0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
19. neděle po Trojici (10. října 2010)
Abakuk 3; 17 - 18

První čtení: Žalm 104; 13 - 28

Text kázání: Abakuk 3; 17 - 18
(17) I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl,
(18) já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat k chvále Boha, který je má spása.


„Díkčinění za úrody zemské“, tak se jmenovaly v generaci našich otců jedny bohoslužby ročně na začátek podzimu. Bylo a je za co díky činiti – jen se podívejte na tu nádheru. Nejen Šalomoun ve vší své parádě nebyl oděn jako tato fuksie, ale ani císař Rudolf, jehož portrét sestavil malíř Arcimboldo ze samého ovoce, zeleniny a květů, nebyl tak oslnivý jako tento koš, sestavený bratrem zahradníkem Kefurtem.

Proč ale děkovat jen za úrody země? Proč doma děkovat před jídlem a ne třeba před sledováním dobrého televizního pořadu? Proč tady obdivujeme dýni a karfiol a jiné dobroty, a ne počítač? Proč tu nemáme třeba koš plný mobilních telefonů?

Před čtrnácti dny jsem se cestou ze sborového pobytu v Bělči zase jednou svezl dobrým autem se spolehlivou řidičkou. Krásně jsme si povídali, krajinu obdivovali, za hodinku a něco jsme byli doma. Není to důvod k velké vděčnosti a děkování? Jenže my tu nemáme vystaven kanystr s naftou a pneumatiku, ale misku s prosem, slunečnicovým semínkem a pšeničným zrnem. Jako by naše slavnost díkuvzdání patřila do jiné doby, kdy hospodář a všechna chasa jedli z jedné mísy dřevěnou lžící.

Čím dál tím víc to cítím, že dobře děláme, když si právě v dnešní době všímáme přírody vůbec, držíme se zvyklostí našich předků a užitečnost, nádheru a nesamozřejmosti úrod země si znázorňujeme i při bohoslužbách.

Však ta povrchová vrstva planety Země, která je úrodná, která rodí, je tenká. Prakticky nikde nepřesahuje metr a obvykle je to tak dvacet, třicet centimetrů. Přitom tam to všechno začíná, tam to klíčí, roste, zraje, až do sklizně. Bez toho, co planeta Země na svém povrchu nese, by nebylo co jíst. A jak to tak vypadá, neměli bychom ani co lít do nádrží našich aut a z čeho vyrábět pneumatiky. Snažil jsem se dopátrat, z čeho vlastně vznikla nafta: není to úplně jisté, ale většina vědců se shoduje, že jsou to pozůstatky zemské vegetace. Tedy ta tenká vrstva úrodné půdy za všechno může. Je dobré nezapomínat, že celý život planety Země je křehký, vyvzdorovaný, provázený také bolestí vznikání a zanikání.

Na biblické hodině ve čtvrtek nás navštívil bratr Štěpán Pavlinec, který už hodně dlouho žije ve Švýcarsku. Svěřil se, že starostí mnohých Švýcarů – včetně jej samého – je, že každou vteřinu ubude ve Švýcarsku jeden čtvereční metr plochy, která by mohla být úrodná – místo ní přibude metr čtvereční betonu. To je až k neuvěření, ale ověřil jsem si na internetu, že je to tak.

Kolik je to asi u nás? Když jsme vzpomenutým autem projížděli přes zlatý pruh země české, na kterém přibývají všelijaké mamutí haly a sklady a seřadiště kamionů, tak vyhlídka do kraje a do budoucnosti byla dost děsivá. Možná to betonování jde u nás ještě rychleji než ve Švýcarsku, jen se o tom méně mluví a méně lidí to znepokojuje. Na to, abychom nalezli – natož prosadili – nějaké opatření, aby úrodné půdy u nás neubývalo, jsme my, které to pálí, málo početní a málo vlivní.

Ale můžeme my křesťané. To zas není tak málo – stále připomínat, že chléb vezdejší není samozřejmost – však o něj každodenně prosíme, o samozřejmosti neprosíme. Však (všechna obživa snad s výjimkou mořských organismů) pochází z té tenké vrstvy povrchu Země, z té mateční půdy všeho živého, nu a my a k životu jako takovému máme základní úctu, a také za pestrost, krásu a propojenost všeho, co dýchá a zelená se, vzdáváme díky. Ba dokonce rozeznáváme a vyznáváme spolu s našimi už prapředky, s hebrejským žalmistou, i například, že všechno živé chválí Otce nebeského spolu s námi…

Budeme vysluhovat Večeři Páně. Spoustu významů přináší toto symbolické hodování, zvané též eucharistie, tedy děkování. Kromě jiného nám připomíná, že z úrod zemských pochází i chléb a víno. Chléb je zástupcem těch skutečností, které potřebujeme, které jsou nezbytné, abychom žili. Víno nepotřebujeme, dá se žít bez něj. A přece ho máme.

A také nalévá nám Pán kalich, až oplývá... Dopřává nám všelijakých požitků zbytných, všelijakých radostí a potěšení navíc. Dopřává nám společnosti druhých, kde radost můžeme sdílet, potěšovat se vzájemně, všelijaké dobroty, též i kulturní a duchovní dobroty, si nabízet a přijímat.

Děkujme Pánu za dar společenství vůbec a za dar toho konkrétního společenství, v němž z jednoho kalicha pijeme, obzvláště. Však to také není samozřejmost, že je nám tady v kobyliském sboru spolu dobře, že se nehádáme a nenevražíme na sebe, že se rádi a vděčně obdařujeme vším možným: úrodami zemskými, dobrotami z kuchyně české i korejské, písněmi, hudbou, výtvarným kousky, přímluvnou modlitbou, dobrým slovem, stiskem ruky, svezením v autě... Dobrými věcmi nás nasycuje Pán mnohem víc, než je třeba.

Když Pán pořádal pro své učedníky poslední večeři, nejdříve nad chlebem vzdal díky. Asi zněla ta jeho děkovná modlitba stejně, jak se modlí Židé dodnes: „Buď požehnán, Králi věků, že dáváš ze země vyrůst chlebu.“ Všimněte si, ne obilí, ale chlebu dává vzejít Král věků.

Aby z obilí byl chleba, na to musí být lidi a dá to práci. Práci se dnes nevzdává čest, práce sama není nijak moc ceněna. „Úspěšnosti čest,“ to by mohl být pozdrav dnešní doby. Přičemž za úspěšnost se dnes vydává hlavně zbohatnutí a jako celebrity dnes uctíváme, oslavujeme spíše lidi úspěšné, nikoliv pracovité... Nenechme se tím zmást, sestry a bratří, vzdorujme, važme si práce a lidí pracujících. Však bez nich bychom neměli na stole chléb a v kalichu víno. Dobře nám Pán činí i skrze práci jiných.

A děkujme Pánu u jeho stolu, že nám v tom všem dává trochu se vyznat, seřadit si hodnoty a i v té hromadě Božích dobrodiní rozlišit věci případné, služebné a podstatné – ve čtvrtek nám toto rozlišení, odkaz Jednoty bratrské, s velkou osobní vděčností, připomněl bratr Pavlinec, kdysi na vlnách Svobodné Evropy, otec Jeroným.

Takže:
1/ Jsme vděčni za úrody zemské, žasneme nad nádherou a nesamozřejmostí všeho, co roste a dýchá. Vážíme si lidské práce, která nám dovoluje mít podíl na konzumu všech těch dobrot a nádher.
2/ O stupínek výš v pořadí důležitosti je dar společenství. Děkujme Pánu za luxus vstřícných, láskyplných lidských vztahů, této mateční půdy skutečného, hlubokého lidského štěstí. A nenechme tuto půdu, která je tak vzácná, zabetonovat sebeprosazováním, honbou za osobní úspěšností, za svými osobními požitky a vlastním blahem – ve sboru, v rodině, v lidské společnosti vůbec.
3/ To úplně nejdůležitější je ovšem spása v Kristu. „Dávej si pozor, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z Egyptské země, z domu otroctví“ – to jsme slyšeli na samém počátku dnešních bohoslužeb (Deuteronomium 6; 10 - 12). Tedy nezapomínej na to podstatné, bez čeho je potěšení z úrod země i lidských vztahů jen pomíjivý konzum opojných dobrot, často s následnou kocovinou. Nezapomeň, že jsi vyveden/a z říše nevolnosti a podřízení silám zla do svobody Božích dětí a že ten, který vysvobozuje od zahynutí život tvůj, je Hospodin, jehož nazýval Ježíš svým Otcem. Kristus pro tebe na kříži rozepjal svou náruč, přijal tě, dal tvému životu směr a smysl a chystá pro tebe věci, jaké oko ještě nevidělo a blaho, jaké na srdce lidské ještě nevstoupilo. Jen vydrž, nespusť se ho, vydrž nesnáze toho putování z Egypta do zaslíbené země, jdi za ním, následuj ho, poslouchej ho – a nenech si zabetonovat úrodnou vrstvu svého srdce, přinášej hojnou úrodu dobrých skutků a plný koš ovoce Ducha, dokud je čas, než budeš sklizena i ty, milá duše, do Božích stodol.

Při ochutnání chleba a vína při stolu Páně se nám dostává ujištění, že ještě mnohem větší dobroty chystá Pán těm, které svou obětí vykoupil. I kdyby fík nepučel, réva nedala výnos, pole nevydala pokrm, ve chlévech dobytek nebyl, i tehdy bychom měli důvod k díkčinění našemu Pánu za jeho dobrodiní. Natož když v chlévě dobytek je, réva dala výnos a pole vydala pokrm – však i tento koš hojnosti před stolem Páně k tomu všemu říká: „Amen.“

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz