0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle po Velikonocích (15. května 2011)
Matouš 12; 46 - 50 + 19; 13 - 15

První čtení: Lukáš 24; 1 - 12

Text kázání: Matouš 12; 46 - 50 + 19; 13 - 15
(12; 46) Ještě když mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit.
(47) Někdo mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“
(48) On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“
(49) Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři.
(50) Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“
(19; 13) Tehdy k němu přinášeli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se; ale učedníci jim to zakazovali.
(14) Ježíš však řekl: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské.“
(15) Požehnal jim a šel dál.


Milé sestry, milí bratři,

někdy v osmnácti létech jsem jel s kamarádem stopem do Tábora za jiným kamarádem na vojnu. Jeden večer jsme zazvonili na faře v Plzni, řekli z jakého sboru naší církve jsme a kdo jsme, chvíli si s bratrem farářem povídali a hned jsme měli nocleh. Další den již v Táboře měli u evangelíků zavřeno, zazvonili jsme na faře církve husitské, sestra farářka nás i se svým kocourem přijala, spali jsme u ní v bytě, druhý den byla neděle, vzal jsem přes rameno kytaru, jeli jsme do sousedního města do církve československé husitské na bohoslužby, tam jsem zahrál a zazpíval Rejchrtovu píseň „Přijď již, přijď duchu stvořiteli“, měl biblické čtení, účastnil se Večeře Páně, všichni jsme si rozuměli, věděli, oč jde. Vrátili jsme se na faru, najedli se a pak s vděčností za to pohostinství těla i duše odejeli do kasáren. Ta cesta byla nezapomenutelným zážitkem.

Léta běžela a já jsem se bez valné znalosti němčiny ocitl v jedné německé rodině v Hessensko-Nassavsku, bydlel tam tři měsíce, účastnil se bohoslužeb, Večeře Páně, v rodině přijímaný, ve sboru církve lutherské přijímaný. Začal jsem rozumět obratu „rodina církve“.

Léta běžela a na naše fary, kde jsme bydleli, jezdili stále nějací lidé, přespávali, jedli a pili, společné modlitby, rozhovory nad biblí i nad životem, ono to totiž spolu velmi úzce souvisí, stále víc a víc lidí, otevřenost a důvěra. Objetí, polibky, setkávání a loučení, poznamenání společně prožitým časem.

Léta běžela a já jsem se ocitl ruku v ruce s korejským bratrem farářem v tomto kostele, společné křty, Večeře Páně, zvěstování, také setkávání u korejských i českých jídel. Srdečnost, úklony, přišli Japonci a lidé z Afriky a také Mongolci. Oč díky jazykové barieře jen útržkovité rozhovory, o to víc srdečnosti, otevřených očí a duchovního sdílení. Mé vnímání významu slov „rodina církve“ se rozšířilo a prohloubilo. „Jako neznámí a jsouce známí,“ napíše apoštol. Zkrátka staří známí. Dospělí i děti, ti nejstarší i ti nejmladší, nejmenší. Velká rodina. Kde to všechno začíná? Od koho se odvíjí ten příběh nové rodiny?

Ježíš mluví k zástupům. Lidé mu naslouchají, jsou mezi nimi také jeho učedníci. Naslouchající spojuje Ježíš a to, co říká. Ježíšovo učení. Učedníci jsou mu nejblíž. Nejspíš fyzicky, stojí někde v jeho blízkosti. Ale především právě snahou svému Mistrovi porozumět, přijmout to, co říká, nese, žije. Na tom Ježíši moc záleží. Aby ho lidé přijali. Aby přijali jeho učení, které ukazuje k Bohu, které nabízí vidět Boha jako dárce odpuštění a milosti, jako tvůrce pokoje. Najednou je vyrušen. Nějaké běžné všední věci, události. Matka a bratři jsou venku a rádi by s Ježíšem mluvili. Nic neobvyklého, když chce matka hovořit se synem, když chtějí sourozenci hovořit spolu. Naopak. Přirozené a žádoucí. Chvályhodné. Rodina se setká a její členové spolu chtějí mluvit. Dobré vztahy v rodině je potřeba pěstovat.

Ježíši, čekají na Tebe. Tak už běž, přece nenecháš čekat matku. To se nedělá. To je neslušné. Umíme si tu situaci představit. Rychle všeho nechat a jít za těmi svými, za rodinou krve. Za ženou a dětmi, za matkou a otcem, za strýcem a tetou. Běž, již čekají. Všeho nech a jdi. Rozumíme tomu, šli bychom. Je to přirozené jít za svými. Ježíš to však vidí jinak.

Trochu nás zamrazí při čtení Ježíšovy odpovědi. Jakoby se ke svým nejbližším neznal. Neříká, že by nevěděl, o koho jde. Nezapírá je, to ne. Jen ukazuje dál, než kde jsou hranice naší pokrevní rodiny, ukazuje dál, než kam je schopen dohlédnout člověk. Boří hranice, které jsme si stanovili, na které jsme si zvykli. Pokrevní rodina, to je moc důležitá instituce, tam se tvoří základ mnoha dalších vztahů, vytváří se modely řešení problémů, vztahové modely. Tam se člověk především poprvé setkává s láskou, která ho ponese po celý život. V rodině se odehrávají ty nejdůležitější situace, jejichž prožívání pak život člověka určuje. Rodina má nezpochybnitelný význam. „Hle tvá matka a tvoji bratři...“

Matka, princip čisté, bezpodmínečné lásky, bezpodmínečného přijetí. Bezpečí a jistota. Sourozenci, to jsou přece první spoluhráči ale také protihráči. Hraje se fair play. Není nic nenormálního na tom, že matka i bratři chtějí s Ježíšem mluvit. Čekali bychom, že se Ježíš omluví, takové to: “...promiňte prosím, rád bych tu byl s vámi, něco vám povídal, je to důležité, ale to víte, rodina.“ Rozuměli bychom tomu, i kdybychom byli součástí naslouchajícího davu. Však to tak děláme. To víte, rodina, ta nás potřebuje, máme své aktivity, máme své zájmy, máme svůj program, stmelujeme rodinu. Příroda, chalupa, sporty a mnohé jiné. Ano, to bychom Ježíši rozuměli. Ale tomu, co udělal, jak se zachoval, tomu nerozumíme. Žádná omluva a pryč od lidí, za rodinou a jejími cíli.

Tady se podívejte. Na mé učedníky. To je moje rodina. To jsou ti, ke kterým moje matka i bratři patří. Širší rodina. Můj bratr a má matka jsou ti, kdo se zabývají mým učením, které ukazuje k nebeskému Otci. „Kdo činí vůli nebeského Otce, to je můj bratr a má matka.“ Ježíš neříká: „...to není moje matka a moji bratři.“ Nepopírá je, nezříká se jich. Jen jakoby je zasazoval do širšího rodinného rámce.

Tak jako nemůže bez újmy na duševním zdraví nebo jen velmi složitě může žít jedinec sám, bez lidí, bez nejbližšího společenství, bez vztahových vazeb, tak ani to společenství nemůže nebo jen velmi zúženě může žít samo o sobě, samo pro sebe. Ta pokrevní rodina musí být zasazena do širšího společenství, do širší rodiny. Říkáme, že je součástí sociální sítě, která má jednotící myšlenku. Ježíš právě na potřebu toho širšího společenství, té širší rodiny, upozorňuje a jednotící myšlenku nabízí: „Ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“

Tak jsme se, milé sestry a milí bratři, ocitli v církvi. Jako ti, kteří se dotazují na Boží vůli, kteří ji hledají a rádi by ji plnili. Tak se setkáváme v církvi. Někteří přišli v pozdějším věku, někteří již od dětství. To není důležité. Důležitá je ta jednotící myšlenka. Hledání Boží vůle, dotazování se na ni. Celá rodina uprostřed církve. Taková rodina vnáší do života církve autentický život, svůj život. A v rodině církve noví bratři a nové sestry, nové matky a noví otcové. Může to začínat již v dětství. „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně, neboť takovým patří království nebeské.“

Děti v rodině mohou ukazovat k fenoménu Božího království. Žádná diskvalifikace dětí. Děti patří do církve, děti patří do sboru, děti patří na bohoslužby. Nebraňte jim. To musí slyšet Ježíšovi učedníci, ta jeho nová rodina, nová matka a noví bratři. Nebraňte. Je to z prvního pohledu pasivní a pohled je to negativní. Tento pohled však nám přináší svobodu. Nebraňte, Bůh o nich ví, on si je vede. To „nebraňte“ je reakcí na jednání učedníků. Jen otevřete cestu, jen dopřejte svobodně dýchat, jen se radujte ze společných chvil dětí, dospělých, mladých i starých, všech vrstev ve sboru.

Sbor církve Kristovy není ale jen jakýmsi učilištěm víry a cvičištěm ve víře. Je to také místo přirozené výchovy příkladem. Respektování lidské důstojnosti, úcty k člověku obecně i ve složité životní situaci, úcty ke stáří, úcty ke shromážděným v kostele. Úcty k životu. Respektu. Nechte děti, aby přicházely za Ježíšem. Nebraňte jim. Jednou budou nazváni Ježíšovou matkou a Ježíšovými bratry. Jednou se seberou, pojedou někam daleko, zazvoní na faře, řeknou, že jsou křesťané, a pocítí a prožijí ten zázrak patřit do Kristovy rodiny. Jednou se setkají s Korejcem nebo Japoncem u Kristova stolu. Nebudou potřebovat znát tu řeč. Budou mluvit řečí křesťanskou, řečí víry. Hle, má matka a moji bratři. Hle, má rodina. Má nová, široká rodina. Díky Bohu za ni.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz