0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
23. neděle po Trojici (11. listopadu 2012)
Matouš 18; 23 - 35

Text kázání: Matouš 18; 23 - 35
(23) „S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků.
(24) Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven.
(25) Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu.
(26) Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím!‘
(27) Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.
(28) Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!‘
(29) Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘
(30) On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh.
(31) Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo.
(32) Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil;
(33) neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘
(34) A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. –
(35) Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“


Deset tisíc hřiven, to je částka, kterou si moc neumíme představit. Těžko se k něčemu přirovnává, snad k rozpočtu nějakého státu. O takových sumách někdy slýcháváme v rozpravách o krizi eurozóny, ale vlastně jdou nějak mimo nás, přesahují náš omezený obzor, pokud tedy zrovna nejsme ekonomičtí odborníci. Není ani v silách jediného člověka, aby takový dluh vůbec vytvořil, i kdyby to byl sebeprotřelejší tunelář nebo ministr financí.

A přece právě takoví dlužníci jsme – my všichni. To je špatná zpráva. Špatná zpráva o tom, jak jsme naložili se svými životy. Všichni dlužíme Bohu, nepředstavitelně moc. Není divu: Jakmile jsme jen trochu nabrali rozumu, začali jsme kupit jeden dluh za druhým. Od Boha jsme dostali přemnoho a denně od něj přijímáme plnými hrstmi, ale vracíme mu z toho jen pramálo ve svých světlých chvilkách. A dluhy mezitím narůstají do astronomické výše, už jsme v tom zapleteni až po uši; žádná oddlužovací agentura ani spojení úvěrů do jednoho nám nepomohou. Jak s námi Bůh naloží?

Že bychom někdy mohli dluh splatit, o tom nemůže být vůbec řeč. Ani v tomto životě, ani v nějakých životech příštích. I kdyby takové příští životy skutečně byly, stejně by nám nic nepomohly. Třeba bychom část dluhů skutečně umazali, ale nesrovnatelně víc by nám jich zase přibylo. V tom je křesťanská víra tvrdě pravdivá.

Jaká jiná možnost se nabízí? Král nařizuje prodat dlužníka i s celou jeho rodinou a celým jeho majetkem, aby se tak ztráta nahradila. Ale nahradila by se skutečně? Co by Bůh tímto prodejem získal? Ve skutečnosti by nic nezískal, jen by ztratil. Ztratil by sice nenapravitelného hříšníka, který se proti němu denně proviňuje, ale to na vážnosti ztráty nic nemění. Pro Boha nejsme jen položkou, kterou si, je-li to nutné, ve svém nebeském účetnictví bez mrknutí oka odepíše jako ztracenou. Navzdory všemu zůstáváme Božím stvořením, Bůh nás střeží a opatruje, má sečteny všechny naše vlasy na hlavě a nyní by nás měl nechat napospas ďáblu?

Mohl by to udělat. S námi se všemi. Měl by na to plné právo. Nic by sice nezískal, ale spravedlnosti by bylo učiněno zadost. A hlavně už by bylo vší další zlobě lidstva konec, už žádné vraždy, války, mučení, vyhlazování. Bůh by zůstal sám, tak jako byl sám na počátku; zbavil by se člověka, který měl být jeho obrazem, ale stal se místo toho jeho nepřítelem. A mohl by pak začít třeba znovu, s úplně novými lidmi. Někdy je dobré si toto poznání připustit k tělu.

Ale Bůh se rozhodl jinak. To je ta dobrá zpráva. Dlužník na krále volá: „Měj se mnou strpení, všechno ti vrátím!“ Připomíná mi to notorické nevraceče peněz, kteří se také pokaždé zaklínají, že všechno nakonec vrátí, ale prozatím jen chtějí stále víc. Bůh nám odpouští ten obrovský dluh, ale ne proto, že slibujeme, že vše splatíme. Má s námi ještě strpení, i když mu dluhy nikdy nesplatíme, své zločiny nikdy neodčiníme, ani neodtrpíme v žádných pozemských či posmrtných očistcích. Odpouští nám, třebaže všechna dobrá předsevzetí porušujeme a vždy znovu padáme tam, odkud jsme vstali. Odpouští nám, i když ví, že se v nás zase zklame. Dluh je prostě vymazán, a to nejen ten, který jsme doposud nakupili, ale i ten budoucí. Bůh nás nechce kamsi prodat a ztratit, ale zachovat.

Boží zklamání z nás ovšem přichází pěkně rychle. Dlužník se rázem proměňuje ve věřitele, avšak věřitele nesmlouvavého a neúprosného. Je mu jedno, proč a jak se jeho dlužník zadlužil. Nezajímá se o to, zda vymáháním svého práva nezpůsobí neštěstí. Pravda, sto denárů také není zrovna malá částka, třebaže nesrovnatelně menší než těch deset tisíc hřiven. Avšak někdejší do nebe volající dlužník by mohl projevit více velkorysosti i ohleduplnosti. Tady je přece šance, že dotyčný svůj dluh jednou splatí. Jeho slova „měj se mnou strpení, zaplatím ti to“ nemusejí být klamná. Ale je tu zároveň i ta druhá možnost, která v případě velikého moc neměla smysl: totiž dát dlužníka do vězení a vzít si jeho majetek, který by dluh pokryl. A právě tuto druhou možnost věřitel volí.

Asi všichni nějak sdílíme roztrpčení a vztek oněch spoluslužebníků, kteří byli této události svědky. Avšak zkusme si představit, že by nám někdo dlouhou dobu dlužil dost peněz. Pořád by jen sliboval, že vše jednou splatí, ale zároveň by všechny naše pokusy o dohodu ignoroval. Exekutorům by úspěšně unikal. A nám by přitom ty peníze zoufale chyběly – třeba bychom kvůli nim nemohli opravit střechu kostela, kterou zatéká dovnitř. A pak bychom dlužníka najednou nachytali a naskytla se nám příležitost jej pohnat k odpovědnosti. Copak bychom tuto příležitost nevyužili? Nebo jinak: Odpustili bychom stejně velkoryse, jako odpustil ten král?

Ježíšovo podobenství nás staví před rozhodnutí, jak sami sebe budeme vnímat. Jako věřitele, nebo jako dlužníky? První možnost je asi ta běžnější. Takový člověk kudy chodí, tudy myslí na to, kdo mu ublížil. Neustále si připomíná staré křivdy, staré rány, které se ještě nezhojily. Někdy dokonce žije touhou po pomstě. Nedokáže odpustit ani zapomenout. Stává se také, že nemůže odpustit ani Bohu samotnému – ano z Boha, našeho velikého věřitele, kterému všichni tolik dlužíme, dělá dlužníka. Vyčítá mu, že mu nedal narodit se do té správné země, rodiny, prostředí. Vyčítá mu, že ho neobdařil takovými vlastnostmi a schopnostmi, díky nimž by na světě obstál. Vyčítá mu, že mu nedal zdraví, bohatství, dobré manželství, děti, které přinášejí radost.

Takový věčný věřitel trvá na svých právech a domáhá se jich. A možná se mu i občas podaří něco od svých dlužníků získat zpět, ale šťastným se kvůli tomu nestane. To by se totiž musel naučit odpouštět. Ale odpouštění pokládá za slabošství a prohru. Málokdy si uvědomí, že také on sám mnoho přijal od druhých a hlavně od Boha. Spíš se naopak chlubí tím, že nikomu nic nedluží.

Druhá možnost, jak vnímat svůj život, je přijmout roli dlužníka. Tato úloha je sice o poznání těžší, ale zato nakonec přináší mnohem více radosti. Takový věčný dlužník kudy chodí, tudy myslí na to, kolik toho od druhých přijal – od svých rodičů, blízkých, přátel, i od lidí vzdálených – a zejména od Boha. Těší se z velkých darů, které zadarmo dostal a z nichž denně žije. I když třeba nemá moc důvodů k radosti, on si je stejně najde. Jak ty malé, že třeba mohl ráno vstát s postele, má střechu nad hlavou a co jíst, tak ty velké – že je sice před Bohem dlužníkem, ale tento dluh se mu již nepočítá. Takový člověk se také snaží svůj dluh neustále splácet. A dává i těm, od nichž předtím nic nedostal, ale vidí v tom jedinou možnost, jak vyrovnat dluh lidem, kteří ho kdysi bohatě obdarovali, ale už nežijí.

Především ale věčný dlužník umí odpouštět. Třeba mu někdy trvá dlouho, než se mu to podaří, ale aspoň se o to vždy znovu pokouší. Nevrací se ke starým ranám, protože dobře ví, že sám mnohé zranil. Ví, že má sám máslo na hlavě, a proto nehledá v druhých jen chyby. Raději prosí o odpuštění, než aby toužil po pomstě.

Tak si vyberte: Chcete být věřitelem, nebo dlužníkem? Asi je v nás vždycky obojí, ten ukřivděný i ten vděčný, ten pomstychtivý i ten odpouštějící. Bůh nám ovšem svým neslýchaným a nepochopitelným milosrdenstvím to naše milosrdenství usnadňuje. Je-li člověku odpuštěno mnoho, snadněji se mu pak odpouští málo. Ale i ta naše malá nápodoba Božího odpuštění je před Bohem velká.

Sestry a bratři, možná teď čekáte, jak se elegantně vyhnu tomu šokujícímu závěru podobenství. Král se rozhněvá na svého nemilosrdného dlužníka a věřitele v jedné osobě a vezme své odpuštění zpět. Může se stát, že Bůh si to s námi při pohledu na naše neodpouštění, pomstychtivost a nenávist nakonec ještě jednou rozmyslí?

Nevěřím, že by Bůh vzal své rozhodnutí zpět. Spíš je to tak, že se sami svou nemilosrdností dobrovolně vzdáváme radosti, do které nás Bůh pozval. A tím, že Boha pokládáme za svého dlužníka, nechceme nic slyšet ani o smíření, které nám přinesl. Tak se sami uzavíráme do vězení, do vězení našeho zahořklého já, které nikomu nic nedluží a kterému naopak dluží všichni okolo. Kdo chce, může v této temné kobce zůstat. Ale kdo chce vyjít ven, tomu Bůh již dávno podal ruku na pomoc.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz