0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 13. září 2020
Marek 8; 22 - 26

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.




Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Marek 8; 22 - 26)
(22) Přišli do Betsaidy. Přivedli k němu slepce a prosili jej, aby se ho dotkl.
(23) I vzal toho slepého za ruku a vyvedl ho z vesnice; potřel mu slinou oči, vložil na něho ruce a ptal se ho: „Vidíš něco?“
(24) On pozvedl oči a řekl: „Vidím lidi, vypadají jako stromy, a chodí.“
(25) Potom mu znovu položil ruce na oči; slepý prohlédl, byl uzdraven a viděl všecko zcela zřetelně.
(26) Ježíš ho poslal domů a přikázal mu: „Ale do vesnice nechoď!“


Ten člověk z Betsaidy měl především velké štěstí na lidi kolem: Sami ho přivedli k Ježíši a dokonce ho ještě poprosili o uzdravující dotyk. Nevíme ani, jestli to slepému vůbec bylo po chuti, a jestli věřil, že Ježíš může pomoci. Choval se spíš jako někdo, kdo už ztratil naději a je mu vlastně celkem jedno, co s ním druzí udělají. Dlouhou dobu jen mlčí a můžeme jen hádat, co si o tom všem myslí.

Zdá se, že slepého kromě jeho slepoty bolí i něco jiného. Možná je to osamocenost, kterou s sebou nemoci a postižení někdy nesou. Každý člověk je prožívá různě. Utéct do vlastního světa, izolovat se od druhých je jeden z možných způsobů, jak na osobní tragédii reagovat. Možná ne nejšťastnější – ale kdo tu může soudit? Tomuto slepému se jeho bližní ztratili z dohledu doslova i v přeneseném smyslu.

V příběhu nás překvapí několik skutečností. Tou první je, že Ježíš odvádí nevidomého stranou, pryč z vesnice. Uvidíme, že svou cestu k lidem bude muset nejprve znovu hledat. Zatím na to ještě není připraven. Zdá se, že Ježíš o tom dobře ví.

Další zvláštnost je způsob léčby. Známe z jiných příběhů, že Ježíš si při uzdravování nemusel vypomáhat žádnými triky, magií či zaříkáváním. Dokonce i při kříšení Lazara stačila pouhá krátká modlitba, nic víc nebylo zapotřebí k tomu, aby mrtvý vstal z hrobu. V tomto případě se ale Ježíše připodobňuje starověkým léčitelům a šamanům. Je to celý léčebný proces, který nějakou dobu trvá. K čemu ta procedura?

Použít slinu nebylo pro tehdejší medicinmany nic neobvyklého. Myslím ale, že Ježíš tomuto úkonu přidal ještě jiný význam. Byl to způsob, jak se postiženému muži přiblížit. Možná to v nás vyvolává až znechucení a odpor. Je to až příliš intimní. Takto se dotýká matka dítěte, chce-li mu ošetřit bolístku. Nebo si tak lízají rány zvířata. A takto důvěrně se Ježíš přiblížil tomu slepci. Vstoupil do jeho samoty, k níž byl zčásti odsouzen svým postižením, ale kterou si snad sám zčásti zvolil.

Léčba probíhá beze slov. Ne vždycky slova stačí. Někdy jsou dokonce přebytečná, mohou spíš zesilovat bolest, i když se jimi člověk snaží konejšit a povzbuzovat. V krajních situacích, třeba u lůžka na smrt nemocného, je mnohem důležitější pohlazení, stisk ruky, prostá blízkost. Tuto cestu volí nyní i Ježíš. Nic neříká, jen nemocnému dává kus sebe – doslova. Kus svého života, kus svého dechu, zhmotněný polibek. A vkládá ho tam, kde to nejvíc tíží, svazuje, dusí – přímo do očí.

Vidíš něco? Ještě ne, promluví konečně nemocný. Uzdravování nejde naráz. To je další podivnost, v jiných Ježíšových příbězích nevídaná. Jako by Ježíš použil nedostatečnou dávku své božské síly, nebo uplatnil nesprávnou léčebnou techniku.

Lidé jsou pro slepého zatím pořád příliš daleko, podobají se spíš obrysům, stínům, chodícím stromům, ze kterých jde strach. Nemají tváře. Podle jednoho židovského úsloví nastává den až tehdy, když ve tváři svého bližního rozpoznám svého bratra nebo sestru. Do té doby je ještě noc. Pro slepého jeho noc ještě trvá. Trvá tak dlouho, dokud nenajde odvahu podívat se opět na své bližní a dokud k nim nenalezne cestu. Ježíš tuto cestu otevírá – a slepému se svět náhle rozjasňuje. Krunýř jeho samoty postupně puká. Cesta k lidem však bude asi ještě nějakou dobu trvat – proto ho Ježíš posílá zatím domů. Uzdravení duše nejde naráz.

Poslední podivnost, která nám při čtení příběhu padne do oka, spočívá v tom, že není v ničem – abych tak řekl – křesťanský. To, že v Ježíši uzdravuje Bůh sám, si musíme doplnit sami. Kdyby ten příběh nebyl v bibli, zněl by jako historka o nějakém běžném léčiteli. Klidně pohanském. Ježíš nic zbožného neříká, slepý mu nic zbožného neodpovídá. Vůbec tu není řeč o víře. Chybí nějaké vyznavačské finále či provolání slávy Bohu.

Co když nám ale všechny tyto pozoruhodnosti jsou naopak dobře známé? Oddíl z bible by měl vyznívat nábožně, ale tento zní naopak docela světsky. Ale tím se právě přibližuje naší zkušenosti. Dnes nás neléčí šamani, ale lékaři; nikdo nás nemaže slinou, místo toho dostaneme injekci.

Znamená to, že Bůh už dnes neuzdravuje? A že třeba nemá smysl modlit se za něčí zdraví? Boží působení si dnes – podobně jako v tom biblickém příběhu – často musíme doplnit sami. Bůh uzdravuje nejen prostřednictvím úžasných zázraků (třebaže i ty se občas dějí), ale také skrze šikovné ruce lékaře, nebo také skrze blízkého člověka, který přijde na návštěvu za nemocným.

Máme-li někdy pocit, že ve svých životech nevnímáme Boží působení, může to být proto, že se příliš zaměřujeme jen na to mimořádné a jedinečné. Snadno pak přehlédneme, jak se Bůh dotýká našeho života i jiným způsobem, v běžné každodennosti. Víra nežije jen z fascinujících zázraků, ale také z věcí zdánlivě samozřejmých. Jejich nesamozřejmost si uvědomíme až ve chvíli, kdy je ztratíme. Božím požehnáním je třeba věrnost milujícího člověka, práce, která mi dává smysl i radost, nebo třeba možnost vnímat krásu.

S tím souvisí další vlastnost Božího jednání. Zázraky se dějí obvykle naráz, převratně – mínus se ihned změní v plus, tmu vystřídá světlo, slepý začne ostře vidět. To ale není případ tohoto Ježíšova uzdravení. A není to ani naše obvyklá zkušenost. Bůh může udělit člověku pomoc třeba jen částečnou. Nedává rázem vše, v co jsme doufali nebo za co jsme se modlili. Týká se to samozřejmě také nemocí, tělesných i duševních – těch možná ještě víc. Úspěšná psychoterapie trvá obvykle roky. Když člověk chce zásadně změnit své životní návyky a zažité způsoby myšlení, musí počítat s tím, že to bude běh na dlouhou trať.

Stejně tak je to i v duchovním životě: víra potřebuje zrát, pronikat do všech oblastí života, zažít také krize a zkoušky. Obrácení ke Kristu může být jednorázové a někdy i dramatické, ale poté musí následovat vrůstání v Krista, prohlubování a posilování vztahu k Bohu.

Když nám něco nejde naráz a rychle, můžeme z toho být zklamaní a otrávení. Dnešní doba si žádá všechno hned a bez odkladu, trpělivost se moc nenosí. Když se ale výsledky ihned nedostavují, rozhodně to není signál, že Bůh s námi není a jsme ve slepé uličce. Vždyť i Ježíš přirovnává Boží království k zrnu, kterému nějakou dobu trvá, než vzklíčí a vyroste z něj strom.

Příběh o uzdravení slepého v Betsaidě bývá často vykládán symbolicky – nejde prý až tak o slepotu očí, ale o zaslepenost lidí kolem Ježíše. Je pravda, že hlavním motivem celé kapitoly, v níž se příběh nachází, jsou nechápavci a zatvrzelci, odmítající přijmout evangelium. Ani Ježíšovým učedníkům mnohé věci hned nedocházely a oči se jim otevíraly dost pomalu a ztěžka – a naplno se otevřely vlastně až po Ježíšově vzkříšení, kdy se jim zjevil jako živý Pán a Bůh.

Nevidomost lidí kolem Ježíše nebyla způsobena chybějícím zrakem, ale neschopností rozpoznat, správně zaostřit, všimnout si. S klapkami na očích člověk vidí jen to, chce, na co je zvyklý, co zapadá do jeho obrazu světa. Víra naopak naše představy často boří a náš zrak tím zbystřuje. Krok za krokem Ježíšovi učedníci ve svém mistrovi rozpoznávají mesiáše. A současně si musejí poupravit své představy o něm - smiřují se s tím, že je jiný, než očekávali.

Nic ovšem neslyšíme o tom, že by také slepý z Betsaidy díky svému prozření uviděl Ježíše v pravém světle. Možná k tomu došlo, ale pro vypravěče to není až tak podstatné. Nemocný se především naučil znovu dívat na lidi. Také to ale patří k prozření víry: vidět ostře svět kolem sebe. Vidět lidi ne jako zaměnitelné obrysy, ale všimnout si jejich jedinečnosti. Spatřit v nich Boží tvory, Bohem chtěné a milované. A především: víra učí člověka vyjít z vlastní sebestřednosti a zahleděnosti do sebe. Pozorně se dívat kolem sebe, mít otevřené oči a srdce pro druhé a jejich bolesti. Dívat se na druhé očima Ježíše, očima milosrdenství.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz