0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
13. neděle po Trojici (18. září 2011)
Leviticus 19; 18

První čtení: Lukáš 10; 25 - 37

Text kázání: Leviticus 19; 18
(18) Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně , ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.

Za Ježíšem přišel znalec zákona Mojžíšova a položil mu otázku: „Co mám dělat, abych měl podíl na životě věčném?“ Evangelista dodává, že Ježíše zkoušel; tedy jeho úmysly asi nebyly úplně čisté. Ale ať svým dotazováním sledoval cokoli, jeho otázka není žádný laciný chyták. Podobně jako on bychom se měli ptát všichni, chceme-li zůstat lidmi: Jak mám žít, aby můj život nebylo jen bezcílné přesýpání dnů a let, aby můj život měl smysl, aby se v něm dělo něco vznešeného, hodnotného, co čas mého žití propojí s věčností, co přetrvá, i když já zaniknu?

Nu a Ježíš odpoví jak? Neodpoví. Položí tazateli svou otázku: „Co stojí v zákoně Mojžíšově, jak to tam čteš?“ Ježíš chce, aby na správnou odpověď přišel tazatel sám.

Ani my nečekejme od Ježíše jenom pokyny, naučné lekce, i když ty on také dává, však on je rabi, mistr, učitel, a vystavme se i jeho tázání. Mnohokrát se Ježíš v evangeliích lidí ptá na spoustu důležitých věcí, tak si vezměme jeho otázky k srdci, hledejme na ně odpověď. Ježíš chce, aby jeho učedníci, jeho druhové a vyznavači, byli bytosti samostatné, přemýšlivé, aby mysleli svou hlavou.

Nu a znalec zákona Mojžíšova na Ježíšovu otázku, co čte v zákoně, takto odpověděl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého srdce svého, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sebe samého.“ Samozřejmě, zákon Mojžíšův není jen tento výrok, ba ani Desatero není celý zákon Mojžíšův. To, co Židé takto nazvali v naší Bibli, to dělá celých 170 stran textu. Ten znalec tedy zákon Mojžíšův hodně zestručnil, když se pokusil vystihnout to podstatné, to jadrné – a povedlo se! Milovat Boha a milovat svého bližního, to je žhavé jádro židovského, tedy i křesťanského náboženství.

Ježíši se tato odpověď líbí a znalce zákona za ni pochválí: „Správně jsi odpověděl. To čiň a žít budeš.“ Jistě tento příslib platí i nám: to čiňme, milujme Boha a bližního, a živi budeme.

Pochvalami Ježíš dost šetřil, takže pochválený znalec zákona mohl odejít domů s písničkou na rtech. Ale neodešel; něco mu vrtalo hlavou, asi nespokojenost, že mu to milování moc dobře nejde. I vznesl další otázku: „Kdo je můj bližní?“ Jak na tuto otázku odpovídá zákon Mojžíšův, my to před chvílí četli černé na bílém: bližním, jehož máš milovat jako sebe, je příslušník pospolitosti lidu Izraelského, tohoto lidu zvláštního a vyděleného.

Znalec zákona Mojžíšova samozřejmě tohle zná nazpaměť. Možná ale už také člověk učinil zkušenost, kterou každý z nás opakovaně činí, že milovat bližního, i toho kdo je nám bližší než jaksi lidstvo vůbec, protože patří do našeho společenství, do církve, do sboru, do rodiny, je začasté námaha a nesnáz, málokdy radost, taky to leze do peněz a vděku se člověk nedočká. Znalec zákona tedy klade doplňující otázku, zda každý Izraelec je hoden, abych ho miloval jako sebe? I ten nevěrný Izraelec, nepovedený, co svými skutky uráží Hospodina a pohoršuje lidi? I posměvač, darebák a mizera je snad povinným předmětem mé lásky a já ho mám milovat jen proto, že formálně přísluší k potomstvu Izraelovu? Asi nějak takto se ptá zákoník Ježíše.

A Ježíš zase neodpoví přímo, nýbrž začne vyprávět ten známý příběh o přepadení na cestě z Jeruzaléma do Jericha, o selhání dvou náboženských činitelů, kteří neposkytli pomoc zraněné oběti trestného činu a o vzorném Samařanu, příslušníkovi nepřizpůsobivé etnicko náboženské skupiny, kterou Židé pohrdali, a začasté k tomu měli dobrý důvod. A všimněme si, závěr toho vyprávění opět ústí do otázky: „Kdo z těch tří byl bližním vůči člověku, jenž upadl mezi lotry?“ ptá se Ježíš. Tedy předchozí otázka zákoníkova, kdo je hoden mého přátelství, mé blízkosti, mé lásky, mé obětavosti, zůstává nezodpovězena – je odsunuta, jako už zbytečná, překonaná. S Ježíšem, naplnitelem zákona, vyvstává nová otázka: jak ty se postavíš k člověku v nouzi, k člověku, kterého postihlo nějaké neštěstí, ať je to Izraelec nebo Samařan či Palestinec, Rom nebo gadžo, evangelík nebo jehovista či ateista. To, že se ocitl v nouzi, to je signál, který na tebe bliká, abys mu byl nablízku, byl bližním. Upadl mezi lotry, ti ho strašně zřídili, oloupili a ponížili, a tak se neptej, kdo to je, odkud je a jaký je, zda je hoden tvé blízkosti, tvé pomoci, tvé obětavosti, každému člověku v nouzi buď bližním, jej miluj v tu chvíli jako sebe, poskytni první pomoc, věnuj svůj čas, otevři srdce i peněženku. Bližním je ten, kdo prokázal milosrdenství, na tom se shodli jak znalec zákona Mojšíšova, tak Ježíš.

Milosrdenství, to je veliké slovo a mocná pohnutka vpravdě lidského, humánního chování. Samařan, Samaritán na cestě z Jeruzaléma do Jericha se stal vzorem všeho samaritánství, neboť byl „hnut milosrdenstvím“, tak to překládají kraličtí či „pohnut soucitem“ dle ekumenického překladu. Obojí je správný překlad. Něco se v nás hne, když se setkáme s lidským neštěstím. Tento pohyb, tato emoce, to je znak pravého lidství. Není to schopnost jen lidská. I Bůh je lítostivý, i on je hnut milosrdenstvím. Tady je můstek k propojení příkazu milovat Boha, příkazu milovat bližního. Ten jedinečný, jediný Bůh Izraele, je plný slitování, milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný“ (2.Mojž.34,6). Třeba když měl vyhladit město Ninive, v němž žilo 150 000 dětí a spousta zvířat, tak to s ním tak hnulo, že Ninive nevyhladil. V lůnu Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova se všechno mateřsky pohne, když vidí lidskou bolest, nouzi a ubohost. Proto poslal syna svého, protože miloval svět. On je zdroj a ohnisko všeho dobrého soucitu, on sám je láska a pohnutka vší lásky.

Do společenství církve se chodíme znovu ujišťovat, že tomu tak je, že Bůh je soucitný a soucit od nás vyžaduje. Soucit není slabost, soucit je ctnost.

Soucit je pohnutka správného, samaritánského chování, ale sám nestačí. Jak správně odpověděl zákoník, bližním se stal ten, kdo prokázal milosrdenství, kdo ho proměnil v skutek. Kdyby Samaritán byl jenom hnut soucitem, ba dokonce otřesen soucitem, ale toho nebožáka nechal u cesty ležet, bylo by to poněkud málo. Asi tak málo, jako když se nás zmocní soucit při sledování všelijakých katastrof na televizní obrazovce, a rychle nás opustí, když naskočí zase jiná zábava. Kdo ví, možná i knězem a levítou projela vlna soucitu, když viděli potlučeného nebožáka ležet u cesty, bylo jim ho upřímně, opravdu upřímně líto a vůči pachatelům, kriminálníkům jedněm, pocítili spravedlivý hněv. Jenomže se svou pohnutkou, se svým soucitem, už nic dalšího nepodnikli, bližními se nestali. Teprve realizace přikázání být bližními z nás činí bližní.

Příkladný Samaritán se pohnutkou soucitu nechal pohnout k první pomoci zraněnému, postaral se o něj, a pak šel svou cestou zase dál. Zřejmě obchodní cestou, byl to asi obchodník – a nebyl v platební neschopnosti – ozdravný pobyt v hostinci za zraněného zaplatil, aniž viditelně zchudl. Ten člověk se nestal záchranářem profesionálem. Ani my, abychom byli bližními, nemusíme se na plný úvazek stát matkou Terezou či lékaři bez hranic. Samaritán svěřil zraněného do péče hostinského, tedy svěřil ho instituci, profesionálům, lidem, kteří jsou na to zařízeni, dovedou pomoci kvalifikovaněji než on.

Samaritán, jak ho Ježíš líčí, byl nejen soucitný, nejen milosrdný. On byl i poučený a rozšafný, z celého jeho jednání dýchá klid a rozvaha, ten člověk ví, co dělá, ví dokonce, že být bližním prokazovat milosrdenství lze i penězi, účelně vynaloženými. Přitom s financemi na dobročinný účel zachází s rozmyslem, nedá tomu správci hospice všechno, ale dal by zase, kdyby bylo třeba. Samaritán byl člověk pokladem moudrosti obdařený.

Soucit a moudrost musí jít ruku v ruce, mají-li naše hnutí srdce vyústit v prokázané, prokazatelné milosrdenství, v účinnou lásku k bližnímu. Soucit je nám dán do naší lidské výbavy snad už od Stvořitele, ale moudrost, to je něco, co nemáme, co hledáme, co pracně a za cenu omylů objevujeme. Ve společenství Kristova lidu znovu prosíme o dary Ducha svatého, včetně moudrosti a zdravého rozumu, abychom uměli dobře zacházet s vlastními silami i se statky tohoto světa, ve prospěch našich bližních, milovat je jako sebe sama a jej, Boha všelikého milosrdenství, milovat z celého srdce svého.

Amen.

Modlitba:
Prosíme, Pane a Otče všelikého milosrdenství, duchem Kristovým v nás probouzej milosrdný soucit a dávej nám moudrost, která umí rozeznat, co je účelné a co ne, kde napřít síly a kde odpočinout, co je náš úkol a naše poslání a co přenechat Tvé prozřetelnosti.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz