0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle adventní (9. prosince 2012)
Lukáš 1; 67 - 79

Text kázání: Lukáš 1; 67 - 79
(67) Jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a takto prorocky promluvil:
(68) „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid
(69) a vzbudil nám mocného spasitele z rodu Davida, svého služebníka,
(70) jak mluvil ústy svatých proroků od pradávna;
(71) zachránil nás od našich nepřátel a z rukou všech, kteří nás nenávidí,
(72) slitoval se nad našimi otci a rozpomenul se na svou svatou smlouvu,
(73) na přísahu, kterou učinil našemu otci Abrahamovi, že nám dá,
(74) abychom vysvobozeni z rukou nepřátel a prosti strachu
(75) jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života.
(76) A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu
(77) a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů,
(78) pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti,
(79) aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“


Občas se stává, že nás někdo nebo něco umlčí. To samo o sobě nemusí být nutně neštěstí. Někdy je opravdu mlčeti zlato. Avšak mlčení kněze Zachariáše takové jistě nebylo. Umlčela ho totiž vlastní malověrnost. Někdo by mohl říci - jaká malověrnost? Vždyť to byl pouhý realismus, zdravá skepse, která nedoufá v žádné vzdušné zámky, pokorně se smíří s tím, co je možné a lidskými silami dosažitelné, a nečeká na zázraky. Zachariáš se anděla Páně vcelku pochopitelně ptá: „Podle čeho poznám, že mi říkáš pravdu? Jaké mi dáš znamení, že se nám, neplodným, narodí syn, a navíc ještě budoucí prorok?“

Vzpomeňme ovšem na Marii, které bylo rovněž zvěstováno nečekané narození syna. Ta ke své víře žádné další znamení nepotřebovala. Zachariáš ukazuje, že se na Boží oslovení dá odpovědět i jinak než spolehnutím. Jaký důkaz můžu dostat, že to není jen krásná iluze? Proč to tak dlouho nešlo a teď najednou ano? Tomu se přece nedá jen tak věřit.

Evangelista Lukáš nás ovšem ujišťuje, že Zachariáš nebyl žádný skeptický filosof, profesionální pochybovač, který nikomu nevěří ani to, že je tráva zelená. Spolu se svou ženou Alžbětou byli přece spravedliví před Bohem, žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. Zachariáš byl navíc kněz, odborník ve svatých Písmech a Božím slovu. A přece nevěří. O to skandálnější, či chcete-li smutnější, ta jeho malověrnost je. Máme před sebou člověka, který je zvyklý hovořit o velkých Božích zaslíbeních, ale má-li je vztáhnout na svůj život, nějak mu to nejde; nechápe, proč by se zrovna jemu mělo stát něco zázračného. A možná už ani ve skrytu duše těm zaslíbením nevěří vůbec. Víra se mu zúžila na Boží příkazy a zákazy, které pečlivě dodržuje, ale že by Bůh teď a tady mohl učinit nové a překvapivé věci, s tím už nepočítá. Zvnějšku zbožnost a horlivost, uvnitř zraněné a vyprahlé srdce. Vyhořelý kněz. S Hospodinem se setkává v chrámu provoněném kadidlem, ale už nedoufá, že by se Pán nebes a země mohl mocně zjevit také mimo chrám, v životech lidí, ve světě plném různých nespravedlností a bolestí.

A tak Zachariáš mlčí. Snad můžeme říci:„Mluvit sice umí, ale vlastně nemá co říci. Ztratil slova povzbuzení, radosti a naděje. Přestal umět Boha chválit a oslavovat. Ztratil to nejdůležitější, co se navíc od něj jako od Božího služebníka očekává.“

Ano, také kněží a faráři mohou oněmět. Očekává se od nás, že v každé situaci najdeme vhodné slovo, my ho ale často nenacházíme. Nebo se třeba už bojíme velkých slov, protože nám znějí jako fráze a prázdný patos. Anebo raději nechceme vzbuzovat falešné naděje a držíme se pěkně při zemi v oblasti toho, co se dá udělat a zvládnout. Oněmět může i celá církev - když se sice hlásí ke Kristu, ale ve skutečnosti rezignuje a ztrácí dech. A místo aby kolem sebe šířila naději a ukazovala lidem cestu, úzkostlivě se stará o své sebeuchování. Oněmět můžeme my všichni, když propadneme tomu, co je nám vnucováno jako neměnná danost, takzvané objektivní tlaky a síly či neúprosné statistiky.

Když je církev zvnějšku umlčována, je to zlé. Ale nemusí to znamenat, že kvůli tomu přestává mluvit. Mluví přece dost významně již tím, že se nepřizpůsobila a byla násilně přidušena. Horší je, když církev oněmí sama, aniž by ji k tomu někdo nutil. Když podlehne duchu doby a už jen opakuje to, co říkají všichni okolo, když se řídí heslem „koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ A tak zpívá jen tu samu písničku, kterou člověk slyší každý den – písničku o tom, jak je svět zlý, jeho problémy neřešitelné, lidé nenapravitelně bezbožní, chamtiví a bezohlední, jak v té vší temnotě kolem malá církev nemá žádnou šanci a nic nezmůže. V adventním čase k této písničce přibude ještě zvláštní sloka o tom, jak dnes lidé neumějí slavit Vánoce a všechno pohltil konzum.

Skutečně zlé je, když už jsme se odnaučili tomu nejpodstatnějšímu, co za nás opravdu nikdo jiný neudělá: chválit a oslavovat Boha. Krize církve nenastává tehdy, když ji její nepřátelé utlačují, ale když sama v sobě potlačí radost z Božího milosrdenství nad světem. Přestáváme být solí země a světlem světa, když už nedokážeme zazpívat úplně jinou píseň, která s blbou náladou ve společnosti vůbec neladí, totiž píseň o Boží věrnosti a dobrotě.

A právě takovou píseň náhle zanotoval Zachariáš. Zpívá se v ní o Bohu, který nás nenechává napospas našim omezeným možnostem, ale přichází mezi nás. Zpívá se tam o Božích zaslíbeních, která nejsou jen planá slova, ale platí a je možné se na ně spolehnout. Zpívá se tam o Božím vítězství nade vším, co nás ohrožuje a svírá. Zpívá se tam o možnosti žít v pokoji s Bohem, se svými bližními i se sebou samotným.

To znamená, že všechny ty šlágry, které slyšíme kolem, nejsou nedotknutelnou pravdou, i když si na ni hrají. Poslední skutečností našeho života není nelítostný boj o moc, ale odpuštění. Bůh není vzdálený despota, který si s námi jen zahrává, ale má o nás zájem a starost. Smrt není hranicí naší naděje, ale pouze hranicí našeho poznání. Do temných mollových tónin zazněla náhle óda na radost.

Taková píseň o svobodě, o světle osvěcujícím naše temnoty a nové cestě s Bohem ovšem z člověka nevytryskne jen tak. Právě v adventním čase tak často bolestivě pociťujeme svou neschopnost těšit se, když k tomu moc nevidíme důvody. Mezi všemi vánočními povinnostmi, kterými se dobrovolně zavalujeme, je patrně tou nejtíživější povinnost radovat se. V jedné písni se zpívá: kdo chce dál, ten musí cestou chval. Souhlasím s tím, co chtěl autor říci. Vždyť jedině chvála Boha nás osvobozuje od nás samotných a soustřeďuje k tomu, kdo drží v rukou tento svět i život každého z nás. Jedině oslava Boha vede ven z našich slepých uliček. Jenže jak ji v sobě probudit? Jak se zbavit vlastní němoty? Vždyť němota je, jak známo, obvykle spojena s hluchotou, v tomto případě hluchotou vůči Božímu slovu. Už ho nevnímáme, protože ho naše vlastní ustaranost přehlušila.

A tak nás, hluchoněmé, nakonec může přivést k řeči a k novému naslouchání opět jen Bůh sám. Zachariáš promluvil poté, co byl naplněn Duchem svatým. Sám v sobě by tu radost nalézt nedokázal. Dokonce ani tehdy, když jeho žena otěhotněla, jazyk mu to nerozvázalo a uši neotevřelo. Teprve Bůh sám v nás vzbuzuje dík a chválu.

Za co ale vlastně Zachariáš chválí Boha? Zatím se pouze narodil syn starým rodičům, což je jistě velký důvod k díkům, ale v Zachariášově chvalozpěvu se mluví především o něčem jiném: o přicházejícím mesiáši. Ale ten je zatím ještě daleko. Ještě se ani nenarodil, narodil se pouze člověk, který ho bude uprostřed Božího lidu ohlašovat. A ani poté, co se spasitel narodí, nic převratného se nestane, všimne si toho jen pár pastýřů a pohanských mudrců. To nejdůležitější přijde až mnohem později.

A přece je už teď důvod k radosti. Povšimněme si, jak o spasiteli Zachariáš zpívá: jako o hotové záležitosti. Bůh nás navštívil, vykoupil, vzbudil nám spasitele, zachránil nás od nepřátel, slitoval se, rozpomenul se. Ježíš je zatím pod Mariiným srdcem, ale pro Zachariáše je už naše spasení tady. Bůh rozhodl a nikdo to už nezmění a nezvrátí. Zachariáš ještě neví, co se přesně bude dít dál, ba ani Jan to nebude hned vědět: sice bude prorokem Nejvyššího a připraví mu cestu, ale bude si ho představovat vlastně dost jinak, než jak ho později pozná v Ježíši Nazaretském. Ale základ naší naděje je už položen. Narozením Jana později nazvaného Křtitele se věci daly již do pohybu a nic je nezastaví.

My křesťané dnes žijeme v podobné situaci. Pro naši spásu bylo už učiněno vše. Bůh se rozhodl pro nás, vstoupil mezi nás a zlomil moc hříchu a smrti. Ale zároveň na to slavné dovršení ještě čekáme. Adventní doba je příležitostí si právě toto uvědomit.

A podobně jako Zachariáš i my se můžeme zachovat dvojím způsobem. Můžeme si stýskat nad tím, že žijeme v jakémsi vzduchoprázdnu – vždyť od příchodu Ježíše Krista nás už dělí spousta let a od jeho slavného návratu také. Můžeme přestat doufat, že jednou budeme dál a zabydlet se ve své malomyslnosti, nechat to vzduchoprázdno naplnit dobovými náladami.

Stejně tak ale můžeme Boha chválit za to, že své dílo započaté kdysi dávno také dovede do konce, a to zcela jistě. Můžeme se radovat, že Bůh nás navštěvuje i na našich cestách a nečekaně je proměňuje - už teď. Naplněná budoucnost je ještě před námi. Ale už tu máme její počátek. Narozené dítě.

Sestry a bratři, víra je reálnější než takzvaný realismus. Nenechává se totiž uhranout tím, co je možné vidět, zakusit a předpovědět. Vidí dál a hlouběji pod povrch věcí. Vyhlíží to, co se teprve chystá. A vzdává za to Bohu chválu.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz