nezavřou závory života, nezaklapnou se petlice smrti, ale dveře se otvírají, přichází Kristus, žádoucí Kristus, aby doprovodil věřícího do domu věčného. Nebojme se o adventu myšlenek na smrt. Však Kristus přichází, aby nás smrtí provedl a ze smrti vyvedl.

„A kdo je král slávy,“ ptá se žalmista dvakrát asi proto, že na odpovědi převelice záleží. Že by David byl ten král slávy? Nebo Šalomoun? Nebo snad Kýros nebo Xerxes? Komu se poddat, komu otevřít brány srdce? Nikomu z lidí, praví žalmista, žádnému vladaři, mocnářovi, politikovi. Nejsou toho hodni a nemohou být. Hospodin zástupů je Král slávy, on jediný. Pozemští mocnáři a vladaři jsou nutní, ale neslavní, někteří ještě víc než jiní.

Sestry a bratři, zvláště o adventu dodržujme i takový lehký půst od politiky, od nutkavého sledování a trýznivého prožívání, co zase který představitel neslavného provedl a ošklivého řekl, s kým se spolčil proti komu, a pokud to není nezbytně nutné a nehrozí nebezpečí z prodlení, nevzrušujme se tím. Méně se dívejme na televizi, méně čtěme noviny. Zklidňujme a čistěme si duši, připravujme cestu Páně, krále slávy.

Král slávy, Hospodin, je bohatýr v boji, či udatný válečník, jak to přeložili kraličtí bratří. Je to Hospodin zástupů, stojí v čele nespočetných zástupů Božích bojovníků. Ty jeho zástupy ovšem nejsou ztotožnitelní s žádnou pozemskou či leteckou nebo námořní armádou, jsou to zástupy rytířstva nebeského, téhož, které se zjevilo pastýřům u Betléma a zpívalo: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.“

Bůh Izraele, Hospodin zástupů, je bojovník, válčí s mocnostmi, na které my lidé jsme krátcí, a poráží je – bojuje za nás a pro nás proti mocnostem zla, proti hříchu, proti smrti. Jeho vítězství nejsou okázalá, alespoň zatím ne, žádný ohňostroj vítězství po poslední bitvě se nekoná, jen světélko svíčky na adventním věnci svítí. A právě ono nás upomíná, že tma nedokáže světlo pohltit, že tiché a ochotné světlo Božího království se šíří a jednou prosvítí celý svět.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz