0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
4. neděle po Velikonocích (22. května 2011)
Matouš 21; 12 - 17

První čtení: Izajáš 56; 1 - 8

Text kázání: Matouš 21; 12 - 17
(12) Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů;
(13) řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby,‘ ale vy z něho děláte doupě lupičů.“
(14) I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil.
(15) Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě „Hosanna Synu Davidovu“, rozhněvali se
(16) a řekli mu: „Slyšíš, co to říkají?“ Ježíš jim odpověděl: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: ‚Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu‘?“
(17) Opustil je a vyšel ven z města do Betanie; tam přenocoval.


Jako by jeden skandál nestačil. Už je tu další a ještě horší. V tom prvním, když vjížděl na oslátku do Jeruzaléma, byl Ježíš zčásti nevinně. Ale tady ho vysloveně vyprovokoval. Nemuseli se o to postarat Ježíšovi nepřátelé, kteří by ho za nějaké nevhodné slovo nebo čin jistě rádi po zásluze obvinili a potrestali. Ježíš se do pasti vrhl sám a dobrovolně. Musel totiž počítat s tím, co jeho čin vyvolá.

A právě o to Ježíšovi šlo. Něco vyvolat. Poprask, pohoršení, otázky. Nejúčinnější způsob, jak si zajistit patřičnou odezvu, je provést něco šokujícího. Ostatně, mediální hvězdičky prahnoucí po tom, aby se o nich stále psalo a povídalo, by o tom mohly vyprávět. Kupodivu tyto metody nebyly cizí ani starozákonním prorokům. Když slova nestačí, musí vyburcovat čin, pokud možno naprosto nečekaný, aby všem kolem spadla brada a měli do večera o čem přemýšlet.

Nemyslím si tedy, že Ježíšův výstup na chrámovém nádvoří byl důsledek nekontrolovatelného výbuchu vzteku. Tím vůbec netvrdím, že se Ježíš nedokázal také naštvat. Ale zde mu šlo o něco jiného.

Ostatně není dost dobře patrné, proč by se měl Ježíš tak náhle rozhněvat. To, proti čemu se obrátil, musel už z dřívějška dobře znát. Byl to prostě běžný chrámový provoz. Na něm nikdo neviděl nic nečistého, znesvěcujícího, rouhačského. Ba dokonce by asi mnozí řekli, že to byla celkem bohulibá činnost. Přece někdo musel prodávat obětní zvířata, aby mohli poutníci v chrámu obětovat. Někdo musel vyměňovat cizí peníze za šekely, aby mohli zbožní lidé zaplatit chrámovou daň.

A tak je dobré v tom hluku padajících stolů a stánků, v křiku naštvaných prodavačů, směnárníků i jejich zákazníků nepřeslechnout, co vlastně Ježíš řekl.

Cituje Izajášovo proroctví, které jsme slyšeli v prvním čtení. Je tu řeč o chrámu. Proroctví kupodivu vůbec nepočítá s tím, že by chrámový provoz měl být v zaslíbeném věku zastaven či zrušen. I potom se má na svaté hoře obětovat, mají znít modlitby a zpěvy. A přece je tu velký rozdíl oproti času přítomnému: v tom, kdo tu bude shromážděn, kdo se bude modlit a obětovat. Nebo jinak: kdo z toho provozu bude mít radost, kdo se bude těšit z Boží přítomnosti.

Budou to lidé, kteří by tam správně neměli co pohledávat. Nikdo z nich si už nebude moci říci: já sem nepatřím. Nikdo nebude moci mávnout rukou: mě se to netýká, protože nejsem hoden a způsobilý. Hospodin k sobě pozve prostě všechny, kdo se pozvat dají a připojí se k vyvolenému lidu. Svaté místo tu nemá být jen pro ty svaté.
Pro koho byl ale jeruzalémský chrám Ježíšovy doby? Ježíš sám by nejspíš odpověděl: pro ty nahoře. Pro kněžskou aristokracii, která z chrámového provozu má nemalé příjmy a tváří se, že jí to tu všechno patří. Pro majetné, co mají dost peněz na nákladné oběti, nejen na nějaká holoubata. Pro ty, co si mohou dovolit hodit do chrámového košíčku slušný obnos a pochlubit se tím před ostatními i před Bohem. Pro zbožné, spořádané, z dobrých rodin. A taky pro schopné a zdravé. Pro ty tu je Boží dům, pro ty je tu Bůh. Chudí, nemocní, hluší, chromí – ti ať jsou rádi, že jim dovolíme aspoň sedět u chrámové brány a žebrat.

Chrám má být podle Izajášova slova domem modlitby pro všechny, ne jen pro vyvolené. Skutečnost ale vypadá jinak. Proměnil se v doupě lupičů. Ježíš ani tak nemá na mysli stánkaře, i když i ti jsou do chrámového byznysu slušně zapleteni. Obviňuje hlavně náboženské špičky v Jeruzalémě, střežící svůj blahobyt a pokojné soužití s římskými úředníky. Uloupili si chrám pro sebe, pro svůj prospěch a moc. Uloupili si tím celé náboženství, ba dokonce samotného Hospodina. Jako kněží by mu měli sloužit – ale oni si to zařídili tak, aby Bůh naopak sloužil jim, jejich zájmům.

A tento chrám, prorokuje Ježíš svým buřičským činem, už dlouho stát nebude. V takovéto podobě neobstojí. Sesype se jako ten stánek s holoubaty.

Nebude to ale konec bohoslužbám, nebude to konec chvalozpěvům a modlitbám. Na jeho místo starého chrámu nastoupí jiný. A hle: Dokonce už se staví, teď a tady, na chrámovém nádvoří, kterému se říkalo nádvoří pohanů. Ze všech stran přibíhají ti, co měli správně zůstat mimo či aspoň na okraji. Na místo vyhnaných stánkařů, sloužících kněžské vrchnosti, nastupují slepí a chromí, které nikdo nechce. A Ježíš je uzdravuje. Počkejme si: jednou se k nim přidají i ostatní, neznabozi z různých národů. Zatím jsou příliš daleko, anebo si netroufají vejít. Ale i jejich čas přijde.

A protože ve správném kostele musí znít i zpěv, už přibíhají děti a volají: „Hosanna synu Davidovu!“ Když nezpívají ti, co by přicházejícího mesiáše měli chválit, udělají to za ně s radostí ti nejmenší. Začíná spontánní bohoslužba. Bohoslužba před chvílí ještě nemocných a nyní uzdravených; bohoslužba vyloučených a nyní náhle pozvaných; bohoslužba malých a ponížených, na které ale Bůh přesto pamatuje a blahoslaví je.

Pro okolostojící je asi dost pochybná a směšná – podívejte se na ten zástup ubožáků kolem Ježíše a na děti, co tam cosi vykřikují. Náboženské vrchnosti to ovšem vůbec vtipné nepřipadá. Tuší, že toto není žádné potrhlé divadlo. Křik dětí a uzdravených otřásá základy velebného chrámu a připravuje nástup Božího království. Proto kněží vyzývají Ježíše, aby to divadlo zarazil. Jenže to by museli nejprve zavřít ústa všem, kdo se mezitím připojili. Je jich a bude jich víc, než všichni tuší; mnohem víc, než se vleze na chrámové nádvoří.

Jeruzalémský chrám už dávno nestojí, zůstala z něj jen zeď, příznačně nazvaná zeď nářků. Církev, která vyrostla ze společenství ubohých a ponížených, se po nějaké době stala bohatou a mocnou. Křesťanské chrámy, které měly být domy modlitby, se – stejně jako kdysi jeruzalémský chrám – staly místem obchodování se spásou a zdrojem prosperity pro ty nahoře. Dokonce ani církve, které se nazývaly reformační, se nevyhnuly výnosným spojenectvím s mocnými tohoto světa. I ony podléhaly pokušení třídit lidi na ty, kteří jsou pro Boha přijatelní a kteří méně, kteří do slušné křesťanské společnosti patří a kteří ať raději zůstanou za branami.

Dnes jsme coby křesťané opět na okraji náboženského provozu dneška. V centru dění jsou jiní. Někdy si nad tím naříkáme, ale je to i k něčemu dobré. Zbavuje nás to velikého pokušení, které plyne z bohatství a moci. Ale především nás to učí pokoře a solidaritě s těmi, co jsou na okraji spolu s námi.

A právě v tomto směru máme, myslím, ještě co dohánět. Nejsem si jistý, zda naše kostely a modlitebny jsou všude Božími domy pro všechny. Nevím, zda některým lidem přece jen ochotněji neotevřeme dveře než jiným. Nevím, zda se u nás někteří necítí jen lépe než jiní. Nevím, jestli vždy umíme být duchovním útočištěm i pro ty skutečně nejmenší a bezvýznamné tohoto světa.

A přitom právě oni mají připravit příchod Božího Syna. Právě ti, které nikdo z mocných a silných nebere vážně – a které i my občas přehlížíme – právě ti mají zpívat první hlas v tom budoucím jásotu vykoupených. Když jim budeme nablízku, jsem si jistý, že nás Bůh ze svého nebeského chrámu nevyžene.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz