0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
21. neděle po Trojici (13. listopadu 2011)
Filipským 3; 7 - 14

První čtení: Jeremiáš 9; 22 - 23

Text kázání: Filipským 3; 7 - 14
(7) Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu.
(8) A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic,
(9) abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře,
(10) abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti,
(11) abych tak dosáhl zmrtvýchvstání.
(12) Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš.
(13) Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou,
(14) běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.


Milé sestry, milí bratři,

v německé knížce Odvaha k činu říká v r. 1951 o jednom z největších německých pracovníků v Diakonii, teologovi Johannu Hinrichu Wichernovi německý spolkový prezident Theodor Heuss: „Wichern neměl žádný čas stát se velkým teologem, protože velmi spěchal, aby se stal dobrým křesťanem.“ Tato věta nikterak nesnižuje teologické vzdělání. Tato věta jen výstižně charakterizuje projevy živé, skutečně vážně vzaté křesťanské víry. Snažně běžet. S vírou nejsme nikdy u konce. Být dobrým křesťanem. Co to vlastně znamená?

Ukazuje k tomu apoštol Pavel v textu do Filipis. A ukazuje to na sobě samém. „Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu.“ Apoštol Pavel, pokud by mu šlo o to chlubit se sám sebou, zakládat si na sobě, pak by k tomu měl skutečně velmi mnoho dobrých důvodů. Požíval všechny nejvyšší výsady, na které Židé dali, které pro ně byli důvodem ke chloubě. Byl podle zákona osmý den obřezán, pocházel z izraelského národa a to ještě z nejslavnějšího kmene Benjaminova, byl Žid a syn židovských rodičů. To nemohl ovlivnit, to zdědil. Ale pak tu byly věci, které získal svojí pílí, usilováním, námahou, kterým věnoval svůj čas, aby jich dosáhl, pro které si musel leccos odříci. Patřil totiž mezi ty nejvzdělanější, mezi učitele zákona, mezi farizeje, kteří zachovávali zákon nejpřísněji. Dokonce o něm víme, jak byl horlivý v pronásledování církve.

A pokud jde o spravedlnost a právo, nic mu nelze vytknout. Vždy do detailu naplňoval zákon. Zkrátka uznávaná osobnost. I on sám všecky tyto věci pokládal za velké přednosti, za zisk, za něco, čím si to u Hospodina dělá dobré, čím si cestu k Bohu upravuje. Zbožný člověk. Na vrcholku. A přece, stane se něco, co změní Pavlův žebříček hodnot. Až nás vyděsí, jak radikálně. Všechno to odepsal jako životní ztráty. Potká ho něco, co by nazval americký existenciální psychoterapeut Irving D. Yalom probouzejícím zážitkem. Poté, co byl Pavel pozván k něčemu lepšímu, poté, co se setkal s Pánem Ježíšem Kristem, poté u něho dochází k radikální přeměně. Ne umění, zásluhy, práce, píle. Ne postavení ve skupině, ne uznání lidí. Dokonce ani ne přísné naplňování Hospodinova zákona je skutečná cesta k Bohu. To všechno se ukazuje naopak jako brzda, překážky. Cesta k Bohu, jak ji poznal apoštol, vede pouze přes Krista. Přes Krista vysmívaného, opovrhovaného, ukřižovaného, vzkříšeného. On je jediná cesta spravedlnosti a pokoje, cesta smíření a otevřené naděje. To zjišťuje apoštol. Všecko ostatní jsou kameny na cestě, které zdržují.

Řekli jsme si, že cesta k Bohu vede jen a jen přes Krista. A na ní člověk skrze Krista dostává ospravedlnění, milost. Na ní je mu řečeno, že se nemusí bát, že nepatří hříchu a smrti. Nepatří nicotě. Dostává od Boha dar milosti. Ale člověk za to o něco přichází, něčeho se zbavuje, něco odkládá, něco mu Bůh bere. Starý život. Člověk se musí něčeho vzdát, aby nové získal, musí o něco přijít, aby jiné nalezl. Přijmout Boží milost a zůstat ve starém vidění a myšlení, to nejde k sobě. Bůh bere člověku jeho pýchu, každé domnění, že by mohl svojí zděděnou vírou, svými přednostmi, dary a výsadami nebo usilovnou prací či horlivostí nějak si záchranu zasloužit, něco k Boží spáse přidat. Od toho všeho musí člověk utíkat a to ne pouze jednou, nýbrž stále znovu všecko to pokládat za ztrátu. Pokud bychom, milé sestry a milí bratři, hledali nějaký princip křesťanova života, zde ho máme, je před námi a servíruje nám ho apoštol Pavel: Je to cesta až útěk od vlastních zásluh k daru Kristovy milosti, k daru záchrany.

To ovšem vyžaduje nejen očekávání Kristovy milosti, to vyžaduje její aktivní přijetí. Jeden novější překlad (Souček) textu zní: „… ano opravdu ještě i dnes pokládám všecko za ztrátu, když to srovnávám s nesmírným pokladem poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za bezcenný brak…“ Všimněme si osobního tónu. Svého Pána. Apoštol přijal Ježíše Krista za svého Pána. Těžko by přehodnocoval život, těžko by tak radikálně měnil hodnoty, těžko by se rozloučil se svým dosud dobře fungujícím životním stylem, kdyby u něho nedošlo k vnitřní přeměně, kdyby setkání s Kristem nebylo osobní a niterné. Ta přeměna se neudála proto, že by Pavel, použil svůj dobrý zdravý rozum, že by si vše dobře vykalkuloval, spočítal, odůvodnil. Daleko nejvíce jde o osobní setkání, osobní přijetí, jde o to být Kristu nablízku, prožívat jeho blízkost, jeho moc lásky.

Ta moc ovšem člověka proměňuje. Ta moc proměnila zmíněného Wicherna, který ač vystudovaný teolog, pustil se do obrovského díla Diakonie, záchrany opuštěných dětí. V Hamburku založil a vedl záchranný domov pro děti. Vyslovil zde jednu zásadu: „Milé dítě, vše ti je odpuštěno. Pohleď kolem, do jakého domu jsi bylo přijato. Svážeme tě jen jedním těžkým řetězem, který se jmenuje láska, a můžeš jej přetrhat, můžeš-li.“ K této postavě patří i památná věta: „Láska ke mně patří tak jako víra.“ Ano, víra a láska jsou spojené nádoby. Ani o víře ani o lásce nemá smysl mluvit, pokud to nejsou stavební kameny křesťanova života. Všechno ostatní je jenom brak, říká apoštol.

A pak říká apoštol větu, na které Martin Luther postaví celou reformaci. „… abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoliv z vlastní spravedlnosti, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista, spravedlnosti z Boha založenou na víře…“ Jde o ospravedlnění pouhou vírou, bez skutků. Tedy jde o to umět odložit skutky, spolu s Pavlem umět odložit tak říkajíc všechnu slávu světa a spolehnout jen na Krista. Ani víra není zásluha. Ospravedlnění je pouhý Boží dar, ne lidský výkon. To zkrátka musí člověk přijmout. Důraz ale není na tom, co člověk cítí, ale na tom, co Bůh dává.

A Bůh dává ještě víc. Dává účast na Kristově smrti i vzkříšení. K čemu by byla všechna víra v ospravedlnění, k čemu by byl všechen osobní vztah ke Kristu, kdyby končil smrtí člověka. Vždyť ani Ježíš neskončil mezi mrtvými. A tak apoštol hovoří o účasti na utrpení. Ano, utrpení, slabost, bezradnost, to nejsou tváří v tvář Kristu trvalé okovy, nádoby z ocele. To jsou pouhé hliněné nádoby, které se rozbijí. Ale právě v těchto nádobách dostává člověk to největší bohatství. Nádoby se rozbijí, trápení vezme za své, utrpení skončí, slabost bude proměněna v sílu, bezradnost nalezne řešení. A člověk objeví onen poklad – milosrdenství, na které se může naprosto spolehnout.

A pak přichází překvapivý moment. Až do této chvíle hovoří apoštol poměrně svrchovaně, všecko je mu jasné, mluví rozhodně. Zdálo by se, že je u cíle. Již dosáhl všeho poznání víry, již odložil starý život, přijal Pána Ježíše Krista. Je u konce. A tu zažijeme překvapení. „Nemyslím, že bych již byl u cíle, anebo již dosáhl dokonalosti.“ Copak to není cíl, to není křesťanova dokonalost? Ne, víra není nikdy u konce. Víra je dynamická, v pohybu. Víra není nikdy se sebou spokojena. Proto apoštol řekne - snažně běžím. Protože cesta víry, to je snaha, usilování, to jsou také pády a vstávání, to jsou rány a hojení, to je pochybování a ujišťování. To jsou překážky a jejich zdolávání, to je vidění vzdáleného cíle, k němuž je dlouhá cesta, plná námahy a usilování. Víra věrohodná je víra v pohybu, víra hledající.

S vírou je to asi tak, jako když přijdete za ženou, která má vážně nemocné dítě. Nebo které troskotá vztah, v němž se trápí. Nepřicházíte s hotovou odpovědí na otázku proč. Pokorně, s velkou dávkou vcítění spolu s tou nešťastnou ženou společně hledáte, prodíráte se k odpovědím. Ruku v ruce, plno otázek a doteky s odpovědí. Tu se podaří nalézt odpověď výraznější, tu zamlženou, téměř neviditelnou, jen dotek. Tak je tomu, milé sestry a milí bratři s vírou. Doteky. Snažně běžím.

Běžím k cíli, abych získal nebeskou cestu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. To je apoštolův cíl. To je mu nejvíc. Boží povolání v Ježíši Kristu. Ale aby došel k vidění takového cíle, musel všechno, k čemu se sám dopracoval nebo co zdědil po rodičích, do čeho byl vtažen svým postavením, prohlásit za brak. Jeho skutečný život začal až s přijetím Ježíše Krista jako Pána a Spasitele. A pak i ten brak dostává svůj význam a cenu. Již ne pro apoštola, již pro druhé, kteří v Pavlově cestě mají svědectví o setkání s Kristem a pomoc na nové cestě.

I to apoštolovo svědectví i pomoc máme na té nové cestě, pokud se na ni vydáme, i my. Nepoběžíme snažně s apoštolem Pavlem? Tak jo, startujeme.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz